Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Žánrová koncepce gangsterství ve Francii

Žánrová koncepce gangsterství ve Francii

ANALÝZA: Borsalino & spol. (režie: Jacques Deray, 1974) – JAN ŠVÁBENICKÝ –

Borsalino má morální sílu, kterou většina zábavných filmů postrádá. Morálka filmu nespočívá v sociologii nebo psychologii, nýbrž v Delonově představě o vůli jedince.

Nancy Warfield1

Výše uvedená citace není kritickým úvodem k textu ani jeho tématickým kontextem. Představuje pouze dobový hodnotící aspekt k filmu Borsalino (Borsalino, 1970), snímku předcházejícímu volnému pokračování, které bude v následujících řádcích předmětem rozboru.  Dále jen doklad toho, jakým způsobem byla francouzská žánrová produkce v USA soudobě přijímána a hodnocena. Následující text se bude snažit od jakéhokoliv kritického pohledu distancovat a zaměřit se na tématickou a stylistickou koncepci díla.

_

Jacques Deray a gangsterský film

Deray je jako žánrově profilovaný tvůrce nejčastěji spojován s rozmanitými podobami kriminálního žánru. Tématika zločinu prochází v jeho tvorbě procesem variování a transformace v kontextu se zvoleným prostředím a časovým obdobím. Ústřední i vedlejší postavy jsou často vytvářeny a charakterově modelovány podle hereckého představitele, což se spolupodílí na realistické koncepci díla. S metodikou herectví úzce souvisí individuální pojetí cynismu – drsného a nesmlouvavého jednání hrdiny, získávajícího si brutálními metodami respekt společnosti. Stejně tak pojetí moci a zákona, jimiž se komunita řídí, odráží Derayho realistické vidění podsvětí v soudobé i minulé Francii. Borsalino  & spol. (Borsalino and Co., 1974) je pokračováním předchozí gangsterky Borsalino (Borsalino, 1970) natočeným stejným filmovým štábem a situovaným do časově analogického období. Navazující film je s vytvořen s menší změnou v hereckém obsazení a zejména novým scénáristickým týmem. Zatímco první, předcházející snímek je adaptací krimirománu Bandits à Marseille (Bandité v Marseille) Eugéna Saccomana, na jehož převedení spolupracoval režisér DerayJeanem Claudem Carrièrem, Claudem Sautetem a Jeanem Cauem, zde jsou autory scénáře vedle tradiční účasti filmaře Pascal Jardin, Geza Radvanyi a Sandro Continenza. Nepatrná tématická transformace je důsledkem proměny kolektivu autorů, kteří se rozcházejí v individuálním pojetí tématu, ale shodují v koncepci pravomocí v rukou jedince a společnosti před druhou světovou válkou v Marseille i v jiných městech ovládaných a řízených zločinným syndikátem. Gangsterský cyklus uzavírá třetí Derayho film Gang (Le gang, 1977), který bývá někdy s předešlými dvěma snímky považován za trilogii. Jeho příběh je opět vytvořen na základě tématicky rozmanité orientace scénáristů (Carrière a Alphonse Boudard) podle literární předlohy Rogera Bornicheho. Globalizujícím prvkem triptychu není pouze volba stejného časového období, ale také mužská pospolitost, vzájemná oddanost gangsterského svazku a dodržování dohodnutých pravidel.

_

Společenská tématika a historické pozadí

Úvodní scéna pohřbu gangstera Françoiseho Capelly, společníka ústřední postavy příběhu Rocca Siffrediho (Alain Delon), konfrontuje diváka nejen s širokým složením „úctyhodné“ společnosti (účastníci pohřbu), ale také s politickým apelem filmu, který začíná prologem: „V 30. letech navazoval nastupující německý fašismus kontakty se západoevropskými reakčními kruhy. Ke svým expanzivním cílům neváhal použít i kriminálních živlů. O jednom takovém spojení vypráví tento film.“ Derayho film není jednoznačně pouhým gangsterským filmem se všemi jeho typickými atributy. Kategorizuje se do krátkého období tématických tendencí v západoevropské i americké kinematografii, kterým je retrofilm evokující nedávnou minulost. Často první léta dvacátého století, ve znamení secesní kultury, nebo následující 20. a 30. léta, kdy dochází v některých západoevropských zemích (zejména ve Francii a Itálii) k prudkému vzestupu mafiánské a gangsterské formace. Zločinecký syndikát je maskován pod váženými nebo pevnými společenskými profesemi jako velkopodnikatelé, majitelé heren, nočních podniků a bordelů, úředníků apod. Všechny tyto aspekty jsou zde prezentovány jako neoddělitelná součást rafinované mocenské machinace vlivných společenských kruhů. Vraždy a násilí představují pevnou součást každodenního života, proti kterému jsou policejní orgány buďto neschopné, nebo lhostejné ve jménu běžného úplatkářského systému. Obě postavy policejních komisařů jsou zkorumpovány jedním z rivalských obchodnických klanů. Inspektor Cazenave (André Falcon) je zločincem ve službách policie, který záměrně a negativně ovlivňuje průběhy vyšetřování a pátrání po gangsterech ve jménu jejich nedotknutelnosti. Inspektor Fanti (Daniel Ivernel) je rovněž zkorumpovaným státním činitelem a zároveň lhostejným pozorovatelem zločinné činnosti ve městě. Pojetí moci je zde zobrazeno pouze ve vztahu k podsvětí, jež disponuje nejvyššími možnými pravomocemi a manipuluje se společností města. Prostředkem mocenské nadvlády gangů je jako vždy vysoký finanční kapitál, jehož prostřednictvím lze koupit cokoliv a kohokoliv. S finančními faktory, které rozbíjejí veškerou morálku, je jednou z motivací postav násilí a brutalita. Druhá rovina krutosti vychází ze zločinecké kompatibility a loajality gangsterů k šéfovi. Bosové obou protistran, Siffredi a Volpone (Riccardo Cucciolla), se řídí pouze individuálně vytvořenými zákony uzavřené gangsterské society, kde platí nelítostná odplata za zradu nebo nesplnění pověřeného poslání. Deray zobrazuje jednu z dějinných kapitol mafiánského uskupení v předválečné Evropě, italskou emigrační vlnu ve Francii a úzké obchodní kontakty a spolupráci mezi domácím zločinným monopolem a italskými sousedy a přistěhovalci. Rivalita dvou gangů připomíná některé tématické aspekty spaghetti-westernu, vedle vzájemného a neústupného soupeření také obchodními zájmy obou stran. Siffredi řídí komplex městských podniků zahrnující divadlo, nevěstinec, noční bar a hernu, kdežto Volpone se zaměřuje na prodej zbraní.  Postavu italského zločince Volponeho spojuje režisér Deray s utvářejícím se nacistickým hnutím (zmíněným v úvodním komentáři) – a to z několika pohledů: italský původ může diváka přivést k souvislostem s italským fašismem,  vystupování a gestikulace připomíná emocionálně vypjatý projev nacistických pohlavárů, přímý kontakt s německými politickými kruhy (rozhovor s jedním jeho členem ve vlaku (Anton Diffring)), prosazování metody vyhlazování nepohodlných odpůrců v Marseille a zejména obchodní aktivity se zbraněmi určenými pro zbrojící režim v Německu. Postava Siffrediho je oproti svému konkurenčnímu soupeři jedním z dalších solitérních hrdinů Alaina Delona. Přestože je obklopen přáteli a loajálními druhy, je v podstatě osamělým bojovníkem prosazujícím individuální metody proti svým nepřátelům. Film pracuje v rámci koncepce ústřední postavy s tématickou triádou společenský a ekonomický vzestup-pád-vzestup hrdiny. Zvítězit může pouze použitím násilných prostředků a chladného cynismu. Jiným sociálním aspektem filmu je krátká epizoda zobrazující dělnickou stávku s heslem „chleba a práci“, která může vedle obrazu dobových společenských poměrů odrážet osobní postoj autorů scénáře i režiséra ke komplikované politické situaci v západní Evropě v době vzniku filmu. Zejména v Itálii, kde mají veřejné protesty pracující vrstvy dalekosáhlejší charakter než v jakémkoliv jiném evropském státě. Podobně jako dochází v západoevropské kinematografii60. a 70. let k politizaci sexuality, tak prochází procesem politizace také žánrový film. Neústřední motiv obchodu s bílým masem v Siffriedově bordelu slouží k otevření aktuálního tématu sexuality, ženské prostituce představující jeden z klíčových problémů současných státních orgánů. Nevěstinec zde může být chápán jako podnik k mechanicky reprodukovanému sexu, stejně jako vraždy a zabíjení jsou pro lhostejnou policii jen chladným počítáním řady přibývajících mrtvých.

_

Stylistická koncepce retro-stylu

Klíčovým tvůrčím aspektem celého filmu je důraz na precizní práci s mizanscénou, jejíž integrální součástí jsou dekorace a výtvarná konstrukce interiérů, vytvořená podle dobových reálií. Přes veškerou stylizaci (a právě i v rámci zachování její časové korekce) je dílo realistickým pohledem na zobrazované téma. Dekorovaný prostor ateliérové scény je akomodován pohybu kamery a herecké akci. Design a módní styl dokumentuje luxusní život a trávení volného času vyšších společenských vrstev předválečné éry Francie. Výtvarné pojetí zde má dvě specifické funkce: v rámci příběhu reflektuje dobový styl zvoleného dějinného úseku a v kontextu se soudobými tendencemi během vzniku filmu využívá stylistických postupů jako jeden ze základních formálních rysů retro produkcí. Časoprostorová organizace přestřelek a násilných výpadů gangsterů připomíná obdobné postupy využívané v letech největší produkce gangsterských filmů v Hollywoodu. Deray pracuje s ostrým kontrastem realistických exteriérů ulic, zákoutí, venkovských schodišť (využívá architektonické části staveb k vybudování atmosféry zločinného a nebezpečného města, zvláště v nočních scénách) a výstřední stylizací interiérů, z nichž mnohé opět dodržují realistický koncept – a to nejen v již zmíněném zachování dobové kulturní faktografie a portrétu luxusního prostředí vysoké společnosti, ale v syrové skutečnosti každodenního života. Např. výpravná okázalost veřejného domu je zároveň dokladem funkce podniku, založeného na pouhém finančním profitu majitele a na  setkávání morálně pochybné society. Kameraman Jean-Jacques Tarbès pracuje převážně s pomalými a nekomplikovanými záběry, kde se často střídá pomalé a rychlé panorámování scény nebo mírné rakursy. Deray nekoncipuje film jako progresivní formální experiment typický pro západoevropskou žánrovou produkci sedmdesátých let. Jednoduchému stylistickému pojetí odpovídá také kontinuální střih Henriho Lanoëa, sestavujícího záběry v chronologické a lineární vyprávění bez flashbackových sekvencí. Minulé dějství není pro filmaře předmětem zájmu a v rámci struktury příběhu nepředstavuje jeho podstatný komponent. Obdobnou funkci zastává hudební složka Claudeho Bollinga, kombinující v pomalu se ubírajícím rytmu jazzovou a symfonickou melodiku. Funkce hudby se opět vztahuje k dvěma typům: vnějšímu, ovlivňujícímu příběh a jeho celkové tempo, a vnitřnímu – živě reprezentované party v divadle, hudebních sálech, barech, nočních lokálech, nevěstinci nebo v závěrečné sekvenci na palubě zaoceánského parníku.

_

Borsalino a spol.

Borsalino & Co.

Francie / Itálie / Západní Německo, 1974, 110 min

Režie: Jacques Deray

Hrají: Alain Delon, Reinhard Kolldehoff, André Falcon, Anton Diffring

Zvuk: Dolby Digital 2.0 CZ, DD 5.1 Francouzsky

Formát: 16:9 

Titulky: české

DVD vydala společnost HCE 

_

Zdroj obrázků: DVD Hollywood Classic Entertainment


1 Citace uvedená v monografii Alain Delon, kterou autor Rein A. Zondergeld cituje z následujícího zdroje: WARFIELD, Nancy: Alain Delon and Borsalino – An Essay on the Actor and the Film. The Little Film Gazette of N. D. W., roč. IV., č. 1., srpen 1973.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 22

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru