Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Před maturitou

Před maturitou

Před maturitou
RECENZE DVD: Před maturitou (režie: Vladislav Vančura, Svatopluk Innemann, 1932) – LUKÁŠ GREGOR –

I přes obrovský ohlas mezi diváky i kritiky v době svého vzniku, a to nejen na domácím území, nedisponuje příběh ze studentského prostředí z roku 1932 v současné době větším potenciálem přilákat diváky k televizi. Jak bude ještě řeč, výrazně vybočuje z tehdejší filmové produkce nejen svojí formální stránkou, ale také pojetím samotné látky. Před maturitou stálo vždy tak nějak na okraji a důkazem toho může být i samotný Jindřich Plachta, kterého mají diváci zafixovaného především jako staršího pána, trochu popletu, ale rozhodně dobráka od kosti. Role učitele Kleče tak v jeho filmografii působí „rušivě“, pochopitelně v tom dobrém slova smyslu. Ovšem nepovšimnout si tohoto filmu nyní, když vychází i s bonusovými materiály na DVD, by byla opravdu škoda.

Snímek Před maturitou působil ve své době jako zjevení. Vždyť už jen samotná účast významného spisovatele Vladislava Vančury vyvolávala zvědavost, očekávání, současně však byla něčím zcela ojedinělým. Ne že by tehdejší literáti nepropadli kouzlu kinematografie, stačí si připomenout třeba na Vítězslava Nezvala, ale Vančurův přístup byl takříkajíc revoluční. O filmu uvažoval v daleko širších souvislostech. Nespokojil se s dobře odvedeným řemeslem, neboť zkoumal filmovou řeč ostatních, světových režisérů. Jemu podobných u nás nebylo mnoho, snad jen Karel Anton, Gustav Machatý a Martin Frič. Vladislav Vančura „nebyl českým Griffithem ani Ejzenštejnem, narozdíl od většiny tehdejších českých filmařů však věděl, kdo je to Griffith a Ejzenštejn.“[1] A navíc Vančura nezůstal jen u psaní filmový libret, nýbrž se rozhodl podílet na samotném procesu natáčení.

Vladislav Vančura

Narodil se 23. června 1891 v Háji u Opavy, studoval gymnázium v Praze a Benešově, učil se fotografem a knihkupcem. Svá studia ukončil v roce 1915, chtěl se stát malířem, nakonec však vystudoval medicínu na Karlově univerzitě. V roce 1921, kdy získal doktorát, začal pracovat jako praktický lékař na Zbraslavi. Po několika letech se však povolání lékaře vzdává ve prospěch literární činnosti. Stává se členem a prvním předsedou uměleckého spolku Devětsil, pomáhá formulovat program avantgardní literatury a v roce 1936 se také stává prvním předsedou Československé filmové společnosti. Cílem společnosti, stejně jako Vančurovým, bylo, aby se česká kinematografie oprostila průměrných (a podprůměrných) děl, diletantství. Naopak se měl začít pěstovat film, který by šlo označit jako umělecký. Za nacistické okupace měl velmi omezenou možnost pracovat, ale živil se alespoň jako lektor Filmového studia, především však byl aktivně zapojen do odboje. Po atentátu na Heydricha a vyhlášení stanného práva (květen 1942) byl zatčen a 1. června popraven. Jeho sepětí s filmem se rodilo skrze básnická filmová libreta, např. Nenapravitelný Tommy. Mnohá z nich byla samotným Vančurou přepracována do jiných forem – tak třeba z Barona Prášila (původně zamýšleného pro Jindřicha Plachtu) se stal Konec starých časů, Letarghus byl předělán na divadelní hru Jezero Ukereve a Děvče z ulice na hru Josefina.

Vančura a jeho debut

Jelikož spisovatel nehodlal na tápání českého filmu nahlížet z povzdálí, zpracoval námět Josefa Neuberga (spíše rutinér, nežli plnohodnotný scenárista) do scénáře a přidal k němu i režisérkou explikaci. Psal se rok 1932, když mu filmová společnost A-B povolila spoluúčast na režii vlastního scénáře. Oficiálně byl označen jako umělecký poradce, po zhlédnutí výsledné podoby filmu Před maturitou bylo ale více než jasné, že jeho vliv na „hlavního“ režiséra Svatopluka Innemanna byl pro snímek zásadní. Innemann byl totiž především řemeslník, zatímco Vančura kreativní tvůrce, jenž dbal na to, aby se filmový jazyk nevyjadřoval skrze průměrná klišé, nýbrž vstřebal pokud možno to nejlepší ze světové kinematografie.

Pro Vladislava Vančuru bylo nejdůležitějším výrazovým prostředkem světlo a je to na filmu znát. Jelikož děj obsahuje několik vyhrocených dramatických momentů, přímo se nabízelo kontrastní nasvícení postav, místy až s expresionistickým nádechem. Dramatičnost byla zdůrazněna již tím, z jakého úhlu byli herci nasvíceni. Zatímco bylo dobrým zvykem svítit tak, aby se vrhalo co nejméně stínů, Před maturitou obsahuje desítky záběrů, kdy světlo přichází z boku, zdola – tak, aby naopak stíny byly výraznější, a to i na těle a tváři postavy.

Zvuk sice pro Vančuru nebyl tolik důležitý („je třeba popřáti mu jen tolik místa, aby zůstal složkou dramatu“)[2], přesto s ním dokázal pracovat podobně jako se světlem. Stačí si pustit samotný počátek filmu, kdy student Kafka stojí u školní tabule a neví si rady s početním příkladem. Jeho napětí je prostříháváno se záběrem na mouchu, která se nemůže kvůli zavřenému oknu dostat ven. Záběry jsou opatřeny zvýrazněným zvukem bzučící mouchy nikoli dramatickou hudební kompozicí, jak by bylo obvyklé. Ve filmu je podobných zvuků více – tikot hodin, klepání telegrafního přístroje nebo když má Kafka poslední šanci se zachránit před propadnutím, profesor Kleč ťuká perem do desky stolu.

Nádech avantgardnosti bychom mohli nalézt i v samotné práci s kamerou. Máme zde rozostření, „houpání“ kamery, neobvyklé úhly. Ve scéně, kdy se profesorský sbor dohaduje o potrestání/nepotrestání jednoho ze studentů, je využito montáže krátkých záběrů za sebou, současně točících se kolem své osy a navíc ještě podkreslených hudbou, která jejich hádku vyhrocuje a až ironizuje. Pochopitelně, že Vančura toto vše pro český film neobjevil, byla již řeč o Gustavu Machatém, který ještě v němé éře dokázal podobně, mnohdy funkčněji, ozvláštňovat tehdejší filmovou řeč. A z pohledu současného diváka zase můžeme na takovéto symboly (moucha, nebo akvárium coby život za skleněnými okny) nahlížet spíše jako na úsměvné a zjednodušující klišé.

Před maturitou je však postaven především na postavách příběhu – a tedy na hereckých výkonech. Vančura nechal zrealizovat konkursy, které do té doby byly nevídané, jen aby našel ty pravé představitele. Často se připomíná, že díky obsazení do svého filmu pomohl najít cestu ke kinematografii několika později významným osobnostem. Například Eduardu Hoffmanovi, Vladimíru Čechovi, Elmaru Klosovi, Bohumilu Šmídovi či Antonínu Novotnému. Pro Vančuru bylo důležité, aby jazyk a projev studentů byl co nejvěrohodnější, nejpřirozenější. Bohužel však výsledek je někde na půli cesty, neboť postavy sice věrohodně působily, ale především ženské představitelky své party nedokázaly zahrát tak, aby nepůsobily komicky a neumětelsky.

Miroslav Svoboda v roli Kafky je více typem nežli živoucí postavou. Už jen svou podobou se spisovatelem Franzem Kafkou se stylizuje do jakési trpitelské pózy, nervně si mne prsty u těla s pohledem plným hrůzy. Antonín Novotný rolí Kafkova spolubydlícího zase předznamenává své budoucí postavy romantických milovníků. Jednu ze svých nejdůležitějších postav si zde zahrál Jindřich Plachta. Snoubí se v něm jeho typické gentlemanství, opatrná stydlivost, neprostupnost, také však krutost a nemilosrdnost, netolerance. Plachta nepotřebuje ani mnoho mluvit, ani vlastně být v mnoha záběrech, aby jeho postava prostupovala celým filmem. Vynikající je moment, kdy Kafkovi sdělí, že propadne a nebude připuštěn k maturitě. Kafka odbíhá ze třídy. Jeho přítel se jej snaží zadržet, profesor Kleč (Plachta) jej však zastaví a i přes křik „Má revolver!“ mu přikáže sednout si do lavice. Nyní následuje tichá scéna, Kleč nerozhodně stojí před třídou, sem tam ujde pár kroků a dvakrát zakřičí na studenty „Ticho!“, byť nikdo nevydal ani hlásky. Až poté se vyjde podívat, kde Kafka je. Právě zde je už přerod profesora Kleče z nepřátelského učitele k dobráckému mentorovi.[3] Těch pár nerozhodných kroků na místě, poslední „diktátorský“ výkřik Ticho! Plachta silný emocionální boj v nitru své postavy dokázal na malém prostoru výtečně ztvárnit.

Film Před maturitou bývá často označován jako nejlepší film třicátých let, také jako jakési umělecké probuzení. I kdybychom tyto a podobné výroky brali s rezervou, nelze mu upřít snahu o upřímnost sdělení, snahu vyjádřit své myšlenky co nejhodnotnějšími prostředky a progresivní filmovou řečí. Vančura coby filmový režisér pokračoval i na dalších projektech (Na sluneční straně, Marijka nevěrnice, Láska a lidé, Naši furianti), o nich se v budoucnu jistě podrobněji zmíníme, neboť by rozhodně neměly chybět v edičním plánu společnosti Filmexport.

Bonusový materiál na DVD důležitost filmu patřičně zdůrazňuje. Tradičně začíná slovem historika, tentokrát Pavla Jirase, jehož projev je sice teatrální, ale neskrývá své osobní sympatie k filmu. Následuje fotogalerie a jako vždy kvalitně napsané biografie a filmografie k jednotlivým tvůrcům snímku. Zlatým hřebem je ale dvacetiminutový projev Pavla Taussiga, který se zaměřuje na osobnost Vladislava Vančury. Sice se v některých informacích dubluje s tím, co sdělil již Pavel Jiras, ale není to nijak ke škodě.

Před maturitou
Československo, 1932, 89 min
Režie: Vladislav Vančura, Svatopluk Innemann
Hrají: Jindřich Plachta, František Smolík, Antonín Novotný, Miroslav Svoboda, Gustav Hilmar, Eliška Pleyová, Věra Gabrielová

U nás v kocourkově / Před maturitou
oba filmy vyšly na jednom DVD, vydal Filmexport Home Video srpen 2007
Zvuk: Dolby Digital 2.0 CZ 
Formát: 4:3, ČB
Titulky: české (pro neslyšící), anglické


[1] BARTOŠEK, L.: Náš film. Kapitoly z dějin (1896 – 1945). Mladá fronta. První vydání, Praha 1985. Strana 298.
[2] tamtéž
[3] Ten je poté zcela zřejmý, když Kleče na chodbě při pokusu zabránit Kafkovi v sebevraždě zasáhne kulka. V nemocnici je to již zcela „jiný člověk“, plný pochopení a radosti ze života.
Print Friendly

Autor

Počet článků : 88

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru