Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Život jako horská dráha

Život jako horská dráha

RECENZE – KNIHA: Dneska už se tomu směju – JAROSLAV STUCHLÝ – 

Byly čtyři – nejzářivější ženské hvězdy českého filmu. Pokud opětovně propadáte jejich kouzlu při reprízách prvorepublikových či protektorátních filmů, pokud znáte paměti Lídy Baarové, dvousvazkovou biografii Nataši Gollové (Hana Vítová stále nic?!), ale dosud jste nečetli „neučesané“ memoáry Adiny Mandlové, máte příležitost. Jsou totiž znovu na pultech. 

Když spisovatel Josef Škvorecký natočil v roce 1974 na magnetofon vzpomínání jedné z nejslavnějších českých filmových hereček předválečného a protektorátního období Adiny Mandlové (1910-1991), domníval se, že knihu podle záznamu napíše on. Mandlová však trvala na tom, že se o memoáry pokusí sama. Její kniha s názvem Dneska už se tomu směju vyšla nejprve v exilovém nakladatelství 68 Publishers u manželů Škvoreckých, v tehdejší ČSFR ji vydal Československý filmový ústav hned počátkem 90. let, nyní se opět stává dostupnou díky nakladatelství XYZ.

Nejen milovníci pamětnických filmů tak mají příležitost začíst se do osudů herečky, jejíž tvář znal na přelomu 30. a 40.let téměř každý. Její život poznamenal vztah ke zbožňovanému otci, který sice zemřel, když bylo Adině necelých osm let, ale za tu dobu stačil nekriticky obdivované dcerce vsugerovat myšlenku o její výjimečnosti. Žádný z mužů, kteří Mandlové zkřížili cestu (a že jich bylo!) nesnesl srovnání se vzpomínkou na otce. Dalším zlomovým okamžikem mohlo být pohlavní zneužití v období dospívání, o kterém v knize zmínka není (zato je v ní zmínka o dlouhotrvající frigiditě a mnoho „zmínek“ o celoživotní promiskuitě), ale jež Mandlová mnohem později naznačuje v dopise adresovaném Lídě Baarové. Vzhledem k nevraživosti, s jakou Mandlová vzpomíná na matčina přítele, stavitele Vodičku (podobně nemůže přijít na jméno už jen herečce Jiřině Štěpničkové), by případným pachatelem mohl být právě on. Po studiích ve Francii se přes povolání manekýny v salónu Rosenbaum konečně dostává k filmu. Jejím mentorem (a milencem) se stal Hugo Haas, jeden z jejich osmi společných filmů, Fričovu komedii Mravnost nade vše (1937), a následující Vávrovo drama Panenství považuje za přelomové body své herecké dráhy.

Po rozchodu s Haasem krásná, přirozeně inteligentní, talentovaná a prostořeká Mandlová střídá milence, kterými se nechává vydržovat a které neváhá zneužívat pro své cíle (ačkoli tvrdí, že společensky, finančně a sexuálně byla tou zneužívanou především ona), což pokračuje i v  době okupace, přičemž se nevyhýbá ani styku s představiteli nových pořádků. Fámu o svém údajném vztahu s K. H. Frankem na mnoha místech vehementně popírá, přitom však neváhá „propíchnout“ předválečný milostný poměr Lídy Baarové s nacistickým ministrem propagandy Goebbelsem, o němž se jmenovaná snaží ve svých pamětech Života sladké hořkosti urputně mlžit.

Neveselý úsměv čtenáři pravděpodobně zkřiví rty, když se Mandlová pustí do politiky: „Fred (velkopodnikatel Svítil) se nejvíce přátelil s těmi politickými předáky, kteří byli zrovna u žlabu…často jsem ho doprovázela po různých banketech, správně řečeno žranicích, jež se pořádaly obvykle na státní útraty. Většinou tam zasedali agrárníci, kteří si mezi sebou a svými přáteli rozdělovali pozemky a statky ze státní reformy a politika jim byla dobrá jen k tomu, aby rychle zbohatli.“

Otřesné svědectví o lidské malosti, zášti a našem národním charakteru podávají pak především kapitoly věnované „revolučním událostem“ roku 1945 a několikaměsíčnímu věznění na Pankráci. Není divu, že Mandlová využila příležitosti a po propuštění odešla do Anglie, kde však jen obtížně hledala herecké uplatnění. Navíc u ní na přelomu 40. a 50. let propukla tuberkulóza, takže se musela léčit ve švýcarském sanatoriu. Dopisy, které odtud posílala svým přátelům, ji ukazují jako ženu, která pro drsnější výraz, ale třeba i opravdu vtipný bonmot nešla daleko. Určité zklidnění po třech nevydařených manželstvích (první s malířem Tůmou skončilo umělcovou sebevraždou) do jejího života přinesl až sňatek s homosexuálním módním návrhářem Benem Pearsonem, kterému ostatně autorka své paměti dedikovala.

Mimochodem, muži, těm (a někdy taky osudu) dává Mandlová za vinu většinu svých životních neúspěchů a pádů. I když v knize, která je napsaná s velkou dávkou bezprostřednosti (prostě tak, jak Adině Mandlové „zobák narost“), nechybějí ani sebekritické pasáže, nějaký ten mužský viník (případně závistivá herecká kolegyně) je pokaždé hned po ruce. Až se zdá, že nejobletovanější filmová star nebyla v životě nikdy doopravdy šťastná… a to ani v dobách, kdy její kariéra vrcholila.

Dneska už se tomu směju lze číst nejen jako memoáry jedné herečky, ale (aniž to sama autorka zamýšlela) také jako svérázný dokument o 20. století a (zejména v první polovině knihy) také o jednom malém středoevropském národu. A pochopitelně jde o zdroj a jeden z významných pramenů (s přihlédnutím k subjektivitě a určité míře stylizace, které jsou vlastní všem autobiografiím) pro autory, kteří se seriózně nebo bulvárně zabývají naší prvorepublikovou kinematografií a jejími zářivými hereckými hvězdami.

Dneska už se tomu směju

Nakladatel: XYZ

Formát: 344 stran, 20,5×14,5cm, česky, vázaná vazba

Rok vydání: 2004 

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 243

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru