Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Dítě z Maconu: divadlo s příchutí smrti

Dítě z Maconu: divadlo s příchutí smrti

TÉMA – DĚTŠTÍ HRDINOVÉ VE FILMU – ANDREA SEDLÁČKOVÁ –

Motto: „Úroda je slabá. Zvířata jsou neplodná. Ovocné sady jsou téměř bez plodů. Vody je málo. Muži a ženy se přestali mazlit v posteli. Pohlavní akt je vážná věc a přináší málo plodů… Všechno, co z toho vznikne, jsou nemoci a smutek…“

 

Barokní pompéznost. Okázalost. Snovost. Prolínání časoprostoru, sfér reality a iluze. Krutost pod záštitou divadelní fantazie přerůstající v syrově naturalistické obrazy, jež obklopuje smrt. Nikoliv imaginární, ale zanechávající oběti.

Peter Greenaway je v kontextu světové kinematografie vnímán jako osobnost, jejíž poetika tvorby, vyznačující se svérázností originálu, stále podněcuje k otázkám. Jeho umělecké dílo bylo zásadním způsobem ovlivněno studiem na Walthamsrow School of Art, kde se zaměřil na oblast malířství. Tento druh představuje jeden z klíčových aspektů prostupující napříč Greenawayovou tvorbou. Na poli sedmého umění se režisér a scenárista v jedné osobě poprvé výrazně prosadil před sedmadvaceti lety, a to snímkem Umělcova smlouva (1982). Tímto dílem, které mu vyneslo světovou slávu a uznání, rozproudil diskusi, jejímž stěžejním tématem se stalo nalezení přístupu ke svébytnosti autorova pohledu. Greenaway vnímá film jako umění, v němž může v syntéze uplatnit zašifrovanost narativní složky s bohatostí vizuální stránky. Jeho dílo, mající přívlastek šokující, nabízí množství interpretačních rovin, vyznačuje se audiovizuálním zpodobněním provokativních témat, která zcela nový rozměr získávají zásluhou krajní stylizace i excentričnosti. Greenaway ve svých snímcích neodmítá ani krutost či zvrácenost – ovšem tyto sféry primárně neobnažuje v naturalistických detailech, nýbrž jim vtiskuje osobitost nepřirozenosti. Vedle mnoha dalších aspektů, pro jeho tvorbu příznačných, lze v jeho dílech spatřit také propojení rozmanitých časoprostorových rovin v jeden kompaktní celek, s čímž koresponduje začlenění odkazů, směřujících k umění i historii, či konfrontace rozličných mezilidských kultur.

Dítě z Maconu (1993) – v pořadí osmý Greenawayův celovečerní snímek, jemuž předcházel záměr, rodící se v druhé polovině osmdesátých let, pojmout námět jako operu, autor ve výsledné fázi koncipoval jako barokní spektakulární podívanou, v níž se snoubí prvky čtyř uměleckých druhů (filmu, malířství, hudby a divadla).

Příběh je zasazen do druhé poloviny sedmnáctého století na šlechtický dvůr, kde vládne prostomyslný panovník Cosimo Medici (Jonathan Lacey), jehož charakter je předznamenán sadistickými sklony, které jsou spjaty se sexualitou (návrh na hromadné znásilnění). Ta představuje jedno z vedlejších témat, uvozuje ovšem zásadní otázky, v jejichž centru stojí církev, její postavení v rámci soudobé společnosti a problematika zneužití moci – ve vztahu ke zranitelným, a to nejenom dětem. Výrazně se tato skutečnost projevuje v závěrečné fázi snímku. Společnost, zastoupená slaboduchým vladařem, hlavní hrdinku (Julia Ormond) pranýřuje nikoliv za to, že zneužila vlastního bratra k tomu, aby získala moc a slávu, ale za to, že jej, „zázračné dítě“, zavraždila. Tímto způsobem ve skutečnosti docílila toho, že chlapec dále neztělesňoval loutku v rukou mocných – církve. Loutku v pravém smyslu, neboť nebyl schopen prosadit svou vlastní osobnost, jednáním ani slovy. Ta byla, po vzoru zcizovacích principů, pronášena postavou Zpěváka (Frank Egerton). Nejenom v této souvislosti bychom mohli nalézt spojení s divadlem.

 

Theatrum mundi minoris

Dítě z Maconu je koncepčně pojato jako divadlo na divadle. Snímek je implicitně (třebaže se v jenom záběru objevuje postava s cedulí, na níž je nápis uvozující třetí dějství) rozčleněn do tří částí, jimž předchází prolog, uzavřených epilogem. Dílo příznačně otevírá šílenec, kreslící dobovou atmosféru v duchu čiré zvrácenosti (detail jeho tváře evokuje chlípnost), jehož slovům tiše přihlíží představitelé církve. Demagogie, nejen ve vztahu k církevním hodnostářům, se stává jedním z ústředních témat.

V zemi, která je sžírána bídou a nemocemi, se staré, ohyzdné ženě, jejíž vnitřní krása se ukrývá pod maskou (závěrečný obraz „děkování“ účinkujících), narodí zdravý nádherný chlapec. Ten se záhy stává symbolem předznamenávajícím obrodu, plodnost, hojnost. Demagogie, pramenící ve víře v zázrak, využívá ve svůj prospěch jeho sestra, která svou matku umlčí (uvrhne ji do sklepení), ve snaze dostat se na její pozici. Jakmile zfanatizovaný dav uvěří v zázrak neposkvrněného početí, začíná bratrova vlivu zneužívat v prosazení sebe sama, získání peněz, tedy i moci. Společnost nejenom všechny tyto aspekty toleruje, ba více – svým jednáním (zástupy proudící za ženou s dítětem) podněcuje. K ráznému zakročení proti zvrácenostem mladé ženy se uchýlí až církev. Pravý důvod, jak sama dává v plénum, nespočívá ve stylizaci v Pannu Marii, ale v hmotné podstatě. Dítě totiž v lidech vzbuzuje větší naději, než jakou, prostřednictvím kázání, může církev poskytnout.

Jakmile se chlapec ocitne v moci kněží, i zde na sebe přejímá tíži, která se pojí s předmětem výnosného obchodu. Církev již fakticky nepotřebuje jeho přítomnost k získání bohatství, postačují ji tělní tekutiny dítěte, v jejichž magickou moc zfanatizovaný dav věří. Násilná smrt chlapce předznamenává závěrečný obraz (trhání těla) – nese se v duchu rituálního obřadu, úzce propojeného s divadlem.

Scéna je explicitně rozčleněna do dvou částí: jeviště a hlediště (úvodní obraz). Výtvarníci (Ben van Os a Jan Roelfs) se v koncepci divadelního prostoru drželi dobových reálií. Okázalou barokní výpravu (stylizace do sytých barev, s dominantním postavením červené evokující aktivitu, touhu po silných a hlubokých zážitcích, úspěchu) násobí tisíce svící planoucích v hledišti, jehož publikum je tvořeno diváky aktivně se (úvodní obraz) zapojujících do děje (komentáře porodu). Peter Greenaway s pomocí filmových postupů vytvořil barokní theatrum mundi, v němž se uplatňuje celá škála scénografických přístupů té doby: propadla (sklepení), světelné efekty, využití triků ve spojitosti se scénami, ve kterých je explicitně zobrazeno násilí (stodola). V posledním z uvedených příkladů se začínají smazávat hranice mezi fikcí a realitou, což graduje v obraze hromadného znásilnění. To, co mělo zůstat pouze v rovině divadelní imaginace, přerůstá do skutečnosti. Svět se stává jedním velkým divadlem, na jehož scéně nalézají lidé smrt. Nejenom dítě (v obraze závěrečného děkování se mezi účinkujícími neobjevuje), ale také muž a žena. Důvod, proč musel doopravdy zemřít muž, není načrtnut. Chlapec umírá, neboť jeho tělo se stalo předmětem krutého rituálu, jemuž podlehl zfanatizovaný dav. Ten zabíjí také ženu, jejíž touha ztvárnit ústřední postavu byla naplněna – její panenství i život byly dány v oběť vysněné roli.

Greenaway osobitým způsobem rovněž vykreslil vztah mezi matkou (ženou) a dítětem. Biologické matce je syn odebrán, neboť nikdo není schopen přijmout domněnku, že by jej, vzhledem ke svým fyziologickým dispozicím (stáří a vzhled), mohla zplodit. Druhou „matkou“ se stává kojná. Obě ženy s dítětem váže biologické pouto. Jeho sestra v něm ovšem spatřuje pouze prostředek, s jehož pomocí je s to opustit bahno společnosti a vyšplhat se na samý vrchol. Jakmile je z něj svržena (prohřešení v podobě přání sexu), odmítá se smířit se skutečností, že se bratr ocitl v rukách církve, a raději jej zbavuje života. Role matky, do níž se stylizuje, pro ni znamená pouze vidinu vlastního prospěchu. Není jí, protože bezbranného člověka, který v ní vkládá důvěru, by nedokázala zabít. Obě ženy (matka a kojná) zpráva o smrti dítěte citelně zasáhne, jeho vlastní matka se pod tíhou bolesti zbavuje života. Znovunastolení chaosu, z něhož pramení bída a neplodnost, jsou logickým vyústěním hrůz spjatých s několikerou tragédií, jejíž kořeny vyrostly z rouhání a arogance hlavní hrdinky.

 

The Baby of Macon/Dítě z Maconu

Režie: Peter Greenaway

Scénář: Peter Greenaway

Kamera: Sacha Viery

Výprava: Ben van Os, Jan Roelfs

Kostýmy: Dien van Straalen, Ellen Lens

Střih: Chris Wyatt

Zvuk: Garth Marshall, Paul van Brugge, Tjeerd van Zanen

Produkce: Kees Kasander

Masky: Sara Meerman, Birger Laube

Hudba: Henri Purcell, Matthew Locke, John Blow, Andreas Clamer, Arcangelo Corelli, Claudio Monteverdi, Giralamo Frescobaldi, Thomas Tallis

Hrají: Julia Ormond (Dcera), Ralph Fiennes (Biskupův syn), Philip Stone (Biskup), Jonathan Lacey (Cosimo Medici), Frank Egerton (Divadelní ředitel, Nápověda, Zpěvák), Tony Vogel (Otec), Diana van Kolck (Matka), Nils Dorando (Dítě z Maconu) a další

Velká Británie/Nizozemsko/Francie/Německo, 1993, 122 min.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 9

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru