Koncert pro vládního agenta

Hudba bývá v kriminálním žánru zpravidla přizpůsobena  napětí a náladovým proměnám jednotlivých dramatických situací. Tuto tradičně ustálenou konvenci do určité míry nabourává Morriconeho koncept hudby k Lautnerově Profesionálovi.

Zdroj: soundtrackcollector.com

Ennio Morricone pracuje na filmech s Jeanem-Paulem Belmondem celkem čtyřikrát. Poprvé ho angažuje režisér Henri Verneuil ke spolupráci na krimi thrillerech Le casse (Kasa, 1971) a Strach nad městem (Peur sur la ville, 1975). Po velkém diváckém úspěchu Profesionála (Le professionnel, 1981), jehož hudba se v krátké době stává hitem rozhlasových stanic, si ho vybírá Jacques Deray, aby zkomponoval hudbu k akční krimi Dobrodruh (Le Marginal, 1983). Morriconeho partitury k Belmondovým kriminálkám jsou natolik oblíbené, že vyvolávají sériové vydávání na LP a později na CD. Některá nakladatelství se zaměřují na specifické hudební kompilace z těchto filmů. U sběratelů soundtracků a filmových kompozic patří tato alba podnes k nejžádanějším titulům.

Ennio Morricone a Jean-Paul Belmondo; Zdroj: http://www.morricone.coolfreepages.com

Hudba bývá v kriminálním žánru zpravidla přizpůsobena  napětí a náladovým proměnám jednotlivých dramatických situací. Tuto tradičně ustálenou konvenci do určité míry nabourává Morriconeho koncept hudby k Lautnerově Profesionálovi. Základním komponentem partitury je jeden ústřední motiv a jeho různé variace v provedení proměňujícího se sortimentu hudebních instrumentů, mezi kterými dominují klavír, housle a bicí souprava. Experimentální postupy, vycházející z kakofonického, dodekafonického a elektronického konceptu, které komponista používal pro kriminální filmy běžně, se zde neobjevují. Skladatel klade důraz na harmonickou kompaktnost kompozice. Houslový part zahajující ústřední motiv je postupně doplňován klavírní hrou a údery bicích a žesťových nástrojů.

Zdroj: soundtrackcollector.com

Celá hudební složka je koncipována jako koncert pro ústřední postavu a v některých sekvencích funguje jako záměrný nesoulad s filmovým obrazem, právě kvůli koncertní povaze melodie. Hlavní téma „Le vent, le cri – Vítr, křik“  se paralelně střídá z instrumentálního hlediska se stejnými nástroji interpretovaným hudebním motivem „chi mai – kdo ale“, který Morricone původně složil pro zcela jiný film –  erotické drama Maddalena (Magdaléna, 1971) natočené polským filmařem Jerzym Kawaleroviczem v Itálii. Skladatel použil skladbu z důvodu melodické analogie a aranžoval ji do podobně vystavěné hudební melodiky. Originál je původně napsán pro housle a bicí, ke kterým skladatel v nové úpravě přidává sólo pro klavír. Vedle několika časově dlouhých variací na Bacha, z nichž jedna je popovou verzí pro soubojovou scénu mezi Jossem a Rossenem, se ve filmu objevuje ještě několik variabilních symfonických motivů vystihujících represivní atmosféru v úvodní části snímku, situované do jižní Afriky. Basové a houslové smyčce doprovázené bubny ve stylu pomalého vojenského marše používá autor ve scéně zdrogování ústředního hrdiny se záměrem přiznat během justičního procesu svou vinu.