Zde se nacházíte: 25fps » Téma » „Proces vyřazování byl pro mě bolestný“

„Proces vyřazování byl pro mě bolestný“

„Proces vyřazování byl pro mě bolestný“
ROZHOVOR s Tomášem Hálou, jedním z dramaturgů cyklu Kavkazský film LUKÁŠ GREGOR 

Když Otar odešel; Zdroj: www.lfs.cz

1) Můžeme začít poodkrytím toho, co obnáší práce dramaturga jednoho z cyklů Letní filmové školy? Jakými fázemi Tvá práce musela projít, nežli došlo k tomu, že Letní filmová škola skončila a s ní i cyklus Kavkazský film?

Dramaturg, případně přímo garant, jednoho z cyklů Letní filmové školy musí nejprve  navrhnout tituly, které by se měly v programu LFŠ objevit. V případě národnostně rozmanitého Kavkazu bylo třeba si definovat, že půjde především o kinematografii Arménie, Gruzie a Ázerbájdžánu. Zpočátku dramaturg vybírá větší množství filmů, protože je nutno počítat s tím, že ne všechny budou k dispozici. Jejich dosažitelnost ověřuje v institucích, jako je AČFK, NFA, SFÚ, Filmoteka narodowa, které se na LFŠ podílejí nejvíce. Až potom ověřuje další zdroje, které jsou obvykle dražší. Při výběru titulů se dramaturg řídí tím, aby vznikl co nejnázornější „obrázek“ o té které kinematografii, osobně jsem však zvažoval i otázku divácké atraktivity. Výběr filmů jsem konzultoval s doc. Galinou Kopaněvou a  scenáristou a režisérem Rustamem Ibragimbekovem, vedoucím Konfederace filmových svazů bývalých republik SSSR. V oblasti gruzínské kinematografie, v jejím období  po rozpadu SSSR, mně poradila Tereza Brdečková, která připravovala přehlídku současných gruzínských filmů pro Febiofest 2005. A nemohu opomenout Miru Haviarovou, s níž jsem celý cyklus od počátku až do konce připravoval, přičemž jsme se víceméně dělili o „kompetence“ tak, že já jsem měl na starosti program a katalog a paní Haviarová hosty. Pokud přislíbili účast, snažili jsme se je v sestavování programu též zohlednit: uváděli jsme více jejich filmů. Supervizi nad tím vším měl Jiří Králík, který nám na druhou stranu velmi důvěřoval a počítal s tím, že odvedeme v rámci možností co nejlepší práci.

2) Když se nyní pozastavíme nad výběrem filmů, což je z hlediska kvalitní dramaturgie to nejzásadnější, měl jsi nějaký předem daný klíč k jejich určování? Šel jsi přednostně například podle filmařských osobnostech, nebo dějinných etapách?

Osobně jsem inklinoval jít po dějinných etapách kinematografií Arménie, Gruzie a Ázerbájdžánu, ovšem s tím, že z éry socialistickorealistických filmů se uvede minimum. Konzultace programu s paní doc. Kopaněvou mě však navedly k zohlednění divácké atraktivity a jednotlivých tvůrců. Když si uvědomíte, že jeden cyklus mám mít maximálně 45 – 50 titulů a v případě Kavkazu šlo vlastně o 3 republiky, považoval jsem to nakonec za šťastnější řešení. Pokud diváka osloví filmy svou kvalitou, může se pak ve vlastním zájmu dále zajímat o filmy umělecky méně zdařilé, ale svým způsobem pozoruhodné, symptomatické pro dané období vývoje.

3) Kolik titulů stálo na počátku? Jak bolestný byl proces třídění, vyřazování? Byla i taková díla, která bys osobně rád viděl v Uherském Hradišti, ale nemohla být zařazena?

Na samém počátku stálo asi 100 celovečerních filmů, ale postupně se nám je podařilo snížit na polovinu. Proces vyřazování byl pro mě „bolestný“, např. u Ioselianiho jsme chtěli uvést pouze dva filmy: určitě novinku Podzimní zahrady a potom buď Když padá listí, nebo Žil zpívající drozd. Rozhodnout se mezi dvěma tak skvělými filmy bylo natolik trýznivé, že jsme uvedli nakonec oba, byť program o něco narostl. Osobně lituji, že kvůli nedostupnosti kopií nebyl uveden ani jeden z filmů Alexandra Rechviašviliho (Gruzínská kronika 19. století, Cesta domů, Stupeň), který je mi svou tvorbou blízký, že se nedostalo na výtečné Abuladzeho Cizí děti (1958), že nebylo více současných filmů z Arménie, Gruzie a Ázerbájdžánu.

4) Vzhledem k samotnému názvu akce, tedy „filmová škola“, musí dramaturgie bezpochyby počítat s jistým vzdělávacím potenciálem. Ovlivňovala Tě tato „edukativní podmínka“ při výběru filmů? Například tím, že jsi do programu zařadil i díla, která Tvému vkusu nevyhovují, ale uvědomuješ si jejich důležitost – ať už z hlediska dějin kinematografie, demonstrace tvorby toho daného tvůrce, či z hlediska řemeslného?

Edukativní podmínku jsme měli na zřeteli, zároveň jsme se snažili přistupovat k sestavovaní programu v duchu Komenského myšlenky „škola hrou“, prostě aby nás to všechny bavilo. Na socialistickorealistické filmy nezbylo místo, ale svým způsobem tuto mezeru zaplnil komponovaný pořad Iva Vodseďálka Stalin milovaný a nenáviděný. Zaměření programu pouze na jihokavkazské země, bez reflexe ostatních zemí, jsme též vnímali jako omezující, a proto jsme požádali etnologa Vojtěcha Kubce o přednášku o národnostní a jazykové pestrosti severního Kavkazu. Doplněním celého cyklu byly filmy přinášející pohled zvenčí na Arménii, Gruzii a Ázerbajdžán a tvorba režisérů, rodáků ze zmíněných zemí, v zahraničí.

5) Při skládání filmů vedle sebe měl jsi na mysli nějaké jiné jednotné tematické linie, nežli ty obecné, geografické (tzn. arménské filmy, ázerbajdžásnké filmy, gruzínské filmy, pohled zvenčí)? Rozhodně zde máme linie určené jednotlivými osobnostmi, nebo dokonce i uvnitř jejich profilů (například úžasná volná Abuladzeho trilogie Prosba – Strom přání – Pokání), ale mám nyní na mysli spíše spojení napříč motivy, tématy (víra, rodina, smrt…).

Hlavní měřítko při sestavování programu LFŠ bylo geografické (kinematografie Arménie, Gruzie, Ázerbájdžánu, pohled zvenčí a tvorba jihokavkazských režisérů v zahraničí). Samostatný programový blok jsme věnovali Sergeji Paradžanovovi jako jednomu z čelných představitelů kinematografie Kavkazu, který své filmy (Barva granátového jablka, Legenda o Suramské pevnosti a Ašik-Kerib) věnoval každé ze zmiňovaných zemí. Paradžanovův miniprofil doplnila výstavka jeho výtvarných děl z Muzea Sergeje Paradžanova a kulatý stůl na téma Paradžanovovy autorské osobnosti, který moderoval významný polský kritik Janusz Gazda, odborník především na gruzínskou kinematografii. Vnitřní tematické linie přicházely do programu takřka samy; témata víry, rodiny, smrti aj. se v tamních filmech často opakují, už kvůli častému žánru podobenství. Uvést Abuladzeho volnou trilogii (Prosba, Strom přání, Pokání) se přímo nabízelo, byť se tak stalo na úkor jeho méně známých filmů Babička a já, Cizí děti, Náhrdelník pro mou milou.

6) Mít seznam filmů je jedna věc, umožnit jejich promítání je věc druhá. Jaké procento z uvedených děl bylo vypůjčeno z Národního filmového archivu? Staly se i případy, kdy film sice v NFA byl, ale třeba svým stářím nemohl být z technických důvodů puštěn k projekci?

Nejvíce filmů do cyklu Kavkazský film zapůjčil Slovenský filmový ústav, poté Národní filmový archiv, Filmoteka narodowa a Asociace českých filmových klubů. Mám na mysli filmy na filmových kopiích, nikoliv DVD nosiče. Především na nich byly prezentovány filmy z Arménie a Ázerbájdžánů, což se bohužel podepsalo na kvalitě projekce. V této podobě je nám však zaslaly tamní filmové archivy.

7) Vzhledem k tomu, že jsi byl vybrán coby dramaturg cyklu Kavkazský film a také jsi napsal ke většině filmů texty do katalogu, jistě musíš „profesně“ k této kinematografii inklinovat. Můžeš věnovat pár vět sám sobě? Svému zaměření, oblíbeným filmařům a titulům?

Do katalogu jsem psal texty ve spolupráci s ostatními kolegy, ať už z NFA, nebo z FF UK. Zvlášť bych zde zmínil Andrana Abramjana, budoucího filmologa  arménského původu, který studuje na pražské katedře filmových studií. Osobně jsem katedru absolvoval v roce 2000, tématem mé diplomové práce byl vývoj poetiky ve filmech Sergeje Paradžanova v jeho vrcholném období (1964 – 1990). V rámci shromažďování materiálů jsem tehdy podnikl dvouměsíční cestu do Moskvy a Arménie, polovinu svého pobytu jsem strávil v jerevanském Muzeu Sergeje Paradžanova. Kavkazská kinematografie, případně kinematografie někdejšího Sovětského svazu, mě zajímaly už za studií. V NFA, kde pracuji v oddělení filmových historiků se vedle propagace a programu kina Ponrepo, zabývám právě filmy z kavkazského regionu.

8) Byla to Tvá první spolupráce s Letní filmovou školou, nebo jsi se již v minulosti dramaturgicky na této akci podílel?

S Letní filmovou školou aktivně spolupracuji od roku 1999, kdy jsem na ní poprvé uváděl jako lektor filmy. Na akci jako takovou však jezdím od roku 1993. Od roku 2002 jsem koordinoval lektory, zajišťoval jejich úvody před filmy. Postupně jsem začal přispívat i do katalogu, a když jsem se minulý rok dozvěděl, že jedním z cyklů LFŠ 2007 bude Kavkazský film, nešlo se do dramaturgie Letní filmové školy nezapojit. Garantem cyklu jsem byl letos tedy poprvé. Znovu však připomínám, že jsem se na něm podílel s Mirou Haviarovou, která zajistila takové báječné hosty, jako byl Zaven Sarkisjan, Michail Stambolcjan, Ruben Gevorgjanc (Arménie), Eldar Šengelaja, Irakli Kvirikadze, Levon Tutberidze (Gruzie), Rustam Ibragimbekov, Mutar Ibragimbekov, Oleg Safaralijev (Ázerbájdžán), Roman Balajan a Janusz Gazda. Snad jsem na nikoho nezapomněl…

9) Před některými projekcemi jsi měl i úvod. Co ti vyhovuje více – o filmu psát, nebo hovořit?

Filmy uvádím rád. Baví mě na tom adrenalin, zda se to podaří, říci o filmu vše důležité, navíc kultivovaným způsobem. Nejraději mám ale besedy se samotnými tvůrci. Když je dobrá diskuse, výrazně to umocní zážitek z filmu. Je ale třeba mít na takový rozhovor více času, aby i diváci byli uvolnění a bez obav pokládali své otázky. Psaní o filmu také považuji jako nezaměnitelný způsob seberealizace, bohužel se mi na něj nedostává více času.

10) A taková otázka – tečka: Co se ti na letošní filmovce líbilo a taky, pokud se můžu zeptat, jak jsi spokojený s cyklem Kavkazský film?

Jak se podařil cyklus Kavkazský film, nemám odvahu sám posoudit. Snad v katalogu LFŠ byly publikovány texty, které přežijí jednu sezónu. Zde bych rád poděkoval editorovi Janu Hlubkovi, jenž tuto práci dělal poprvé a myslím, že se jí zhostil velmi dobře. Za texty do Filmových listů děkuji Janu Plíhalovi. Pravděpodobně ani netušil, co jej čeká, když jsme se setkali v Praze, abychom udělali rozhovor do prvního čísla s Annou Sochovou, absolventkou oboru armenistiky na FF UK. Každý den pak přispíval o Kavkazu do festivalového periodika, dobře se mi s ním spolupracovalo. Mrzela mě kvalita některých kopií, zejména DVD nosičů, a jejich samotná prezentace. Myslím, že jde o důležitý úkol pro příští ročníky, aby se vše předem zkontrolovalo a dobře připravilo, byť jde o činnost, kterou člověk dělá po zaměstnání ve svém volném čase a je to opravdu vyčerpávající, zvlášť když nemá odpovídající technické vybavení. Zneklidňovalo mě zaměňování národností jednotlivých tvůrců (např. paušální označení „gruzínský“ tvůrce pro všechny zúčastněné), proto pokud si účastníci z LFŠ odnesli vedle silných filmových zážitků také povědomí o jednotlivých národech, snad z toho mohu mít radost.

rozhovor vedl Lukáš Gregor

Print Friendly

Autor

Počet článků : 84

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru