Zde se nacházíte: 25fps » Téma » „Každé nesplněné přání přináší trápení“

„Každé nesplněné přání přináší trápení“

ROZHOVOR s Krzysztofem Krauzem, režisérem filmu Náměstí Spasitele

krauze_1Českému divákovi nejsou vaše filmy neznámé. Předloni jste zvítězil na filmovém festivalu v Karlových Varech se snímkem Můj Nikifor, letos jste byl jedním z favoritů. Ačkoliv reflektujete v nejnovějším snímku stav v Polsku, rezonuje stejně silně i v našem prostředí. Dokázal byste říci, do jaké míry vnímáte své hlavní představitele a téma filmu jako svébytně polské (navázáno na dobový kontext, znalost poměrů, kultury) a do jaké míry univerzální?
Člověka žene k činnosti vždycky to stejné: touha po štěstí. To je touha, „matka všech tužeb“. Ona plodí následující a to zase další. Každé nesplněné přání přináší trápení. Trápení je tolik, kolik je nesplněných přání. A strachu dvakrát více. Bojíme se nejen, že něčeho nedosáhneme, ale navíc, že ztratíme to, čeho už jsme dosáhli. Rozum nám říká, že většina toho, po čem toužíme je pouze přelétavou iluzí štěstí, vytvořenou tradicí, náboženstvím a rodinou. Jedinou podstatou štěstí je osvobodit se od většiny svých přání. Nejlepší cestou k tomuto, je oddělení toho, co je skutečné od toho, co je pouze iluzí, jenž nestojí ani za chvíli života. O tom, v nejhlubší svojí podstatě, jsou všechny moje „dospělé“ filmy. Nezávisle na tom, kdy a kam jsou zasazeny. Realita společnosti nebo politická, i když představena realisticky, je druhořadým posláním.

V jedné z českých recenzí se objevilo přirovnání k antickému dramatu. Cítíte nějakou provázanost antické tragédie s vašim filmem?
Hrdina antické tragédie je zmítán osudem. Ve filmu Náměstí Spasitele bojují hrdinové s následky svých činů. Nejsou zde lidé dobří a zlí, jsou zde pouze lidé méně či více si vědomi důsledků svých činů. Z myšlenek, slov a činů je složen náš charakter. Charakter člověka pak rozhoduje o jeho osudu. V tomto smyslu má Náměstí Spasitele rys antické tragédie.

krauze_2

Zatímco Můj Nikifor byl životopisným filmem a do jeho stylu se i promítla osobitost malíře Epifana Drowniaka a jeho tvorby, vykazuje Náměstí spasitele spíše dokumentaristické tendence. Šlo o záměr, nebo se styl vyvinul z úmyslu zachytit pokud možno situaci postav co nejrealističtěji, nejpravdivěji?
Hrdinové filmu Můj Nikifor měli odstup od skutečnosti i od sebe samých. Aby tomu odpovídala i kamera, stála daleko a staticky. Divák přihlížel událostem zachycených jakoby v rámu obrazu. V Náměstí spasitele jsou hrdinové oběti svých vášní, chybí jim odstup. Nevedou dialogy, spíš monolog. Jsou agresivní, někdy brutální. Rozhodli jsme se s Joannou (manželka a scenáristka, poz. překl.), že kamera bude pracovat podobně. Tímto způsobem se divák stává členem domácnosti, stejně bezradným jako ostatní.

Při procesu vzniku filmu pociťujete ono vznikání jako akt vznikání uměleckého díla, nebo si současně uvědomujete, že může mít (a ve vašem případě i má) nejen estetické hodnoty, ale je také výpovědi o situaci v Polsku? Že třeba za několik let bude samotnými Poláky film brán jako odraz tehdejšího stavu společnosti?
Ve filmu nejrychleji stárne obraz společnosti. Nedávné tabu se stává po několika letech dětskou hračkou. Co se týká zbytku, nevím, to záleží od příběhu. Myslím si, že nejdelší životnost má originalita pohledu, vize světa.

krauze_3

Bez polské kinematografie by nemohly být dějiny evropského filmu tím, čím jsou, čerpáte z jejich tradic? Máte své učitele, inspirace, vzory? Nebo do sebe nasáváte více vlivy ze západních kinematografií?
Umělec musí promlouvat vlastním hlasem.Obdivoval jsem spoustu režisérů, ale na stejné úrovni se jich bojím. Mé mládí bylo ve znamení různých filmových lásek, ale nevzniklo z toho nic dobrého. Myslím si, že filmový tvůrce by měl hledat inspiraci mimo film. Filmy se točí podle toho, jak se žije. A pokud jde o polskou tradici, tak na ní navazovat nemusím. Vlastní země drží pevně za nohy a nepustí, ať chceš nebo nechceš. Člověk stojí po pás v rodinném hrobě. Dokonce změnit jídelníček je těžké.

otázky Lukáš Gregor
překlad Milan Hain, Petr Vlček

Krzysztof Krauze (*1953, Varšava) působil po kameramanských studiích v Lodži (1978) jako režisér ve Studiu Se-Ma-For, poté ve Studiu Irzykowského a v Tvůrčí skupině TOR (1985 až 1991). Za hraný debut Nowy Jork – czwarta rano (New York o čtvrté ráno, 1988) si odnesl Bronzové lvy z festivalu v Gdaňsku, kde později získal Zvláštní cenu poroty snímek Gry uliczne (Pouliční hry, 1996). Řadu cen mu vynesl Dług (Dluh, 1999) – Zlatí lvi a Cena kritiky v Gdyni, cena Orel za nejlepší režii a scénář roku, Cena za režii na MFF ve Filadelfii. Mezinárodní úspěch slavil jeho film Můj Nikifor (Mój Nikifor, 2004) – Křišťálový glóbus na MFF KV 2005, Zlatý Hugo na MFF v Chicagu a další ocenění na desítkách festivalů.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 88

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru