Zde se nacházíte: 25fps » Rozhledy » Louis Feuillade: skloubení Mélièsova fantastična a Lumièrova realismu

Louis Feuillade: skloubení Mélièsova fantastična a Lumièrova realismu

PORTRÉT: Louis Feuillade – MILAN HAIN – 

Za necelých dvacet let strávených u filmu natočil francouzský režisér Louis Feuillade přibližně 650 filmů různých žánrů. K většině z nich byl zub času nemilosrdný. Výjimkou jsou však jeho kriminální série z desátých let 20. století, které se právem zařadily do kánonu světové kinematografie. 

Louis Feuillade: skloubení Mélièsova fantastična a Lumièrova realismu1

„Film není kázání, ani přednáška, tím méně rébus,

ale je to zábava pro oči a ducha. Hodnota této zábavy

se měří podle zájmu, jaký jí věnuje dav, pro nějž byla stvořena.“2

Od vína k filmu

Narodil se 19. února 1873 ve vinařské vesnici Lunel na jihu Francie do přísně katolické rodiny. Proto jej již v útlém věku rodiče poslali studovat do katolického semináře v nedalekém Carcassonne, kde se Louisovi dostalo vzdělání především v oboru filozofie. Léta 1891 – 1895 strávil na vojně. Když se z ní vrátil domů, učinil dvě závažná rozhodnutí – oženil se (manželka, sužována vážnými zdravotními obtížemi, mu zemřela v roce 1911) a začal psát: poezii a rovněž reportáže z býčích zápasů. Po smrti obou rodičů odchází Feuillade do Paříže, kde chce rozvinout svůj novinářský talent. Působí v redakcích několika periodik, dokonce zakládá vlastní literární a poetický týdeník s názvem La Tomate, jenž však po několika měsících existence zaniká. I veškerý volný čas věnuje psaní – pracuje na epopeji o Karlu Wilhelmu Naundorffovi – muži, jenž o sobě celá léta tvrdil, že je právoplatným dědicem francouzského trůnu Ludvíkem XVII. (ten však zemřel ve věku 10 let).

Literární nadání Feuillada přivádí k filmové společnosti Gaumont, pro kterou v prosinci 1905 začíná psát scénáře krátkých grotesek. Po několika týdnech se posouvá na místo režiséra a v roce 1907 se z něj dokonce stává vedoucí produkce, když v této funkci nahrazuje Alice Guyovou. V následujících 18 letech Feuillade napíše přibližně 800 scénářů, z nichž více než 600 sám zrealizuje. Do roku 1910 se soustředí hlavně na jednokotoučové frašky a grotesky, které jsou postavené na jednoduchých nápadech. Nejznámější z nich nese výmluvný název Honba za parukou (1907). Úspěch u publika sklidil humorný cyklus čtyř desítek filmů s dětským hrdinou Bébé, jehož ztvárnil oblíbený Clément Abelárd (později známým jako René Dary). Umělecky ambicióznější projekty následovaly na počátku 10. let, během kterých Feuillade rozšiřuje svou filmografii o žánr (melo)dramatu. Nejznámější z nich jsou série mravokárných snímků Sedm hlavních hříchů a Život, jaký je (1910 a 1911 – 1912), v nichž se autor pokusil realisticky zobrazit osudy obyčejných lidí. Snímkem Agónie Byzance (1913) vstoupil Feuillade i na území historického filmu. Mezníkem jeho tvorby se však stává až série filmů o maskovaném zločinci Fantomasovi z let 1913 – 1914. Právě díky ní pro sebe Feuillade objevil ideální formát, jímž se měl stát kriminální seriál. Tomu se s přestávkami věnoval až do své smrti v roce 1925.

Fantomas, Vampýři a ti druzí

Louis Feuillade nebyl prvním francouzským filmařem, který s kriminálním seriálem slavil velké divácké úspěchy. Už před ním natáčí Victorin-Hippolyte Jasset pro konkurenční společnost Éclair Company cyklus filmů o detektivovi Nicku Carterovi. Až Feuillade však dovádí tuto relativně novou formu masové zábavy k dokonalosti. Pětidílná série o Fantomasovi vznikla jako adaptace oblíbeného románu na pokračování (dočkal se 32 dílů) autorů Pierra Souvestra a Marcela Allaina. Feuillade vybral pro film jen ty nejatraktivnější epizody a poskládal je do fascinující mozaiky plné mistrných převleků, tajných chodeb a překvapivých zvratů. Fantomas (René Navarre), nelítostný šéf nebezpečného zločineckého gangu, okrádá a nezřídka i vraždí nevinné Pařížany. Vždy, když jej inspektor Juve s pomocí novináře Fandora polapí, podaří se mu znovu uprchnout a navázat na svou bohatou kriminální minulost.

Podobně je vystavěn i Feuilladův nejslavnější seriál – Vampýři (1915). Skvěle organizovaný gang maskovaných zločinců svádí (téměř) nekonečný boj s novinářem Philippem Guérandem a jeho pomocníkem, napraveným darebáčkem Mazamettem. Zneškodnění celého gangu Vampýrů je nadlidským úkolem nejen kvůli jejich bezchybné orientaci v pařížském podsvětí, ale i kvůli prchavé identitě jejich šéfa, Velkého Vampýra. Tuto funkci totiž postupně zastává hned několik mužů (vždy za asistence atraktivní Irmy Vep – Musidora), což společně s existencí další skupiny zločinců (pod vedením úlisného Moréna) vyvolává nemalé zmatky.3 Lehkovážnost, s jakou Feuillade zobrazoval svět pařížského zločinu, kritizovali někteří novináři a především policejní cenzoři. Zatímco v posledním dílu Fantomase bylo možné, aby hlavní zloduch uprchl na svobodu, Vampýři musejí být do jednoho zneškodněni. V další sérii se pak těžiště příběhu přesouvá ze zločinců na ochránce spravedlnosti. Judex (1916)je moderním hrdinou (snad až superhrdinou), maskovaným mstitelem ve stylu Zorra, který za všech okolností brání životy a majetek nevinných občanů. Pro velký divácký úspěch se jeho příběhy dočkaly (o poznání slabšího) pokračování pod názvem Judexovo nové poslání (1917).

Na přelomu 10. a 20. let přichází Feuillade s dalšími sériemi, které se snaží zopakovat úspěchy svých předchůdců: dvanáctidílná Tih Minh (jméno hlavní hrdinky; 1918) navazuje na Vampýry a přenáší děj do exotického prostředí Asie. V Barrabasovi (1919) provádí zločinný gang svou kriminální činnost pod rouškou zaměstnanců mezinárodní banky. Další série pak potvrzují uvadající kvalitu Feuilladovy tvorby. V pozdních sériích (Dvě pařížská děvčátka, 1920, Pod černou vlajkou, 1922, a další) napětí a černý humor střídá sklon k melodramatičnosti a lacinému sentimentu.

Feuilladův odkaz a náš dluh

Jako první si tvorbu Louise Feuillada oblíbili surrealisté v čele s Guillamem Apollinairem. Oceňovali způsob, jakým se v jeho kriminálních sériích (především ve Fantomasovi a Vampýrech)propojuje realismus s estetikou noční můry. Do životů obyčejných Pařížanů vstupují maskovaní zločinci se svou nepostihnutelnou identitou. Jak Fantomas, tak Vampýři se v průběhu děje objevují hned v několika převlecích za ctihodné občany města (lékaři, právníci, kněží) a zasazují tak zárodky zla do samotných základů společnosti.4 Komunitu doslova vysávají zevnitř (odtud název Vampýři). K jejich nepolapitelnosti přispívají i všudypřítomné tajné chodby a na nebezpečné zbraně přeměněné předměty denní potřeby (například pero nebo proutěný koš). Důvěrně známé pařížské uličky, náměstí a domy se tak stávají dějišti těch nejhrůznějších zločinů. Mateny však nejsou pouze filmové postavy (v čele s vyšetřovateli Juvem, Fandorem, Guérandem…), ale i filmoví diváci. Feuillade sice neváže naše znalosti na jediný úhel pohledu (zločinců či vyšetřovatelů; vyprávění se tak zdá být objektivní), záměrně však zatajuje klíčové informace a vytváří tak napětí. Celý třetí díl Fantomase například sledujeme v nejistotě, zda inspektor Juve přežil výbuch vily Lady Belthamové. Až na jeho konci je nám předložena (pro většinu z nás překvapivá) odpověď.

V 90. letech se zájem o Feuilladovo dílo obnovil. Filmoví teoretikové začali psát rozsáhlé studie nejen o snových kvalitách jeho filmů, o povaze zločinu v jeho slavných sériích nebo o spojení sexuality a násilí (materializovaném například v přiléhavém latexovém trikotu Irmy Vep), David Bordwell a další obrátili svou pozornost na Feuilladův filmový styl, který byl dlouhou dobu považován za nezajímavý a již ve své době za staromódní. Feuillade, zapřísáhlý odpůrce estetismu,totiž upřednostňoval dlouhé záběry snímané statickou kamerou a hloubkovou kompozici před analytickým střihem, což již někteří jeho současníci považovali za krok zpátky. Bordwell na rozdíl od nich oceňuje jeho rafinovanost při komponování takových záběrů a označuje jej za předchůdce Wellese, Renoira nebo Wylera. Feuillade prokazuje zručnost především při rozmisťování rekvizit a herců (kterým pokyny uděloval pomocí píšťalky). Předkamerový prostor se stává jakýmsi divadelním jevištěm, na němž musí být příchod, přesun a odchod každé z postav pečlivě promyšlen.5 Střihu Feuillade využívá pouze při změně dějiště nebo výjimečně pro zdetailnění předmětu (nejčastěji se jedná o dopisy, navštívenky a novinové články, které tak „nabízí“ divákovi k přečtení).

Kolem roku 1915 začíná svůj styl pozvolna proměňovat – průměrná délka záběru se postupně snižuje z téměř 20 vteřin na 7 vteřin (kolem roku 1919), uplatnění nachází figura záběr-protizáběr či split-screen (telefonát ve Vampýrech). Obecně se dá říci, že kamera je pohyblivější a střih rychlejší a tím pádem rytmičtější. Zároveň je však třeba před takovým zobecněním varovat, protože, jak říká sám Bordwell, „tolik Feuilladových filmů zůstává nezhlédnuto, že jakákoliv zobecnění týkající se jeho tvorby jsou nebezpečná.“6 A to je úkol pro nás – srovnat dluh, který filmoví kritikové , teoretikové a hlavně diváci za těch sto let vůči Feuilladovi nasbírali.

Literatura

BORDWELL, David. La Nouvelle Mission de Feuillade; or, What Was Mise-en-Scène?. The Velvet Light Trap. Austin: University of Texas Press, 1996, no. 37. s. 10 – 29.

BORDWELL, David. Revising Our Sense of Feuillade. In: Figures Traced in Light: On Cinematic Staging. Dostupné z WWW: http://www.davidbordwell.net/books/figures_intro.php?ss=2.

BROŽ, Jaroslav a FRÍDA, Myrtil. 666 profilů zahraničních režisérů. Praha: Československý filmový ústav, 1977. s. 111 – 112.

CALLAHAN, Vicki. The Innovators 1910 – 1920: Detailing the Impossible. Sight & Sound, duben 1999. Dostupný z WWW: http://www.bfi.org.uk/sightandsound/feature/154/.

LACASSIN, Francis. Louis Feuillade. Praha: Orbis, 1968.

NEALE, Steve. Louis Feuillade. In: GRANT, Barry Keith. Schirmer Encyclopedia of Film. Farmington Hills: Thomson Gale, 2007. 2. sv. s. 55.

SINGER, Ben. Serials. In: NOWELL-SMITH, Geoffrey. The Oxford History of Cinema. New York: Oxford University Press, 1996. s. 186 – 195.

WALZ, Robin. Serial killings: ‚Fantomas‘, Feuillade, and the mass-culture genealogy of surrealism. The Velvet Light Trap. Austin: University of Texas Press, 1996, no. 37. s. 51 – 57.

1 Citát převzán z RESNAIS, Alain. Přenesl mé sny na plátno. In: LACASSIN, Francis. Louis Feuillade. Praha: Orbis, 1968. s. 140.

2 Louis Feuillade citován v: LACASSIN, Francis. Louis Feuillade. Praha: Orbis, 1968. s. 93-94.

3 Do velké míry za to byla zodpovědná právě probíhající světová válka – herečtí představitelé byli nuceni připojit se k armádě, na což musel Feuillade reagovat „odstraněním“ jejich postavy z filmu. Z toho vyplývá i jistý deficit Vampýrů – zatímco ve Fantomasovi byl jasně dán ústřední konflikt (Fantomas vs. Juve a Fandor), v případě Vampýrů svádí Guérande a Mazamette souboj hned s několika vůdci gangu. Konstantou zůstává pouze postava Irmy Vep (ačkoliv ani ta se neobjevuje ve všech epizodách).

4 Převléků však využívají i Juve nebo Fandor. V jedné z epizod Fantomase se na plese pařížské smetánky objeví hned tři Fantomasové, jindy je zase sám Juve označen za vůdce zločineckého gangu. Policista se stává zločincem a naopak. Nic není takové, jaké se zdá.

5 Nejčastěji čelil Feuillade výzvě, jak do malého prostoru před kamerou vměstnat až pětici postav, aniž by si navzájem překážely.

6 BORDWELL, David. Revising Our Sense of Feuillade. In: Figures Traced in Light: On Cinematic Staging. Dostupné z WWW: http://www.davidbordwell.net/books/figures_intro.php?ss=2.  

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Milan Hain
Počet článků : 127

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru