Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Šťastné a veselé, Johne McClane!

Šťastné a veselé, Johne McClane!

Šťastné a veselé, Johne McClane!
ANALÝZA: Smrtonosná past (tetralogie) – JAROSLAV STUCHLÝ –

Zdroj: outnow.ch

Když do tuzemských kin s tříletým zpožděním zavítal akční hit Smrtonosná past (Die Hard, 1988, režie J. McTiernan), zapadl do záplavy toho, co se dá nazvat vyrovnáváním dluhů 80.let., tedy mezi filmy, jež jsme dříve hltali na nekvalitních videokopiích se simultánním překladem a nyní měli konečně možnost spatřit je na velkém plátně. Mezi akčními snímky se S. Stallonem a A.Schwarzeneggerem zapůsobila Smrtonosná past jako sympatické zjevení, ale jen málokdo si tenkrát uvědomil, že právě zhlédl milník, který žánr posunul v mnoha směrech o hodný kus dopředu[1].

Pomineme-li prohlášení samotného režiséra McTiernana, který svému filmu přisuzuje téměř shakespearovské rozměry jeho srovnáním se Snem noci svatojánské („Je to sváteční noc, lidé se mění, situace komplikují a ráno je všechno mnohem lepší.“), lze se detailněji podívat na příčiny, jež zajistily snímku významné místo v dějinách (nejen akční) kinematografie.

Klaustrofobické prostředí jako dramatický prvek

Především je to samozřejmě scénář, který napsali Jeb Stuart a Steven E. de Souza podle románu Rodericka Thorpa Nothing Lasts Forever[2]. Ten přivádí průměrného newyorského policistu Johna McClanea do L.A. na vánoční večírek pořádaný japonskou firmou Nakatomi, v níž udělala kariéru jeho manželka. Právě tento večer si však vybere banda Hanse Grubera k tomu, aby mrakodrap firmy obsadila. Pod pláštíkem mezinárodního terorismu jde však o obyčejnou loupež akcií v hodnotě 640 milionu dolarů. McClane se stane jediným člověkem, který je schopen zločincům jejich plán překazit. Až sem námět na tuctovou, rychle zapomenutelnou akční podívanou. Tvůrcům se však skvěle podařilo do akčního schématu ústrojně zapojit ingredience z dalších (mnohdy dosti odlehlých) žánrových oblastí. Smrtonosnou past lze sledovat i jako remarriage film[3], protože na začátku je manželství McClaneových v poločase rozpadu (ona se s dětmi přestěhovala do L.A. a vrátila se k dívčímu jménu, on tvrdošíjně odmítá opustit New York, první rozhovor v soukromí koupelny skončí hádkou), v průběhu děje si oba uvědomují, co pro ně partner znamená, a závěr se nese ve znamení manželského usmíření. Stejně tak je Smrtonosná past výbornou (byť místy pořádně černou) komedií[4], která však nesklouzne k parodování, což by výrazně oslabilo akční a thrillerovou složku. Zároveň jde o tzv. buddy movie[5] s rasově korektně vyváženým parťáctvím (i když jen přes vysílačku) a čas děje odkazuje k populárnímu americkému žánru vánočních filmů. Ty jsou samozřejmě většinou zaměřeny spíše romanticky a tvůrci filmu si dovolí  tuto skutečnost shodit, když do polibku a písně Let It Snow!Let It Snow! nechávají „sněžit“ tisíce papírů, jež vylétly se zničené budovy. V neposlední řadě nalezneme i ozvuky westernu, především ve finálním střeleckém souboji. A když si padouch a hrdina vysvětlují, ve kterém filmu hrál John Wayne a ve kterém Gary Cooper, máme na talíři i filmovou sebereflexi.

Elegantní záporák Alan Rickman

Precizní je také práce s motivy. Když například na začátku McClane dostane v letadle radu, jak bojovat proti pásmové nemoci, a v koupelně si pak sundá ponožky, absolvuje následující situace naboso (včetně výborného vtipu se zabitým  teroristou s malým číslem bot), což vyústí v sentimentálním monologu provázeném taháním střepů ze zakrvácených chodidel. Ještě lepší je motiv hodinek, které Holly McClaneová dostala od firmy za zásluhy. Na konci totiž právě na jejich řemínku bude záviset její život – a rozepnutí zároveň znamená, že firemní kariéra nestojí za zničené manželství. A komunikace McClanea přes vysílačku či telefon s hlavou zločinecké skupiny plná vzájemných šlehů a invektiv se spolu s Yippie-ki-yay stala přímo „smrtonosným“ trademarkem.

Smrtonosná past uvádí na scénu mnoho postav, z nichž ani jedna není zbytečná, každá má v příběhu svoje místo a všechny jsou dokonale obsazeny. Sázka na Bruce Willise, do té doby pouze úspěšného komediálního herce v seriálu Měsíční svit (Moonlighting, 1985-89), byla z hlediska produkce riskantní, ale bohatě se vyplatila. Willis hraje McClanea jako nedobrovolného akčního hrdinu s lidskou tváří, stále více ušpiněném nátělníku a vtipnými (sebe)ironickými poznámkami a komentáři (stačí nechápavé odfrknutí : „Kalifornie,“ aby bylo jasné, jak hluboká kulturní propast zeje  mezi východním a západním pobřežím USA) tak, že divák nemá problém ztotožnit se s normálním chlápkem, který tohle (střílení zločinců) nemá rád, ale někdo to holt udělat musí. Navíc postrádá Schwarzeneggerův přízvuk a Stalloneova pokřivená ústa, takže byla jistě úleva, když návštěvník kina mezi tou střelbou a výbuchy hlavnímu hrdinovi taky pro jednou rozuměl. Alan Rickman jako Hans Gruber tvoří k Willisovu lidovému hrdinovi protipól – dokonale oblečený, uhlazený, šarmantní, sarkastický, odvolávající se na své klasické vzdělání…v dalších pokračováních už nikdy nebude mít padouch takovou přitažlivost a charisma.[6] Snad nejvíc sarkasmu „slízli“ od tvůrců televizní moderátoři a „investigativní“ reportéři. Ve studiu se chovají jako naprostí idioti, v terénu jsou pro vydolování dojetí z diváků (a svých vlastních pár minut slávy) schopni McClanea a jeho rodinu klidně ohrozit. Však je taky na konci Thornberg (W. Atherton) Holly McClaneovou v přímém přenosu pořádně inzultován a v pokračování jej poníží rázná důchodkyně.

Ke zdaru Smrtonosné pasti přispěl i zkušený kameraman Jan de Bont (jako režišér později natočil modelový akční film Nebezpečná rychlost), jehož podpis – duhové odlesky světel – jsou ve filmu k nepřehlédnutí a který způsobem snímání schodišť, chodeb, výtahových a větracích šachet, do nichž McTiernan hrdinu neustále zahání, úspěšně vyvolává v auditoriu klaustrofobické pocity. Hudba Michaela Kamena je obratně spojena s monumentální Beethovenovou 9.symfonií (včetně Schillerovy Ódy na radost), ale notovat si divák stejně bude nejspíš již zmíněný vánoční popěvek Let It Snow!Let It Snow!Let It Snow!

Není divu, že se po komerčním úspěchu Smrtonosné pasti začalo připravovat pokračování. Režií byl pověřen Fin Renny Harlin a jeho snímek přesně odpovídá zvolenému podtitulu: Die Harder (1990).  Pod scénářem (na motivy románu Waltera Wagera 58 Minutes) je spolu s Dougem Richardsonem znovu podepsán S. E. de Souza a tvůrci se pokusili narazit na stejný mustr (Vánoce, McClaneova manželka a spousta dalších lidí v ohrožení) ještě dynamičtější a tvrdší akcí. Zatímco sevřenost původního filmu odpovídala ideální jednotě místa a času, v pokračování se sice také děj odehraje během jedné noci, ale při pozorném sledování zjistíme, že McClane tentokrát střídá budovu letištního terminálu a přilehlých prostor s vyrážením na zasněženou přistávací plochu a do blízkého okolí. Již se tak nedaří zcela navázat na klaustrofobičnost[7] první Pasti, nehledě na to, že neustálé vracení se do sklepa za podivným údržbářem Marvinem (jenž měl zřejmě nahradit Veljohnsonova strážníka Powella) děj nepříjemně tříští. Zápletka se točí kolem akce na osvobození středoamerického diktátora a obchodníka s drogami (F. Nero), kvůli kterému obsadí muži plukovníka Stuarta (W. Sadler) washingtonské letiště. Tím pádem se jejich rukojmími stanou cestující v letadlech, jež nemohou dosednout a kterým dochází palivo. Že se v jednom z nich nachází paní McClaneová (opět B. Bedeliová), je nasnadě.

Více postav (jedna z nich se nečekaně vybarví), více brutálních úmrtí (rampouchem do oka), spektakulárnější (a nesmyslnější) akce (četné výbuchy, souboj na křídle startujícího letadla), hláškující Willis (sebereflexe typu: Může se tohle stát jednomu chlápkovi dvakrát po sobě?) a vánoční atmosféra. Nadprůměrné řemeslo a otázka, kam se dá v případném pokračování ještě zajít.

Na odpověď bylo potřeba počkat do roku 1995. Film s originálním názvem Die Hard With The Vengeance (režírovaný opět McTiernanem) začíná slibně- v McClaneově domovském New Yorku za ironického doprovodu hitu Summer In The City (takže už žádné Vánoce!) vybuchne přízemí obchodního domu. Dál už se však ocitáme na půdě běžného akčního filmu, který má se dvěma předchozími snímky společný jen název a hlavní postavu. Aby se neopakovali a vytvořili jiný film, vzdali se autoři většiny osvědčených ingrediencí: McClane je skororozvedený opilec (záchrana celého města nikdy nemůže vynahradit napětí plynoucí ze záchrany vlastní rodiny), děj se odehrává ve dne v rušných ulicích (případně parcích, metru a akvaduktu, končí se dokonce někde u kanadských hranic), takže mizí ona noční atmosféričnost, stejně jako jednota místa, narušená již v prvním pokračování, hrdina už není osamělý a ve svém počínání nepochopený, naopak jej doprovází parťák proti své vůli (Samuel L. Jackson, jehož rasově podbarvené hlášky patří ve filmu k tomu nejhumornějšímu) a podporuje ho celé jeho policejní oddělení. Zůstal padouch, který pomstou na McClaneovi (jde o Simona, bratra Hanse Grubera z prvního dílu) maskuje skutečný úmysl – krádež zlata z podzemních trezorů federální banky na Manhattanu. Jeremy Irons se pokouší navazovat na styl kolegy Rickmana, ale nohy mu podráží prvoplánový zjev, odkysličenými vlasy počínaje a nátělníkem konče, a chvilková dementní koktavost. Lepší charakteristika než „stárnoucí homosexuální učitel tělocviku“[8] (6) se dá vymyslet jen stěží. Na konci filmu (jehož prvních 40 minut je bez nadsázky strhujících) sice McClane hledá telefonní budku, aby zavolal své manželce, ale většina diváků doufala, že Holly bude mít permanentně obsazeno, protože se zdálo, že sérii dochází dech.

Když šla do kin první Smrtonosná past, bylo režiséru Lenu Wisemanovi (dva díly Underworldu, odkud si do Pasti přenesl zálibu v natáčení přes modrý filtr) čtrnáct let a stal se jejím velkým fanouškem. Přesně podle toho vypadá Smrtonosná past 4.0 (Live Free or Die Hard, 2007). Jako kdybyste dali dítěti velkou stavebnici, oblíbenou figurku a řekli, že si může začít hrát. Nevím přesně, zda jsou návraty do 80.let (Rocky Balboa, chystaný nový Rambo a Indiana Jones, zbývá snad jen už resuscitovat Axela Foleyho, Martyho McFlye a Krotitele duchů) výrazem scénáristické krize nebo vycházením vstříc nostalgii, jež se zřejmě zmocňuje dnešních čtyřicátníků, každopádně John McClane je opět mezi námi, a to ve filmu, který snad ani nebyl natočen jako spíše smontován. Jeho zápletka (motivem ochrany svědka  částečně kopírující jiný Willisův film 16 bloků) není vůbec podstatná, protože celé to snažení „kyberteroristů“ o ochromení infrastruktury Spojených států za účelem obligátní krádeže je jen chatrným spojovákem mezi akčními scénami. Na těch si dává Wiseman opravdu záležet a jsou inscenovány stylem „vzpomeňme si, co se nám líbilo v předchozí trilogii, vytáhněme z toho nejlepší momenty a umocněme je na druhou“.

Film tak začíná zběsilou přestřelkou a výbuchem v uzavřeném prostoru malého bytu (přestřelka v kancelářích v jedničce, s „natěrači“ ve dvojce a ve výtahu ve trojce), odkud se děj nekontrolovaně přelije do města i mimo něj. Hrdina už není omezen budovou, letištěm ani okrskem města, cestuje dokonce tak, že pilotuje vrtulník (a když si tvůrci uvědomí, že měl přece fobii z létání, odbudou to lakonickou poznámkou). Bylo působivé, jak se McClane zmítal ve výtahové šachtě? Výborně, vrhneme ho tam znovu, ale navíc do ní zapasujeme auto se dvěma padouchy (mimochodem způsob, jakým Wiseman naložil s ženskou asijskou hvězdou Maggii Q se nepříjemně podobá tomu, co zinscenoval Tarantino s  afroamerickou herečkou V. A. Foxovou v úvodu Kill Bill). Vybuchl v jedničce a ve trojce vrtulník? My ho necháme sestřelit rozjetým autem. Domníval jsem se, že nejabsurdnější scéna série je ta, v níž McClanea vytlačí z podzemí proud vody a on vyletí na povrch čirou náhodou v okamžiku, kdy kolem projíždí auto s jeho parťákem,  John nasedne a akce plynule pokračuje automobilovou honičkou a přestřelkou. V 4.0 jsme svědky grandiózního (a neuvěřitelně protahovaného) „souboje“ náklaďáku proti stíhačce, kdy se akce posléze přesune na křídlo neovládaného letadla. A tak by se dalo pokračovat.

O něco sofistikovanějším prostředkem autorů čtyřky je převracení scén a dialogů známých z předchozích částí naruby, což je zároveň zdrojem humoru v konfrontaci zastaralého poldy McClanea a mladého hackera Matta (Justin Long). Tvůrci také pochopili, že je potřeba do snímku dodat to, co postrádala trojka – motiv ohrožené rodiny. Zločinci tedy unesou McClaneovu dospívající dceru Lucy (M.E.Winsteadová). Vztah, který projde ze strany dcerky předvídatelnou proměnou od pohrdání po respekt, jsme však už viděli ve Willisově Posledním skautovi.

Zjevného podcenění se bohužel dočkala základní žánrová poučka, že hrdina je natolik dobrý, nakolik má kvalitního protihráče. Timothy Olyphant (westernový seriál Deadwood) je v roli vůdce Thomase Gabriela tak nevýrazný, že si divák vůbec nezapamatuje jeho obličej a má problém ho uprostřed bandy poskoků identifikovat.

Na závěr bych si rád povšiml ještě jedné věci, totiž jak nám divákům s čím dál větším rozléváním děje do prostoru přestává záležet na osudu nevinných obětí. Když Gruber chladnokrevně odstřelil sympatického ředitele firmy Nakatomi (a později i jednoho poněkud namyšleného manažera), otřáslo to s námi, protože jsme o těch lidech něco věděli. O dva roky později nechal Stuart spadnout letadlo plné lidí (McClaneovo bloudění mezi troskami pak bylo ekvivalentem scény se střepy v jedničce) a bylo to působivé, protože se divák předtím několikrát střihem na palubu onoho letadla podíval. Ve třetí části sice Simon nechá vyhodit do vzduchu část obchodního domu, ale to už je prezentováno jen jako razantní úvod (a bomba nastražená ve škole se navíc po všem tom napětí a obětavosti pyrotechnika nakonec ukáže jako trapně neškodná). V současnosti jsou nám anonymní oběti dopravních nehod způsobených kolapsem světelné signalizace naprosto lhostejné (a destrukce Kapitolu se odehraje pouze jako sterilní virtuální simulace).[9]

Je tedy Wisemanův film důstojným pokračováním série a vykročením do nového tisíciletí, nebo nezvládnutou fanouškovskou poctou? Ani jedním, ani druhým. Daleko spíš mi připomíná pokus o pomník, na který by se dal vytesat třeba McClaneův monolog o tom, kdo je to pravý hrdina. Anebo by možná stačilo jen Yippie-ki-yay, motherf***r.

Spi sladce, Johne.

Smrtonosná past 4.0

Live Free or Die Hard
USA, 2007, 130 min
Režie: Len Wiseman
Hrají: Bruce Willis, Timothy Olyphant, Justin Long, Maggie  Q, Cliff Curtis, Kevin Smith, Cyril Raffaelli, Mary Elizabeth Winstead, Zeljko Ivanek, Christina Chang, Tim Russ, Rick Frajer
Scénář: Marc Bomback
Kamera: Simon Duggan
Hudba: Marco Beltrami

Zdroj obrázků: outnow.ch


[1] Smrtonosná past měla u nás premiéru v červnu 1991. Když jsem měl v říjnu roku 1990 možnost vycestovat do západní Evropy, všechna větší města již byla polepena upoutávkami na Smrtonosnou past 2.

[2] Knihu jsem nečetl, ale jsem si jist, že její český překlad jsem v první polovině 90.let držel v ruce. Obálka určitě nevycházela z filmového plakátu a bohužel si nepamatuji, zda název odkazoval k filmu, nebo jestli byl přeložen doslova, tedy Nic netrvá věčně.

[3] Remarriage film je snímek, jehož tématem je znovuobnovení manželství. Objevuje se nejčastěji v komediálním žánru, zhruba od 30.let. Bývalí manželé, nebo manželé, jejichž vztah je v krizi, si při překonávání nejrůznějších peripetií uvědomují, že k sobě patří.

[4] S. E. de Souza si už předtím vyzkoušel kombinaci humoru a akce v Komandu (1985, režie M.Lester). Schwarzeneggerovy hlášky a nadsazenost akčních sekvencí jsou jasně parodického rázu, otázkou zůstává, zda Schwarzeneggerovi někdo vůbec vysvětloval, že točí vlastně jakousi Pytlákovu schovanku, protože ani na okamžik (naštěstí) nevypadne ze své drsné role a nepokouší se o humor jako v komediích I.Reitmana. V Komandu i Pasti se (náhodou?) objevuje podobný komický prvek: polonahý Schwarzenegger se během divoké přestřelky pohybuje v záhonech růží, na růžový keř se napíchne člen protiteroristické jednotky při útoku na mrakodrap.

[5] Buddy movie je film o „parťácích“, většinou to bývají nesourodé dvojice policistů. Klasickým příkladem je tetralogie Smrtonosná zbraň, postavená na spolupráci a přátelství mírně psychicky narušeného Riggse (M.Gibson) a vzorného taťky od rodiny Murtaugha (D.Glover).

[6] V Králi zbojníků:Robinu Hoodovi (1991, režie K.Reynolds) dokonce Rickman jako hlavní padouch přehrál Costnerova titulního hrdinu, takže jeho role musela být prokrácena střihem.

[7] Po úspěchu Smrtonosné pasti se roztrhl pytel s filmy podobného ražení, které se odehrávaly v uzavřeném prostoru lodi,  letadla či vlaku. Účinkovali v nich především epigoni Velké trojky S+ S+ W a pravidelně nás jimi zásobuje TV NOVA v sobotu večer.

[8] HOFFMAN, Tomáš. Smrtonosná past 3. Cinema, 1995, roč. 5, č. 10, str. 16-22

[9] Nelze nevzpomenout časově téměř synchronizovanou simulaci jaderného výbuchu na Šumavě ve vysílání České televize.

 

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 257

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru