Zde se nacházíte: 25fps » Rozhledy » Filmová řeč

Filmová řeč

ROZBOR: Filmový materiál, filmové formáty – LUKÁŠ MASNER –

 

Filmový materiál

Filmová surovina je, i navzdory závratnému vývoji digitálních technologií, stále nejvyužívanějším záznamovým médiem. Objevují se sice spekulace o postupném zániku klasického filmu, nicméně početná řada tvůrců – mezi nimi kupříkladu Steven Spielberg – neustále proklamuje tradiční formát s odvoláním na jeho specifické vlastnosti a kvality, kterých digitální technologie zatím nedosahují. Podívejme se nyní, jak se vlastně filmové formáty rozdělují a jaké mají vlastnosti.

 

Složení filmového materiálu

Filmový materiál se skládá z filmové podložky a citlivé vrstvy (především soli stříbra), která reaguje na světlo a vytváří se tak na ní latentní obraz. Ten je pouhým okem neviditelný a k zviditelní dochází až po laboratorním vyvolání. Barevný materiál funguje na principu subtraktivního míchání barev, tzn. že určité barvy lze dosáhnout smícháním tří základních barev (červená, zelená, modrá). Barevný materiál se proto od černobílého liší v tom, že obsahuje tři citlivé vrstvy:

1. červeno citlivá vrstva

2. zeleno citlivá vrstva

3. modře citlivá vrstva

U barevného filmu je navíc přítomná i barvotvorná složka, která se při vyvolání změní v barvivo. Některé vrstvy na podložce však nejsou aktivní a mají ochranný a pomocný charakter (např. antireflexní vrstva, antistatická, filtrační atd.).

 

Filmové formáty

V profesionální praxi se rozlišují následující formáty: 35 mm, 16 mm, 8 mm a 70 mm. Standardním formátem, používaným od počátku kinematografie prakticky dodnes, je 35 mm. Oproti tomu film 16 mm a 8 mm byl původně určen amatérským účelům. Zatímco formát 16 mm se občas využívá i v profesionálních podmínkách, 8 mm byl postupem času vytlačen jinými technologiemi (video atd.). Jeho využívání je spíše sporadické a má čistě estetický účel. Kupříkladu kameraman Robert Richardson použil tento formát ve filmu JFK (r. Oliver Stone), aby parafrázoval styl a kvality dobového záznamu. 70 mm film je co do kvality nejlepší, nicméně jako standardní formát se neustálil a to především z ekonomických důvodů. Mnoho režisérů však tento materiál dodnes využívá právě kvůli výrazným obrazovým kvalitám – Baraka (r. Ron Fricke), Nový svět (r. Terrence Malick) atd. 70mm film byl populární především v 50. a 60. letech 20. století, avšak poté byl opět vytlačen filmem 35 mm.

Formát vyjadřujeme nejen šířkou pásu, ale i poměrem stran filmového okénka. Standardní formát je v poměru 4:3 resp. 1:1,37 u 35 mm filmu. Okenička u rozšířeného formátu má stejnou šířku, ale sníženou výšku. Poměr stran bývá 1:1,66, 1:1,75 nebo 1:1,85. Reálnému vnímání, zornému úhlu lidského pohledu se nejvíce přibližuje širokoúhlý film. Nejznámější systém širokoúhlého filmu Cinemascope byl poprvé použit roku 1953, kdy vznikl velkofilm Roucho (r. Henry Koster). Použitím anamorfotické předsádky na objektivu kamery dochází k šířkové a výškové deformaci obrazu. Při projekci se stejnou předsádkou se obraz roztáhne zpět do původního poměru stran (tím je 1:2,35).

 

Použitá literatura:

URBAN, Miroslav. Filmová laboratoř. AMU 2001.
BERNARD, Jan – FRÝDLOVÁ, Pavla. Malý labyrint filmu. Albatros Praha 1988.
MALKIEWICZ, Kris – MULLEN, M. David: Cinematography – Third Edition. Fireside 2005.

Internetové odkazy:

http://en.wikipedia.org/wiki/Film_stock
http://www.dvdaust.com/film_formats.htm
http://www.sci.fi/~animato/filmhist/filmhist.html
http://members.shaw.ca/quadibloc/other/aspint.htm
http://www.cameravideo.net/forum/faq-films-argentiques/107-formats-cinema-2-a.html

Print Friendly

Autor

admin
Počet článků : 268

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru