Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Tak trochu jiný styl vyprávění u Katyně i Gomorry

Tak trochu jiný styl vyprávění u Katyně i Gomorry

RECENZE: Katyň a Gomorra – IVO MICHALÍK – 

Katyň Andrzeje Wajdy i Gommora Mattea Garroneho vzbudily pozornost široké divácké obce. Nejprve svým tématem a po uvedení na věhlasných světových festivalech i nezvyklým přístupem, jenž režiséři zvolili k formě vyprávění. 

Matteo Garrone i Andrzej Wajda proklamovali, že jejich nové snímky mají především poukázat na palčivé téma, které se jich obou osobně dotýká. Hlavním důvodem pak má být odvrácený zrak světa od problému současného u Gomorry a příliš krátká paměť a (ne)zájem v případě Katyně. Tento text se právě s těmito fakty pokusí pracovat, jelikož mají zásadní vliv na výsledné hodnocení.

Oba filmy si pro jistotu krátce představme.

5.března 1940 se odehrál tzv. Katyňský masakr, kdy bylo popraveno přibližně 25000 polských důstojníků a představitelů inteligence obecně na Stalinův rozkaz. Jedním z popravených byl i otec pozdějšího klasika polské kinematografie Andrzeje Wajdy (Popel a Démant, Člověk z mramoru). Ten ihned po pádu komunistického režimu v Polsku začal připravovat svůj vysněný film o katastrofě samotné, ale i o osudu do události zapletených lidí, kteří znali národnost skutečných viníků. Rusové totiž všechnu vinu svalili na fašistické Německo.

V roce 2006 vyšla v Itálii kniha s názvem Gomorra novináře a spisovatele Roberta Saviana. Okamžitě se stala bestsellerem. Popisovala zákulisí nechvalně známé zločinecké organizace Camorry. Nyní se Saviano ze strachu o vlastní život musí schovávat na neznámém místě. V roce 2008 knihu pod stejným názvem zfilmoval málo známý režisér Matteo Garrone jako dokumentárně laděnou mozaiku poskládanou z osudů mnoha lidí s Camorrou z různých úhlů propojených.

Vyprávěcí postup podobný, v důsledku přesto rozdílný 

Jak již bylo naznačeno, oba filmy vzbuzují u diváka dojem mozaiky, jejíž jednotlivé části spolu navzájem, u Gomorry absolutně a v případě Katyně převážně, nesouvisí. Nejedná se tudíž o postup využitý třeba ve filmech z pera Guillerma Arriagy (Amores Perros, Babel), kde do sebe má všechno víceméně zapadat. Katyň i Gomorra mají složitou narativní výstavbu, založenou do značné míry na nerespektovaní jednoty času u syžetu.

Hlavní rozdíl mezi oběma filmy se dá nalézt ve třech aspektech, které spolu souvisí a vzájemně se ovlivňují. Jde o pojetí žánru, postav a katarze.

Gomorra je dokumentárně laděný hraný film, který se bohužel chvílemi poohlíží po klasikách gangsterského filmu typu Zjizvená tvář Briana De Palmy a „mafiánské části“ tvorby Martina Scorseseho. V těchto okamžicích snímek selhává a tyto “odkazy” tak působí dojmem obligátní pěsti na oku. Dokumentární postupy můžeme vysledovat i u Katyně, přesto si zaslouží označení atypicky melodramatického válečného filmu.

U Gomorry absentuje možnost klasického dělení postav na hlavní, vedlejší a dejme tomu pomocné. Ano, některé mají prostoru více, avšak nejde o rozdíl dostatečný a jejich počet je příliš vysoký na to, abychom se s nimi mohli klasicky ztotožnit. Ve Wajdově filmu sledujeme taktéž několik postav současně, avšak díky expozici a zarámování děje osudem jedné rodiny tušíme, který pár je ústřední a se ztotožněním tak větší problémy nemáme. I tak se ale i u Katyně dal počet jednajících postav zredukovat, za cenu většího prostoru pro postavy skutečně důležité.

(Ne)dodržování pravidel žánru a především (ne)možnost ztotožnění se s postavami determinuje katarzi, kterou divák po skončení obou snímků (ne)prožije. Ta samozřejmě závisí i na pocitu, který máme při jejich sledování.

Gomorra končí smrtí patrně jediných postav, které se divákovi jeví jako zapamatovatelné. Z důvodu jejich mládí i nepatrně většímu prostoru, který jim Garrone dopřál. Ani to však nezabrání tomu, abychom se po množství úmrtí, kterého jsme byli po dobu filmu svědky, nad jejich nenadálým koncem pozastavili. Ano, jejich smrt byla krutá, ale takových už bylo a navíc i bude. Takové a podobné myšlenky se mohou právem honit hlavou divákům během sledování závěrečných titulků.

Na konci syžetu Katyně se dostáváme téměř na počátek fabule, a sice k popravě samotné. Nejde tedy o nic, co by nás překvapilo, přesto jsme absolutně šokováni. Může za to krutost, která v těchto chvílích z plátna sálá. Ani sebemenší projev jakéhokoli citu na straně rudých katů, jen těla s rozstřelenou hlavou padající do předpřipravené jámy. A jedno z těch těl ještě před pár minutami patřilo hlavnímu hrdinovi, který je nyní od ostatních nerozeznatelný. To vše navíc natočeno v těch nejchladnějších barvách a za dominantního zvuku s matematickou přesností po sobě následujících výstřelů. Zdrcující dopad na diváka je podpořen i absencí hudby u následujících titulků.

Chlad, odcizení a odlidštění. To jsou hlavní dojmy, které v nás vyvolává Gomorra. U Katyně to jsou vztek, beznaděj a pocit nespravedlnosti. U obou jde patrně přesně o ty pojmy, jejichž vyvolání bylo autorským záměrem. Jestliže se ovšem vrátíme k počáteční proklamaci ohledně seznámení veřejnosti s tématem snímku, nacházíme podstatný rozpor. Zatímco z Gomorry si běžný divák (a o toho by mělo jít v případě obou filmů především) odnese především pocit nesrozumitelnosti, Katyň mu hrůznou katastrofu implantuje do povědomí na patřičně dlouhou dobu.

Katyň

Režie: Andrzej Wajda

Scénář: Andrzej Wajda, Przemyslaw Nowakowski, Wladyslaw Pasikowski

Kamera: Pawel Edelman

Střih: Rafal Listopad, Milenia Fiedler

Hudba: Krzysztof Penderecki

Hrají: Artur Zmijewski, Maja Ostaszewska, Andrzej Chyra, Danuta Stenka, Jan Englert, Magdalena Cielecka, Agnieszka Glinska, Pawel Malaszynski

Polsko, 2007, 117 min.

Premiéra : 18.9.2008

Gomorra

Režie: Matteo Garrone

Scénář: Roberto Saviano, Matteo Garrone

Kamera: Marco Onorato

Střih: Marco Spoletini

Hrají: Salvatore Abruzzese, Simone Sacchettino, Salvatore Ruocco, Vincenzo Fabricino, Vincenzo Altamura, Italo Renda, Maria Nazionale, Toni Servillo

Itálie, 2008, 135 min.  

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 31

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru