Zde se nacházíte: 25fps » Téma » „Dobré špatné béčko“

„Dobré špatné béčko“

TÉMA: BÉČKOVÝ FILM – EDITORIAL – ZDENĚK BLAHA –

Březnové číslo 25fps jsme se rozhodli věnovat filmům z kategorie B, těm zapomenutým malým projektům, vznikajícím ve stínu velikánu A-produkce, bez ambicí a bez velkých rozpočtů. Béčka, B-movies, filmy podřadného druhu, brak… Jak často se vám stává, že v hluboké noci při brouzdání televizními kanály narazíte na film, který ve vás vyvolává myšlenky typu: „No to je pěkná blbost!“ nebo „Proč proboha někdo točí tak strašné filmy?“ zkrátka kolikrát jste takhle narazili na béčkový film? Ale kolikrát jste i přes veškerou řemeslnou odfláknutost, příběhovou vágnost a mizérii hereckého projevu nakonec film dodívali až do konce? Pokud se vám to stává běžně, anebo to patří mezi vaše divácké guilty pleasures, je toto téma věnováno právě vám.

Proč věnovat celé téma neambiciozním a přihlouplým filmovým slátaninám, které často vznikaly jako parazité na velkých filmech? Protože i tato větev kinematografie je stále o filmu a je hloupé ignorovat natolik inspirativní oblast, která často nabízí tvůrcům mnohem větší volnost natáčení, než při nákladných projektech A-produkcí. Nebýt béčkových filmů, Tarantino by pravděpodobně stále pracoval ve videopůjčovně, Roger Corman by neprodukoval první filmy budoucí silné generace Nového Hollywoodu a patrně ani francouzská nová vlna by bez béčkových filmů nenarostla do takových rozměrů, jak ji známe dnes.

Co je na B-filmech tak přitažlivého a zajímavého? Téměř všechno, ale záleží případ od případu. Obecně představuje takový film vedlejší záležitost, která vzniká jako levný a rychle natočený film bez větších ambicí. Mnoho produkčních společností se zaměřovalo pouze na takové filmy (viz Roger Corman a AIP nebo Hammer Film Productions, kterému je věnovaný článek v tomto čísle) a postupně nevědomky utvářely půdu pro další následovníky. Filmy druhé kategorie se objevují ve zlaté éře Hollywoodu od 20. let, nicméně jim nikdo neříkal B-filmy. Šlo jen o marketingovou taktiku, jak rychle pokrýt poptávku po filmech a ještě na tom ušetřit. Boom nastává o dekádu později, kdy se rodí „béčko“ v dnešním slova smyslu. Objevuje se totiž taktika double feature (též double bill), tedy „dva filmy za cenu jednoho“. K hlavnímu filmu byl přidán druhý, finančně nenáročný snímek, což znamenalo rozvoj těchto levných produkcí (tzv. quickies = „rychlovky“). Průkopníkem se stalo studio Universal, které už od desátých let produkovalo levné westerny, melodramata a akční filmy. Ve 30. letech pak přichází se svými proslulými horory (tzv. Universal Horrors), které nastavily určitý trend a inspirovaly béčkový horor. Dracula (Tod Browning, 1931) se stal významným i z jiného důvodu. Studio se zároveň snažilo využít kulisy z jednoho filmu k natočení filmů dalších. V případě Draculy se dochovala i verze natočená ve španělštině se španělskými herci (v režii Georga Melforda) – bylo totiž běžné točit zároveň různé jazykové verze pro export a pro menšiny v USA.

Mnoho společností se v této době soustřeďovalo pouze na levná béčka, jako například Mascot Pictures, produkující zejména westerny a westernové seriály (s nejznámějším kovbojem své doby, Tomem Mixem, nebo Rin Tin Tinem juniorem, cvičeným německým ovčákem, který vztahoval svůj původ k původnímu Rin Tin Tinovi z 20. let). Zajímavostí je, že jako střihač u Mascot Pictures začínal Joseph H. Lewis, pozdější tvůrce kvalitních béčkových filmů noir, jemuž je taktéž věnován článek v tomto čísle. I velká studia se ve 40. letech vrhla na výrobu levných B-filmů, jako tomu bylo v RKO, které se v té době specializovalo na horory a thrillery (tzv. hororová škola Vala Lewtona v čele s Jacquesem Tourneurem a Markem Robsonem). Další zlom v rozvoji béčkové poetiky nastává v 50. letech, kdy se hollywoodský studiový systém dostává do krize, zaniká vertikální integrace1 a svou roli sehrávají i výrazné demografické změny (baby boom, suburbanizace a s tím spojený rozvoj drive-in kin apod.). Na scénu nastupuje producent a režisér Roger Coman a studio AIP (American Internationa Pictures), které produkuje filmy zaměřené na teenagery (teen exploitační filmy tzv. teenpics) – akční filmy (High School Hellcats, Edward Berndsm 1958) rock‘n’rollové muzikály (Rock All Night, Roger Corman, 1957) nebo horory (cyklus I Was Teenage… -Werewolf, -Frankenstein). Svůj vrchol zažívají v 50. letech i sci-fi snímky (konec konců, do tohoto období spadá i tvorba Eda Wooda Jr.).

Následující dekády pak již bohatě rozvíjí béčkovou estetiku a pomalu ji implementují do mainstreamové produkce. Je to hlavně díky generaci tzv. Nového Hollywoodu, protože celá řada režisérů vzešla právě z tohoto „nízkého“ prostředí. Francis Ford Coppola, Martin Scorsese nebo Jonathan Demme začínali u Cormana2, což se podepsalo na jejich filmech. Z béčkových filmů si neberou naivitu a zfušovanost, ale naopak tvůrčí volnost a možnost experimentovat, protože B filmy nebyly tolik svázány pravidly a v podstatě vše je dovoleno. Nahota a násilí se ve filmech objevují v nebývalé míře a svou šokující otevřeností se podílí na celkové syrovosti a opravdovosti těchto filmů. Stačí vzpomenout na Bonnie a Clyde (Arthur Penn, 1967) nebo Badlands (Terence Malick, 1973). Šedesátá a sedmdesátá léta jsou zlatým věkem B-produkce. Exploatační filmy vévodí drive-in kinům − Russ Meyer představuje své smrtícími vnadami obdařené vražedkyně (Faster Pussycat! Kill! Kill!, 1965), Herschell Gordon Lewis ukazuje ve filmu Blood Feast (1963) světu, co je to gore, černošští renegáti se za zvuky groove funku potýkají se zákonem i s podsvětím (Sweet Sweetback’s Baad Asssss Song, Melvin Van Peebles, 1971) a sadistické dozorkyně v nacistických táborech smrti mučí své půvabné vězeňkyně (Ilsa, She Wolff of the SS, Don Edmonds, 1975). Celé spektrum se rozšiřuje a nabývá na síle, neboť doba jim byla nakloněna – jako příklad stačí úspěch Easy Ridera, který následně zkultovněl. A jak se zdá, je tomu nakloněna i dnešní doba, podle toho, jakou popularitu získal Quentin Tarantino, který své filmy skládá právě z těchto zapomenutých skvostů (Pam Grierová byla hvězda blaxploatačních filmů, žlutou kombinézu nevěsty z Kill Billa měl na sobě Bruce Lee ve filmu Game of Death a scénu v zimní zahradě ve stejném filmu převzal z japonského filmu Lady Snowblood…). Na druhé straně se daří tvořit i takovým „potomkům Eda Wooda“ jako je Uwe Boll, který se specializuje na filmové adaptace počítačových her, jehož filmy spadají mezi ty horší příklady současných B-filmů. Přesto i on má své fanoušky a je pravděpodobné, že jednou vykrystalizuje v natolik mýty ověnčenou legendu, jakou je právě Ed Wood. Nutno tedy podotknout, že ne každé béčko je automaticky dobré a zábavné béčko. Na téma „dobré špatné béčko a špatné špatné béčko“ již proběhlo bezpočet debat. Je nutno brát vše s nadhledem, protože jen tak přežijete 90 minut velmi špatného filmu jen kvůli 5 minutám neuvěřitelně dechberoucí a invenční scény (což je ve většině případů reálná zkušenost), ale právě kvůli tomu to stojí za to.

V rámci tématu tohoto čísla vám servírujeme široký záběr napříč kinematografií, neomezující se pouze na hollywoodské prostředí, protože béčkovou estetiku lze samozřejmě nalézt po celém světě, jak dokládá článek o výrazné japonské osobnosti, režiséru Takashi Miikem, s jehož některými filmy je i český divák obeznámen (i když filmy, které u nás vyšly, představují opravdu jen špičku ledovce). Dále si můžete přečíst o již zmiňovaném Josephu H. Lewisovi, který proslul jako tvůrce film noiru ve 40. letech. V kostce vám bude představena produkce britského vlivného hororového studia Hammer Film Productions a podíváme se i na úskalí převodu knih Stephena Kinga na filmové plátno. Snad vás inspirujeme novými tipy a zaryté odpůrce možná přesvědčíme, že i na tomto poli, se najdou kvalitní filmy.

Osobní B-tipy autora:

Blast of Silence (Allen Baron, 1961) – syrový newyorkský příběh o nájemném vrahovi, který by nejradši vycouval ze svého úkolu. Mnoho pochybností, žádná cesta ven. Martin Scorsese od tohoto filmu údajně odvozuje svou poetiku.

The Killers (Don Siegel, 1964) – Don Siegel, budoucí tvůrce Drsného Harryho natáčí podle předlohy Ernesta Hemmingwaye film o dvou nájemných vrazích, kteří se v retrospektivě dozvídají, co se vlastně stalo. Výborná scéna vykradení banky, Lee Marvin a Ronald Reagan.

Prime Cut (Michael Ritchie, 1972) – Chicagský hitman (Lee Marvin) je poslán vyřídit účty s rančerem v Kansasu (Gene Hackman), který obchoduje na své prasečí farmě i s „bílým masem“. Dlouhé plánování, explozivní finále a zabijáci nasekaní do párků.

Lovec (The Hunter, Buzz Kulik, 1980) – vůbec poslední film Steva McQueena, ve kterém hraje stárnoucího lovce lidí, který se už na svou práci moc necítí. Památné momenty – honička sportovního auta v kombajnu.

 

1 Tzn. studio vlastnilo jak distribuční společnost, tak i kina – studio tak kontroluje film od svého vzniku až po distribuci do kin.

2 Coppola natočil sci-fi Dementia 13 (1963), Scorsese debutoval Bertou z dobytčáku (Boxcar Bertha, 1972) a Jonathan Demme debutoval v roce 1974 akčním filmem Caged Heat z atraktivního prostředí ženské věznice (existuje celá linie filmů z ženských věznic, namátkou The Big Bird Cage Jacka Hilla z roku 1972 s Pam Grierovou v hlavní roli).

 

Print Friendly, PDF & Email

Autor

admin
Počet článků : 382

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru