Zde se nacházíte: 25fps » Český film » V chybě mě to začíná zajímat

V chybě mě to začíná zajímat

ROZHOVOR s Petrem Markem – JIŘÍ NEDĚLA – 

Původně mělo jít o rozhovor o těch polohách českého filmu, které jsou přesným opakem mainstreamu. Jak se ale ukázalo, filmaři tohoto okruhu berou svoji tvorbu jako rozmanitý a neopakovatelný živel, příliš osobní pro filmovědné šablony a škatulky. Petr Marek je jedním z nich, a proto místo suchého kronikaření nabídl několik autentických postřehů a úvah „zevnitř“. 

Máš na kontě řadu krátkometrážních filmů a dva filmy celovečerní. Přesto je jméno Petr Marek povědomé poměrně úzkému kruhu filmových fanoušků-dobrodruhů. Možná to tak i má být, ale přesto – o co (obecně) divák neznalý Tvé tvorby přichází?

Co nejobecněji se zkouším zamyslet – možná by stálo za to zúžit tu specifikaci onoho „nezasaženého diváka“ na lidi, ke kterým se z nějakých důvodů nedostane ne-mainstream včetně ne-mainstreamu „artového“. Protože existuje samozřejmě zvláštní sorta „oficiálního“ „artového“ filmu, který operuje s nějakým všeobecným „vzenešenem“ a snaží se budit dojem „Umění“ – jako nejvulgárnější příklad se dá uvést Kytice, ale samozřejmě existují i sofistikovanější formy mainstreamového pseudo-artu: pozdní Kieslowski a jeho Dvojí život Veroniky či filmy jako Baraka. Pokud se tedy nedostanete za tuto hráz „uměleckosti“, kterou tvoří tyto filmy, přicházíte o celkem velké společenství filmů a filmařů nemodelového typu. Nemodelového v mnoha ohledech – esteticky, tematicky, sociálně. Český filmový model současnosti zní: smutná komedie podporující lidskou malost, esteticky v mantinelech „televizního filmu“. To, že existuje širší filmový svět, mnoho diváků ani netuší. Přirozený firewall mu už připravuje mainstreamová česká kritika v čele s Mirkou Spáčilovou či Darinou Křivánkovou, která se pokouší „uchránit“ českého diváka od čehokoli nečekaného. Přičemž vůbec nemusí jít o žádné velké či nesrozumitelné „experimenty“, prostě jen jde o to nevyrušit netypizovaným produktem.

Pro mě osobně to znamená, že takto chráněný divák může přijít o několik typů filmového vyprávění, kterými se zabývám: jednak jsou to narativní, čili vyprávěcí příběhové filmy tvořené volnější produkční metodou, do níž patří velká míra improvizace nebo přiznané využití chyb v tvůrčím procesu, volnější nebo neexistující scénář, neznámí herci a snaha dosáhnout u nich větší míry intimity a specifičnosti jejich projevu než se nalézá v „televizním“ či „divadelním“ typu českého filmu. A kromě těchto příběhových filmů se zabývám filmy esejistickými, které se vyjadřují spíše montáží, střetem zvuku a obrazu ne na dějové, ale na ideové platformě. Filmy, v nichž se mísí hudba, slovo, dialog, autorský komentář s obrazy či titulky, to vše ne nutně kauzálně spojeno. Jednoduše montáž. Důležitým prvkem pro mě zároveň je výzkum jednak možností filmového jazyka a možností diváckého vnímání filmu – ne neobvykle například používám motiv „autora-idiota“, vypravěče, který vlastně je „hloupější než jeho příběh“, čímž opět zkoumám vlastní vyprávění nabouráváním jeho vážnosti něčím směšným, trapným. To například je pro některé mainstreamové diváky jeden z nejméně snesitelných prvků mých filmů – že samy sebe rovnou znejisťují.

Jak velký prostor, tvořený nemodelovými tvůrci českého filmu, najde divák, kterému se podaří dostat se za firewall české kritiky? Spojuje vás vyhraněnost vůči mainstreamu do nějakého soudržného celku, nebo jde spíš o určité množství individualit?

To je srandovní, protože to teď zní jakoby existovala nějaká parta spiklenců, co si někde kutí „utajenou kvalitu“. Existuje samozřejmě spousta zajímavých, různým způsobem „nezávislých“ (ať už produkčně nebo jen ideově) tvůrců. Podle mého názoru jsou to spíš solitéři, žádná organizovaná skupina, che che. Občas se někdo snaží to shrnout jakoby do „hnutí“ a dá tomu třeba název jako „Český experimentální film 90. let“ a podobně, vždycky je srandovní se ocitnout v takovém kontextu – v tom pozitivním to znamená, že vznikne třeba několik společných projekcí těchto různých individualit, nicméně v tom negativním to pak třeba znamená, že právě oni „firewallisté“ mají najednou zbraň a množinu – „tenhle patří mezi experimentátory, čili toho nebrat už nikdy vážně!“ – a to i v případě, kdy natočí film zcela klasický, ne-“experimentální“. Ono totiž co vlastně znamená „experimentální film“?! Podle mě jedinou možnou definicí je, že je to dílo, u nějž předem neznáme výsledek. Jsou filmy, kdy si už při čtení scénáře jsme schopni představit z osmdesáti procent, co to nakonec bude. Na druhé straně jsou „experimentátoři“, kteří používají zaběhané postupy různých filmových avantgard, začínajících někdy ve dvacátých letech, a říkají tomu „experimentální film“. Co ale na tom může být ještě experimentem? Takže pro mě je to hodně vágní a srandovní. Stejně jako s tím „nezávislým filmem“. V Americe se vytvořili kdysi oni „nezávislí“ na velkých studiích, to byla ta produkční „nezávislost“, u nás ovšem žádná velká studia nejsou, a tak se „nezávislý film“ stal nakonec falešnou estetickou kategorií a jde podobně jako s těmi avantgardisty spíš o napodobovaní vnějších atributů syžetů nebo vyprávěcího stylu NĚKTERÝCH amerických nezávislých. Viz Petr Zelenka. Ale mně letos nečekaně napadla definice „nezávislého filmu“, kterou jsem si bezděčně vyvinul pro sebe, přičemž jsem si předtím myslel, že taková definice existovat nemůže. Ale nyní mi přijde, že „nezávislý film“ je ten, který když se mi nepovede, tak mě nic a nikdo nedonutí ho uvést! A to mi přijde tak akorát.

Ale možná jsi chtěl vědět něco konkrétnějšího o těch jednotlivcích českých za firewallem. Ono vlastně překvapivě třeba mezi ty relativně neznámé tvůrce, kteří se projevují „nezávisle“ a „experimentálně“ nyní patří i takové klasické veličiny jako třeba Jan Němec. Své filmy vytváří doslova na koleně, esteticky úplně soběstačně a neparazitně na čemkoli jiném a většinou ani během natáčení ještě netuší, jaký tvar bude mít výsledné dílo.

Jan Němec je díky svým snímků z 60. let všeobecně uznávaný jako klasik české kinematografie. Co ale ti ostatní? Asi je neohrabané stavět žebříčky a určovat, kdo je špička mezi českými „experimentálními“ tvůrci – zdá se mi, že hlediska musí být v tomto ohledu vždy nutně subjektivní. Uvedl bys proto některé z těchto filmařů, jejichž tvorba je Tobě osobně blízká?

Osobně nejbližší jsou mi dva až tři „experimentátoři“ První je Martin Ježek, ironik z Prostějova, který nyní žije v Praze. Já jsem se narodil v Prostějově a několikrát jsem přemýšlel o tom, jestli to hraje nějakou roli v mém pocitu, že v Ježkových filmech se cítím esteticky „doma“. Koneckonců jako ve většině filmů Věry Chytilové, která je navíc vodnářka jako já a k tomu má taky s Prostějovem spojené dětství, che che. Ježek začínal velmi relativistickými a ironickými videofilmy a postupně přešel na osmimilimetrový filmový pás, což pro ty, kteří to nevědí, bylo takové „video dávných let“, domácky dostupná verze filmového pásu široká těch osm milimetrů (na rozdíl od profesionálních pětatřiceti) pro malou kameru na péro. Jeho filmy se pro mě vyznačují čistou radostí z natáčení a střihu, bez zatížení nějakou „zdrcující“ ideou, která by měla diváka zásadně někam vést, naopak je tam vždy přítomen škleb relativity vyprávění a sdělování. Jeho filmy mají někdy hrané prvky, často jsou to ryze subjektivní dokumentární záznamy nějakého dění, deformované jednak pohledem kamery, samotným nekvalitním materiálem, posléze nekauzálním střihem a nebo prostě autorovou chutí pokračovat či třeba mírou jeho střízlivosti. Vše ryze intuitivní, bez potřeby mřížky, systému. Ptali se ho kdesi, jak ví, kdy má jeho film skončit. A odpověděl: „Až mi dojde pás“.

Druhý oblíbenec je Vít Pancíř, který podobně dělá i video i film, získal si mě krátkým osmimilimetrovým filmem Ve větru, v němž se krom záběrů krajiny a lidí objevovaly také legrační dokreslované skvrny, obtaženiny předmětů, které kreslil přímo na filmový pás. Myslím, že společným momentem filmů, co se mi líbí, je heterogenita – že nemají daný systém, který je potřeba úplně dodržet. Proto je mi vzdálené konceptuální umění. Nerozumím potřebě dodržet systém a čistotu. Podle mě když si předem naplánuješ rovnici, která ti má z díla vyjít, je dílo mrtvé. Mně přijde, že rovnice je dobrá k tomu, aby se během tvorby rozpadla a překonáním krize z rozpadu rovnice vzešlo teprve to výsledné. Tam, v chybě, mě to teprve začíná zajímat. Jako u lidí. Nelíbí se mi úplně hezké holky.

A když tak mluvím o těch oblíbencích, uvědomuju si, že mluvím stále o kontextu konce devadesátých let, kdy jsem se s „experimentátory“ dostával nečekaně opakovaně do styku. Ani nevím, kde dnes existuje něco pěkného!

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 31

Komentáře (1)

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru