Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Film a stáří

Film a stáří

Film a stáří
TÉMA: Letní filmová škola (cyklus Film a stáří) – JAN HRDINA –

Obrazy starého světa (r. Dušan Hanák, 1972)

Letošní ročník Letní filmové školy nabídl kromě přehlídky brazilské a kavkazské kinematografie také cyklus filmů spadajících pod tematiku Filmu a stáří. Dramaturgická volba tématu navazuje na předchozí ročníky co nejširším a nejobecnějším vymezením (viz. film a vzpoura, film a příroda). Tento přístup se mi jeví jako nešťastně zvolený, neboť je vázán spíše k literární tradici. V současné době se propojování témat a filmu věnuje pouze autorský, respektive žánrový přístup. Ani jeden z nich ovšem neodpovídá dramaturgii Letní filmové školy.

Druhým problémem se tak stává samotný výběr filmů. Ty jsou vybírány bez jakékoli vnitřní či vnější podobnosti. V sekci se tak mohou setkat velmi různorodé filmy z odlišných historických období bez větší snahy o postižení motivů, respektive formální struktury filmů. Propojení Směšného pána od Karla Kachyni a Vlčí jámy Jiřího Weisse je odstrašujícím příkladem nejen kvůli naprosto odlišnému pojetí kamery a střihu (zatímco Vlčí jáma je snímána spíše staticky s důrazem na práci se světlem a stínem zejména v interiérových scénách, v Směšném pánovi je kamera plná ostrých úhlů, pracuje s rozostřením, zdůrazňuje subjektivitu). Navíc oba filmy mají odlišná tematická východiska. U Vlčí jámy jde o generační střet, kdežto Směšný pán zdůrazňuje motiv smrti. Kromě tohoto nedostatku je zde jiná dobře pozorovatelná tendence. K tématu jsou prioritně vybírány filmy preferované širokou veřejností a filmy patřící do pomyslného zlatého fondu (letos namátkou Obrazy starého světa Dušana Hanáka, Nejkrásnější věk Jaroslava Papouška; ze zahraničních Ozuův Příběh z Tokia či Ginger a Fred Federica Felliniho).

Dalším úskalím se ukázalo být řazení krátkých filmů, vztahujících se k tématu stáří, k hlavnímu programu. Místo toho, aby byly snímky vybírány podle sjednocujícího hlediska s důrazem na spřízněnost tematickou či formální (použití střihu, kamery),  byly často řazeny velmi nelogicky k filmům ze sekce brazilského nebo kavkazského filmu. Jako naprosto neopodstatněné vidím zařazení portrétu herce Rudolfa Deyla před brazilský film Severní náměstí Ria. Tyto snímky totiž nespojuje žádný motiv, natožpak forma. Naopak kladně hodnotím zařazení krátkého filmu Může se stát cokoli Marcela Lozinského k snímku Jako korálky v růženci Kazimierza Kutze  (spojení dle národnosti a  důrazu obou snímků na paměť člověka ve stáří) nebo propojení  filmu Károlly Makka Dlouhý víkend v Budě a PeštiHusárikovými Portréty starých žen (kromě výše zmíněného národnostního aspektu také podobné užití kamery – zejména detaily při snímání tváří). Poslední problém je spíše technického rázu. Je pochopitelné, že filmy nejsou k dispozici vždy na 35mm pásu a musejí být často, zejména pak ty krátkometrážní, promítány z DVD. K zvážení však stojí projekce z klasických VHS. Nejhorší případ nastal s uvedením filmu Konec dne Juliena Duviviera – film kvůli špatné kvalitě záznamu nebyl vůbec odpromítán.

Cyklus Film a stáří ovšem kromě filmů nabídl také doprovodné akce.  Z nich byl největší zájem o besedu na téma  A zato stáří, to je Řím. Moderátorkou byla Tereza Brdečková, která s nonšalancí sobě vlastní zpovídala dramatika a lingvistu Davida Crystala, bývalého prezidenta a filosofa Václava Havla, sexuologa Ivo Pondělíčka, socioložku Jiřinu Šiklovou a Antonína J. Liehma.  Tématem bylo stáří, stáří a postoje společnosti k tomuto fenoménu. Druhým podnětem k diskusi byla zpráva o prodlužování průměrného věku. Tradiční součástí Letní filmové školy je výstava fotografií Jindřicha Štreita –  tentokrát na téma Člověk a stáří. Z dalších expozic vynikla zejména výstava Dnešní a včerejší světy, která poukázala na fotografické dílo slovenského režiséra Dušana Hanáka a fotografa Martina Martinčáka.  Vernisáž byla navíc doplněna koncertem horňácké cimbálové muziky Martina Hrbáče s průvodním slovem Břetislava Rychlíka.

Z divadelních představení, patřících do této kategorie, nelze nezmínit Gin Game v režii Lídy Engelové. Ta uzpůsobila herecké party pro Josefa Somra a Blanku Bohdanovou, kteří za svůj herecký výkon získali Thálii. Od téže režisérky mohli účastníci Letní filmové školy vidět scénickou koláž povídek Šoloma Alejchema známého především díky povídkovému cyklu Tovje vdává dcery v podání Lilian Malkinové pod názvem Kulatá a veselá a….  Podobný herecký koncert nabídlo divadlo 90 U Valšů s představením Stará bába tančí. Arnošt Goldflam ukazuje křehký příběh přátelství mezi starou paní (Ljuba Skořepová) a mladou dívkou, který čelí nepřátelství ze strany rodiny. Při souhrnném zhodnocení lze však konstatovat, že letošní cyklus Film a stáří se i přes zmiňovaná negativa povedl a setkal se s pozitivním přijetím mezi diváky.

Nyní se podívejme na jednotlivé sekce podrobněji.

Stáří versus mládí

Kniha velkých přání (r. Slawomir Krynski, 1997)

Mládí je zde chápáno v několika významech.

Prvním je mládí – dětství.
Dětství je zde zachyceno jako symbol nevinnosti. Tato nevinnost je zobrazena v kontrastu s realismem dospělých. Do tohoto okruhu patří zejména Pépé a Claude režiséra Clauda Berryho, zachycující druhou světovou válku očima malého chlapce. Ten je navíc konfrontován s jemným antisemitismem svých blízkých. Druhým snímkem je Dědeček, Kylián a já Jiřího Hanibala. Ačkoli je film mnohem méně konfliktní, narozdíl od Berryho filmu je zde stále zachován onen rozpor v chápání světa dospělých a dětí. Posledním snímkem patřícím do této subkategorie je Kniha velkých přání.

Mládí – středně produktivní věk.

Včelař (r. Theodoros Angelopoulos, 1986)

Ten je zde pojmut jako pojetí odlišných přístupů od stáří. Středně produktivní věk jako zosobnění kapitalismu (finančního úspěchu), odcizení od tradic, paměti zosobněné ,,stářím“. Do této skupiny patří Ozuův Příběh z Tokia, Rydellův film Na zlatém jezeře s oscarovým Henry Fondou, přeceňovaný Dirigent Andrzeje Wajdy, patřící do kina morálního neklidu, Včelař řeckého režiséra Thea Angelopoulose s nezapomenutelným Marcelem Mastroiannim. Částečně sem spadá Murnauova Poslední štace, přestože ona středněvěkost není zobrazena v jedné osobě, ale celé společnosti. Z těchto kategorií se vymykají dva snímky, které spojuje motiv lásky dvou věkově odlišných lidí. Prvním je Venuše Rogera Michella s Peterem O´Toolem v hlavní roli. Ten zde představuje starce, který se nečekaně zamiluje do devatenáctileté dívky. Film je velice svéráznou variací na antický pygmalionovský mýtus.  I snímek Rainera Wernera Fassbindera Strach jíst duše pojednává o lásce s velkým věkovým rozdílem. Narozdíl od Venuše je Fassbinderův snímek pojat mnohem vážněji. Láska se zde odehrává mezi mladým gastarbeiterem Alim a šedesátiletou Emmi a popisuje reakce jejich okolí na jejich vztah. Fassbinder díky důrazu na popis maloměšťáckého prostředí a jeho vlivu na životy běžných lidí, kteří se vymykají jejich normám, nezapře inspiraci filmovými melodramaty 40. let (zejména Douglasem  Sirkem). Jako už je na Letní filmové škole tradicí, mnohé ze snímků nedorazily. Z těch nejzajímavějších titulů například kultovní film Harold a Maude Hala Ashbyho, Babička a já Tengidze Abuladzeho, Čas se zastavil Ermana Olmiho, Šavle od velitele Jana Jakuba Kolskeho.

Na konci cesty (stáří a smrt)

Lesní jahody (r. Ingmar Bergman, 1957))

Tato kategorie prezentuje smrt ve filmu (nelze nezmínit až zarážející souvztažnost s podobně laděným tématem Film a smrt 29. ročníku Letní filmové školy). Pokud přistoupím na tezi Jiřího Králíka o výběru (dramaturgii) témat, pak lze tuto sekci rozdělit do tří skupin. V první skupině filmů hraje kromě stáří a smrti důležitou roli příroda. Ta je většinou vnímána jako útočiště, místo posledního odpočinku nebo jako soupeř. Fridrikssonův film Děti přírody patří spíše do první kategorie. Hlavní hrdinové snímku Geiri a jeho přítelkyně Stella se vrací, aby mohli v klidu zemřít.  Fridriksson zde zpracovává své  obsedantní téma svobody a smrti, které později rozvinul v road movie Zimnice. Svoboda je v jeho filmech pevně propojena se smrtí (zvlášť dobře je to patrné v jeho filmu Sokoli).  Druhým filmem jsou Lesní jahody Ingmara Bergmana. Ačkoli příroda ve filmu  hraje spíše podružnější úlohu, stále je zde vnímána jako něco neposkvrněného. Film Stařec a moře, s vynikajícím Spencerem Tracym,  zobrazuje po vzoru své literární předlohy přírodu především jako soupeře. Stejným způsobem je příroda zakomponována do snímku Balada o Narajamě .

Druhou skupinu filmů spojuje kromě stáří a smrti show. Show ve smyslu divadla i filmu. Konec dne Juliena Duviviera tak například pojednává o trpkém údělu herců ve stáří, Ginger a Fred v režii Federica Felliniho prezentují sami sebe jako kopii Freda Astaira a Ginger Rogersové v televizi, Komik Tonyho Richardsona zachycuje propad osobnosti herce (herecký koncert Laurence Oliviera), melodramatický příběh Světla ramp Charlieho Chaplina zase prostředí music hallů. Poslední skupina filmů ukazuje smrt jako jakési smíření. Příběh Alvina Straighta je road movie Davida Lynche, který se zde vzdává svých někdy až manýristických vizí a vypráví příběh starého muže, jenž jede za svým umírajícím bratrem. Řidič slečny Daisy Bruce Beresforda je zase o komplikovaném vztahu černošského řidiče limuzíny (Morgan Freeman) a slečny Daisy (excelující oscarová Jessica Tandy). Srpnové velryby Lindsayho Andersona pro změnu zdůrazňují konflikt dvou sester (Bette Davisová, Lillian Gishová). Posledním filmem je  Život jako smrtelná  choroba přenášená pohlavní cestou od Krzystofa Zanussiho. Ten je pojmut jako psychologická studie člověka, jenž zjistí, že umírá.

Ze zajímavých filmů, které se z různých důvodů neodpromítaly, bych jmenoval především řecký snímek režiséra Thea Angelopouluse Cesta na Kythéru, Hubačovy Nezralé maliny nebo Dědeček španělského filmaře José Luise Garciho .

Moudrost stáří

Tato kategorie se snaží o zachycení poměrně tradičního pohledu, že stáří je symbolem moudrosti. K těmto snímkům patří kromě předvídatelných snímků (Babí léto Vladimíra Michálka, Jeden rok Břetislava Rychlíka, Lístek do památníku Františka Filipa) také poněkud překvapivě (a vlastně tak trochu nekoherentně se zvoleným názvem sekce) filmy, které prezentují stáří jako nemoudré, pošetilé. To je případ filmů Károlly Makka (Dlouhý víkend v Budě a Pešti, Kočičí hra) nebo shakespearovských adaptací (Král Lear Grigorije Kozinceva, Falstaff Orsona Wellese). Poměrně zajímavým tahem bylo zařazení Kachyňova snímku Směšný pán, jenž vyniká zejména hereckým výkonem Vladimíra Šmerala, který v roli nemocného Šimka podává svůj životní výkon.  Film, vzpírající se žánrovému zařazení (oscilace mezi thrillerem, politickým podobenstvím, melodramatem), byl příjemným dramaturgickým zpestřením. Druhým filmem, který trochu vybočil z této řady, byl Leszczynského film Requiem. Snímek tak navazuje na v loňském ročníku uvedené filmy Život Matouše, Nezvaná a Sekerezáda. Pro Leszczynského tvorbu je patrný zájem o polskou vesnici a její život. Requiem je tak návratem k naivistické filosofii, kterou použil ve filmu Život Matouše.

Filmy přislíbené, ale neuvedené: Babička Františka Čápa, Stařec s velkými křídly Fernanda Birriho.

(Ne)radostné stáří

(Ne)radostné stáří je podsekcí, jež postihuje stáří s životním optimismem. Příkladem může být poněkud méně známý film Paula Mazurského Harry a Tonto o neobvyklém vztahu důchodce Harryho a jeho kocoura Tonta. Snímek je pojat jako klasická  road movie (Harry cestuje vozem, který si koupí za peníze svého syna). Harry, v podání Arta Carneye (Oscar za mužský výkon v hlavní roli), je plný elánu. I přes své dílčí záporné stránky tak Harry reprezentuje stáří jako věk radosti. Dalším filmem, patřícím do této kategorie, je maďarský film Konec.  S předchozím snímkem ho spojuje nejen téma radostného stáří, ale také chronotop cesty. I Konec je  totiž atypickou road movie s důchodci v autě. Na rozdíl od Mazurského jsou ale oba důchodci ještě zapleteni do zločinu krádeže banky.  Zbytek podsekce je věnován překvapivě českému filmu.  Láska jako trám Františka Filipa patří mezi televizní zlatý  fond. Snímek je postaven především na výkonech představitelů hlavních rolí – Jana Pivce a Jiřiny Šejbalové, kteří zde hrají manžele mající slavit zlatou svatbu. Výkony obou herců jsou propracovány do poslední nuance (brblání Jana Pivce, výčitky Jiřiny Šejbalové).  Film tak neztratil nic ze své živosti ani v dnešní době. Nejkrásnější věk scénáristy a spisovatele Jaroslava Papouška přináší pohled na stáří z poněkud odlišného úhlu. Popisuje totiž obyčejné příhody sochařů či modelů v sochařském ateliéru. Středobodem filmu se tak stává otázka nejkrásnějšího věku člověka. Posledním snímkem, uvedeným v této kategorii, je  Fričova adaptace románu Jaroslava Havlíčka Barbora Hlavsová, která spolu s Čápovou Babičkou symbolizovala nezlomné odhodlání vytrvat i v nejtěžších chvílích.  Svým dílem k tomu kromě tradičně výborné Terezie Brzkové přispěla především vynikající kamera Karla Degla a Jaroslava Blažka.

Z filmů, které byly avizovány, ale nebyly uvedeny, jmenuji nejzásadnější: Pět lupičů a stará dáma Alexandra Mackendricka, Optimisté Gorana PaskaljevičePauline and Paulette Lieven Debrauwer, Les Côtelettes Bertranda Bliera nebo Max, Claire, Ida a spol. Allana Kinga.

Zastavit čas!

Co se vlastně stalo s Baby Jane? (r. Robert Aldrich, 1962)

Zastavit čas! označuje kategorii ukazující neochotu zestárnout. Obsahuje pouhé tři snímky, které by se navíc daly zařadit do jiných sekcí. Co se stalo s Baby Jane hollywoodského filmaře Roberta Aldricha je  psychothrillerem pro dvě herečky: Bette Davisovou a Joan Crowfordovou. Ty hrají dvě sestry, jež jsou silně poznamenány svou minulostí a jejími úspěchy.  Minulost zde představuje trauma, které je ventilováno vztekem, agresivitou.  Naproti tomu hlavní hrdina snímku Faunovo velmi pozdní odpoledne (Leoš Suchařípa) se po vzoru Dona Juana minulostí nezabývá, zajímá ho pouze přítomný milostný prožitek. Trochu nešťastným se mi zdá zařazení filmu Vlčí jáma Jiřího Weisse. Ta víc patří do skupiny Mládí a stáří. To je zde totiž prezentováno jako soupeř vůči mládí, které ztělesňuje mladičká Jana Brejchová. Bohužel i v této skupině se objevily filmy, které nebyly odpromítány. Mezi ně patří především Stárnutí Marca Bologniniho a Smrt obchodního cestujícího Volkera Schlöndorffa, v hlavních rolích s Dustinem Hoffmanem a Johnem Malkovichem. Další snímky jako Ginger a Fred nebo Včelař byly přesunuty do jiných skupin.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 17

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru