Abel Gance

Abel Gance; Zdroj: filmreference.com

Tvorba velikána němého filmu Abela Ganceho je poměrně rozporuplná – jako první osvobodil kameru od strnulosti a zdokonalil filmové výrazové možnosti, ale jeho tvorba je zmatená a nesystematická, rétorika přepjatá a plná patosu. Ganceovy filmy sice zastaraly, ale přesto by si tento polozapomenutý režisér zasloužil mnohem více pozornosti.

Jeho životní příběh je téměř jako z Dickensových románů. Abel Gance se narodil roku 1889 jako nemanželský syn, začínal jako právní úředník s vyhlídkou na nadějnou kariéru, ale podlehl divadelnímu herectví. To mu ale úspěch nepřineslo – měl tuberkulózu, žil v chudobě a trpěl hladem. Přesto roku 1911 založil malou produkční společnost, aby mohl natočit svůj filmový debut La Digue. Snímek však byl, stejně jako ostatní jeho rané filmy, neúspěšný.

Kvůli chatrnému zdraví nemohl narukovat a během války dosáhl prvního úspěchu ve společnosti Film d´Art. Tím úspěchem byly snímky Mater Dolorosa (1917) a Desátá symfonie (1918), první velký film francouzského impresionistického hnutí. Gance získal pověst divokého experimentátora.

Dalším úspěchem byl snímek Žaluji (1919). Děj se odehrává během první světové války, v jejíchž zákopech uzří francouzský voják zjevení Vercingetorixe ¹, který má Francouze vést k vítězství. Gance se snažil demonstrovat hrůznost a nesmyslnost války a barbarství Němců. V souvislosti s tímto filmem se často uvádí scéna, v níž padlí vojáci vstávají z hrobů, aby se přesvědčili, že nepoložili svůj život zbytečně. Současně s ní se na rozděleném plátně odvíjí ještě scéna druhá – přehlídka válečných vítězů.

Krátce před uvedením filmu do kin zemřela Ganceho manželka a zanedlouho poté jeho přítel, herec Severin Mars.

Opustil na čas Francii a vydal se do Ameriky, ačkoli neměl rád hollywoodský filmový systém (dokonce odmítl velmi štědrou nabídku studia Metro). Velmi si ale vážil pochvaly Davida W. Griffithe, kterou mu složil za film Žaluji.

Roku 1923 dokončil Gance Kolo života, film gigantických rozměrů, který zabral pět let příprav, spolkl náklady ve výši 30 milionů franků a trvá neuvěřitelných osm hodin. Železničář Sisyf se stará o malou Normu, které zemřeli rodiče při vlakovém neštěstí. Když dívka vyroste, zamiluje se do ní nejen Sisyf, ale i jeho syn. Norma se však provdá za jiného. Vinou tragických událostí se však nakonec stejně vrací ke svému otci, jenž mezitím oslepl, a stará se o něj až do jeho konce.

Příběh je až příliš sentimentální, ale projevuje se zde opět Ganceho vizuální nadání. Mezi záběry tváří postav a krajiny vkládá jedoucí kola vlaků, ubíhající koleje a oblaka páry. Využívá paralelní montáže, jež rozvíjí současně se odehrávající děje, a postupně zrychluje střih, záběry jsou tudíž stále kratší – jejich délka se zkracuje až na méně než vteřinu. Tím ale snímek přestává být pro některé diváky srozumitelný. I přes tento nedostatek znamenalo Kolo života estetický pokrok: rychlý střih ovlivnil ruské filmaře (zejména Sergeje Ejzenštejna). Pravděpodobně neexistuje úplná kopie původní verze Kola života.

Zdroj: www.allocine.fr

Nejslavnějším snímkem Abela Ganceho je monumentální filmová freska Napoleon (1927), jenž měla pravděpodobně dva díly v celkové délce šesti hodin. Není ale zcela jasné, zda byl kdy snímek promítán tak, jak to Gance původně zamýšlel.

Pod vlivem Griffithových filmů Zrození národa (1915) a Intolerance (1916) chtěl natočit dílo, které by pojalo stejně významné, francouzské téma. Natáčení bylo zahájeno začátkem roku 1925.

Zdroj: www.allocine.fr

Děj je složen z jednotlivých epizod Napoleonova života. V konečné podobě měl scénář šest dějství. Prolog zahrnuje Napoleonovo dětství v internátní koleji, druhé dějství se odehrává na Korsice, kam budoucí vládce přijíždí rozšířit revoluční náladu. Ve třetím Napoleon vítězí nad Angličany a stává se generálem – ve čtvrtém je ale zatčen a setkává se s Josephine, kterou si v následujícím dějství vezme. V šestém, posledním jednání, se mladý generál stává velitelem italského tažení a podaří se mu rozdmýchat v lidech revolučního ducha.

Zdroj: www.allocine.fr

Gance zůstal i v tomto případě věrný své pověsti experimentátora – rozdělil obrazovou plochu na mřížku několika menších obrazů a také jako první využil systému tří pláten, čímž docílil velmi širokého formátu zvaného triptych ². Osobitě také použil ruční kameru – dokonce ji vyhodil do vzduchu, aby ukázal zorné pole sněhové koule.

Údajně přišel Gance i na způsob výroby barevného a trojrozměrného filmu, ale kvůli obavám o přijetí Napoleona publikem nakonec ani jeden z technických vynálezů nevyužil. Obavy se ukázaly jako liché, protože diváci po premiéře tleskali ve stoje. Kvůli technické náročnosti projekce ale mohl být snímek uveden pouze v osmi evropských městech a v Americe se jej společnost MGM rozhodla nepromítat pomocí všech tří projektorů. U amerického obecenstva Napoleon neuspěl, diváci se smáli a kritici jej nijak nešetřili.

Napoleona měli ztvárnit v různých životních fázích celkem čtyři herci. Hlavnímu z těchto období pak měl dát tvář populární Ivan Mozžuchin, nakonec se ale v Napoleona převtělil Albert Dieudonné, ačkoli byl Gance zpočátku proti. Roli malého Napoleona získal Vladimir Roudenko.

Zdroj: www.allocine.fr

Filmu předcházela dlouhodobá Ganceho příprava, zaujetí Napoleonem lze pozorovat v jeho zápiscích už roku 1914. Shromáždil řadu historického materiálu, mnoho jeho podobizen a původně zamýšlel dostat se v ději až k Napoleonově pobytu na Svaté Heleně – to by však muselo být dílů více. Podle Ganceho scénáře natočil Lulu Pick Svatou Helenu (1929).

K Napoleonově osobnosti se ale přece jen ještě jednou vrátil, a to snímkem Austerlitz (1956, český distribuční název je opět Napoleon).

Gance byl fascinován velikými historickými osobnostmi – prý zamýšlel realizovat snímek o Kryštofu Kolumbovi a roku 1935 natočil Nesmrtelné milence o Ludwigu van Beethovenovi.

Napoleon se stal jedním z nejslavnějších projektů filmového restaurátorství. Bohužel se neví, v jaké podobě byl film skutečně promítán. Nejdelší verze měla šest hodin, ale její projekce nezahrnovala dvě vedlejší plátna pro sekvence triptychu. Jiná verze prezentovala film zkrácený o více než polovinu, ale i v tomto případě byly sekvence triptychu často vynechávány. Přestříhání filmu pak vedlo k tomu, že byly vypuštěny úplně.

Rekonstrukce se koncem šedesátých let ujal filmový historik Kevin Brownlow. Roku 1979 byla na filmovém festivalu v Telluride uvedena delší verze. Během následujících let se ale objevovaly další a další materiály. Francis Ford Coppola uspořádal projekci v New Yorku – dokonce s živým orchestrem. Jeho verze byla o dvacet minut kratší ³. Později se objevily ještě další materiály a podařilo se zrekonstruovat druhou část triptychu. Nejnovější verzi v délce pět a půl hodiny, o kterou se zasloužil opět Kevin Brownlow, zhlédlo odborné publikum z řad účastníků 56. kongresu Mezinárodní federace filmových archivů.

Tvorba Abela Ganceho začala s příchodem zvuku ztrácet svou originalitu, jeho filmy nepřekračovaly průměr. Několikrát se snažil ke svému životnímu úspěchu vrátit, ale úspěch „malého velkého muže“ Napoleona už nepřekonal. Zemřel roku 1981 v Paříži.

Napoleon

Napoléon

Režie: Abel Gance

Scénář: Abel Gance

Kamera: Jules Kruger, L. H. Burel, Jaen-Paul Mundwiller, Roger Hubert, Emile Pierre, Jaen Lucas, Briquet, Monniot, Eyvinge, Bourgassef

Hrají: Albert Dieudonné, Marguerite Gance, Pierre Batcheff, Annabella, Abel Gance, Maurice Schutz, Antonin Artaud, Vladimír Roudenko

Francie / Československo / Německo / Itálie, 1927

Pozn.:

 
1. Vercingetorix – (asi 82 př. n. l. – 46 př. n. l. v Římě) byl náčelníkem galského kmene Arvernů. V roce 52 př. n. l. sjednotil veškeré obyvatelstvo Galie k poslednímu velkému pokusu vybojovat si svobodu a nezávislost na římské republice, proti prokonzulovi a pozdějšímu diktátorovi Gaiu Juliu Caesarovi.[zpět]
2. Roku 1958 použil Alfred Radok polyekram. [zpět]
3. Tato verze byla vydána na videokazetách.[zpět]