Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Inklinace k potrhlé stylizaci

Inklinace k potrhlé stylizaci

Inklinace k potrhlé stylizaci
RECENZE: Gympl (režie: Tomáš Vorel, 2007) – MILOŠ KAMENÍK –

Poslední snímek Tomáše Vorla Gympl navazuje na tradici českých studentských komedií jako prvorepubliková Škola základ života či jako Marečku, podejte mi pero, Sněženky a machři, Jak básníci přicházejí o iluze z období normalizace. Zejména s prvním a třetím jmenovaným snímkem má Gympl společné základní téma generačního konfliktu a neporozumění, pokouší se však o daleko širší pojmenování současných společenských problémů. Hovořit o dlouhodobém úspěchu u diváků (aktuální návštěvnost v kinech je slibná) je předčasné, ale základem úspěchu je inovace „žánru“, která v případě Gymplu spočívá v popření bezkonfliktní hřejivosti svých filmových předchůdců.

Tomáš Vorel byl koncem osmdesátých let formálně průbojným režisérem díky propojení s postmoderní poetikou divadel z okruhu tzv. „Pražské pětky“. Pokud si některé snímky z období konce socialismu zaslouží (dnes již velmi zprofanované a nadužívané) označení kult, pak jsou to první dva Vorlovy snímky – Pražská pětka a Kouř. Po revoluci se poetika divadla Sklep (pokud mám jmenovat neznámější soubor Pražské pětky) stala oficiálním trademarkem, ačkoliv ji dnes řada kritiků považuje za obstarožní a otravnou, čímž se nápadně přibližují svým kolegům z počátku osmdesátých let, kteří sice nepovažovali Sklep za archaický, ale někteří o něm mluvili jako o „hnisajícím vředu českého divadla“.  Sám Vorel se v průběhu devadesátých let v autobiografickém diptychu (Kamenný most, Cesta z města) od „sklepácké“ pupeční šňůry odstřihnul. I když ne úplně. Němá celovečerní groteska Skřítek byla formálním návratem ke kořenům a ani v Gymplu se nezapře Vorlova inklinace k částečně potrhlé (zejména herecké) stylizaci.

V nepříliš komplikovaném ději sledujeme většinou strastiplné epizody ze života několika studentů. Poněkud do sebe zahleděný Petr Kocourek, vyrůstající v panelákovém bytě s praštěným mladším bratrem a starostlivou matkou, se po nocích utíká ke sprejování. Připojuje se k němu podnikatelský synek Michal Kolman. Jejich spolužačku Martinu trápí Petrem neopětovaný vztah a otec tyran. Poněkud lehčeji a nadsazeněji nahlížíme do pokřiveného světa dospělých – do světa rodičů a především pedagogů. Mladíci mají problémy s policií i se školou. Přichází rozuzlení, ve kterém se rozhodně nedostane každému podle jeho zásluh.

Autentičnost situací a zobrazených prostředí měli dodat Vorlovi spoluscenáristé, jimiž byli bývalý ředitel gymnázia a autor knižní předlohy k filmu Graffity Rules Tomáš Houška a bývalý writer Pavel Nosek. Vorel přidal pro něj typickou nadsázku a zkratku. Film se tak potýká s jistou rozpolceností. Na jednu stranu poměrně realisticky zobrazuje tíživé problémy dneška (domácí psychické násilí, sebepoškozování, korupce), jindy  na ně poukazuje s groteskní trefností (brutalita policie), místy vtipkuje až příliš lacině (sekýrující školník, homosexuální tělocvikář). Podobně jako předcházející Vorlovy filmy obsahuje i Gympl několik kazatelsky výchovných až patetických scén, jež volají po ironii a shození, které se občas dostaví, jindy ne.

Postava třídního učitele Tomáše, ztvárněného Tomášem Matonohou, připomíná idealistického Inženýra Čápa ze staršího Vorlova filmu Kouř. Nezkažený, nadreálný Tomáš, Mirek Dušín mezi učiteli, je konfrontován se zhrzenou a zkorumpovanou ředitelkou. Tomáš se ovšem proti nespravedlivě nastaveným poměrům a intrikám nevzbouří. Žádná revoluce jako v Kouři se nekoná. Cynicky uskuteční to, z čeho byl obviněn a odsouzen. V prázdné třídě svede vnadnou studentku. Jakoby Vorel chtěl říci slovy Johna Lennona: „Komu je přes třicet, tomu nevěř.“ Vzpoura je na mladých, ale ti se na nic nechystají, dál po večerech stříkají své ilegální malby. Na poněkud pateticky znějící dotaz: „A proti čemu jako bojuješ? Proti společnosti?“odpovídá Petr: „Ale já proti ničemu nebojuju. Mě to baví!“ V této replice se odráží postoj celé generace. O žádné z postav nelze říci, že je kladná (snad s výjimkou Martiny). Pro někoho máme jako diváci více, pro jiného méně pochopení.

Výše zmíněná rozpolcenost je nejpatrnější v hereckých výkonech. Zatímco v Kouři a Skřítkovi je veškeré herectví šťastně posunuto do grotesky a účelného šklebu, tak v Gymplu (podobně jako v Cestě z města) jsou některé postavy uchopeny realisticky, jiné v duchu „sklepovského“ humoru. Paradoxně tyto dva přístupy ne vždy odpovídají divadelnímu původu herců. Milan Šteindler, Martin Zbrožek nebo Tomáš Vorel lacině přehrávají, přesněji „jeden rozměr“ své komické postavy vystihli Jiří Schmitzer nebo Jan Kraus. Věrohodný je Tomáš Hanák v roli Pavlínina mrazivě despotického otce. Vážnou, téměř tragickou postavu ztvárnila na malé ploše Zuzana Bydžovská. Vorel si zakládá i na obsazení těch nejmenších a epizodních roliček. „Homolkovsky“ přesvědčivá je neherečka Veruna Dobešová v roli matikářky Milady, šťastnou ruku měl Vorel i při obsazení kamarádů Václava Marhoula, Ondřeje Trojana (policisté), Radomila Uhlíře, poněkud prkenným dojmem působí známý politik Pavel Telička jako školní inspektor. Eva Holubová odvedla standardní výkon. Nejtěžší herecký úkol čekal na Tomáše Matonohu v roli kantora-kamaráda. Matonoha naštěstí dostatečně akcentoval i negativní vlastnosti třídního učitele jako nerozhodnost a až slabošství v prosazování vlastních postojů. Obdobně nevyrovnané výkony nalezneme i mezi představiteli studentů, přičemž některým z nich uškodily nepovedené postsynchrony (koketa Krumbachová, třídní šprt). Obstojně své postavy ztvárnili Tomáš Vorel jr. a Martina Procházková, avšak nejlepší herecký výkon v celém filmu podává Jiří Mádl. Rozmazlený spratek snažící se utrhnout, co jen jde, aniž by k němu divák našel jednoznačné hodnotící stanovisko, je pro známého představitele populárních komedií Karla Janáka (např. Rafťáci)  první hereckou příležitostí.

Režisér nechává mladé představitele většinou promlouvat autenticky, pro nějakou „kurvu“ nebo „piču“ nejde daleko, nepřizpůsobuje se  česko-televizní zjemňující a falšující dramaturgii. Na úkor uvěřitelnosti je nepravděpodobný výskyt některých studentů na jistých místech. Nenáviděný a kariéristický třídní šprt se účastní všech večerních pitek, věčný zhulenec s dredy si bude sotva užívat na hipohoperském koncertě.

Vorel si ve všech snímcích zakládá na vizuálním uchopení. Oprýskané zdi, šedivé, do skelné vaty omotané trubky, utopené v oblacích štiplavého dýmu, evokují v rytmikálu Kouř ztrouchnivělost a konec totalitní epochy. Mýtus Prahy „magické“ byl v Kamenném mostu podpořen laděním do zlaté a hnědé barvy a až líbivě poetický podzim zachytila kamera Marka Jíchy (od devadesátých let kmenového Vorlova kameramana) v režisérově divácky nejúspěšnějším titulu Cesta z města. Gymplu logicky dominují grafity, zde převážně v nočních záběrech ponořené do leskle kovové šedi. Vorlovi očividně imponují jak neumětelské a „zohyzdňující“ klikyháky, tak mohutné, barevné a graficky sebejisté malby – nápisy. Jejich vznik je zachycen dynamickou kamerou, ve střihu rytmizovanou hudbou. O tu se postarala uznávaná osobnosti české hiphopové scény Wich. Kromě svých skladeb složil přímo pro film i několik dramaticky rozličných partitur, které všechny prozrazují autorův „rodný“ hudební styl.

Filmu nechybí zdravá drzost a naštvanost, autor je na straně studentů, k učitelskému sboru shlíží se sarkasmem a skepsí jemu vlastní. Už v roce 1996 řekl v rozhovoru pro časopis Telegraf: „Mám z českého školství vůbec divný pocit, pochybuji, že mladým něco dává, spíše naopak, vysává z nich elán a svobodu.“

                                                                                              

Gympl
Režie: Tomáš Vorel
Scénář: Tomáš Houska, Pavel Nosek, Tomáš Vorel
Kamera: Marek Jícha
Střih: Marek Jícha, Tomáš Vorel
Distributor: Falkon
Premiéra: 27. 9. 2007
Česko, 2007, 105 min
 

Zdroj obrázků: Falcon

Print Friendly

Autor

Počet článků : 65

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru