Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Dva vánoční filmy Boba Clarka

Dva vánoční filmy Boba Clarka

TÉMA: Black Christmas a Vánoční příběh – MILAN HAIN –

V letech 1974 a 1983 natočil americký režisér Bob Clark dva filmy odehrávající se během Vánoc. Black Christmas a Vánoční příběh však operují v intencích rozdílných žánrů, a podávají tak zcela odlišný obraz vánočních svátků.

 

Black Christmas (1974)

Black Christmas, Clarkův pátý celovečerní snímek, byl natočen v kanadské produkci a bývá považován za jeden z prvních slasherů vůbec. Uplatňuje totiž mnoho postupů, které o čtyři roky později proslavily Carpenterův Halloween a staly se trademarky rychle se rozvíjejícího subžánru: skupina mladých jedinců soustředěná do jednoho izolovaného místa (v tomto případě obyvatelky domu dívčího spolku) ohrožovaná maniakálním vrahem (v případě Clarkova snímku duševně chorým mužem, jehož identitu nikdy nepoznáme); příběh odehrávající se na pozadí některého z velkých svátků (Vánoce, Halloween, Valentýn, případně pátek třináctého); motiv „poslední dívky“; subjektivní záběry kamery zprostředkovávající pohled oběti nebo vraha (voyeurství); telefon jako zdroj strachu a ohrožení; užití nestandardních vražedných nástrojů (hák); témata sexuality, překračování mezí apod.

Podívejme se nyní na některé ze zmiňovaných bodů detailněji prostřednictvím expozice filmu. Již ta napovídá, že spíše než o vánoční idylu půjde o temnou vizi tradičních svátků. Opuštěný dům viktoriánského typu je téměř celý zahalený do tmy, světlo ven proniká pouze několika okny. Ve zvukové stopě slyšíme (nediegetickou) sborovou interpretaci „Tiché noci“, v několika místech narušenou (diegetickým) štěkotem psa. V dalším záběru sledujeme osobu vcházející dveřmi do domu, aby se připojila k všeobecnému veselí – z domu se ozývá koleda „Jingle Bells“ a nepřetržitý šum skupinové konverzace. Dveře se zabouchnou a kamera začíná panoramovat nejdříve k jednomu, poté k druhému oknu. Po střihu následuje první subjektivní záběr filmu – kamera nervózně těká z jedné strany na druhou a přitom se kymácivě posunuje vpřed směrem k domu. Ve zvukové stopě slyšíme zhluboka dýchat muže, který nyní pohledem kontroluje osvětlená okna. Poprvé se dostáváme dovnitř domu – jedna z dívek (později se dozvíme, že se jedná o promiskuitní Barb) sestupuje ze schodů a zavírá pootevřené vchodové dveře. Opět subjektivní záběr z pohledu muže stojícího venku, jenž začíná šplhat po stěně domu1 na půdu. Uvnitř zvoní telefon, Barb jej jde zvednout do vedlejší místnosti, aby ji nerušil okolní hluk. Následuje celek snímaný z horní části schodiště na Barb, která oznamuje operátorovi, že hovor byl z nějakého důvodu přerušen. Kamera plynule přesouvá svůj pohled po diagonále nahoru a doprava, kde se zastaví na otvoru vedoucím na půdu (uvnitř jediného záběru je tedy naznačeno nebezpečí, jaké na dívku číhá). Opět subjektivní záběr z pohledu vetřelce, který po žebříku sestupuje do druhého patra.

Myslím, že dál není třeba pokračovat, vše důležité lze demonstrovat na citované expozici. Opakující se subjektivní záběry z pohledu sériového vraha nejen vyvolávají napětí a navozují pocit bezmoci (divák je nucen pasivně sledovat, jak jsou dívky postupně zabíjeny), zároveň nám umožňují muže definovat jako duševně chorého (nervózně těkající pohyby kamery, pokřivená perspektiva, hlasité dýchání). Příčina jeho jednání je později částečně odhalena prostřednictvím telefonátů, v nichž vrah odkazuje k traumatickému zážitku (z dětství?), jehož protagonisty zjevně byli lidé jménem Agnes a Billy (on sám?). Dívky se nacházejí v relativním bezpečí, dokud zůstávají ve společnosti ostatních. Jakmile ji však opouští a vydávají se do opuštěných koutů domu, dostávají se do bezprostředního ohrožení. Postupně se takto dům vylidňuje, až se nebezpečným stává celý jeho prostor („poslední dívka“ Jess).

Jednání šíleného vraha můžeme interpretovat jako trest za porušení morálních zásad. Dívky se opíjejí, některé z nich žijí promiskuitním životem – to vše pod „dohledem“ správkyně paní Macové, která má sama sklony k alkoholismu a pro vulgární výrazy či gesta nechodí daleko. V tomto ohledu do popředí vystupují především Barb2, která šokuje provokativními výroky a sexuálními narážkami (policistovi tvrdí, že telefonní číslo do spolku je „fellatio 20880“), a Jess, která je dokonce těhotná a navzdory protestům svého přítele Petera je rozhodnutá jít na potrat. Právě k Peterovi směřují indicie naznačující, že by mohl být vrahem – agresivita po neúspěšném konkurzu, jeho nepřítomnost u vrahových telefonátů atd.3 Poté, co jej Jess v domnělé sebeobraně zavraždí, se však ukáže, že skutečný vrah je stále ještě ukrytý v domě a jeho další obětí se pravděpodobně má stát právě ona, pod vlivem sedativ nyní bezmocně odpočívající na lůžku. Snímek tedy lze vykládat jako kritiku pokleslé morálky a názorů obhajujících možnost interrupce.

Z výše řečeného je, myslím, více než jasné, jaký obraz Vánoc snímek předkládá. Svátky se proměňují v noční můru, v níž neexistují žádné jistoty (může být můj přítel, s nímž čekám dítě, sériovým vrahem?) a všechny atributy tradičně spojované s Vánoci jsou užity silně ironicky (zpěv koledníků ve chvíli, kdy je Barb zavražděna; znuděný a klející Santa Claus). Na pozadí závěrečných titulků opět vidíme dům dívčího spolku, zatímco ze zvukové stopy slyšíme nekonečné vyzvánění telefonu – jako upomínku toho, že běsnění vraha ještě neskončilo.

 

Vánoční příběh (A Christmas Story, 1983)

Úvodní záběry retrokomedie Vánoční příběh se od Black Christmas vlastně příliš neliší – „viktoriánský“ font s názvem filmu; koleda ve zvukové stopě; celkový pohled na dům, hlavní dějiště příběhu; nahlížení přes okno. Detaily jsou ale podstatné – název filmu v sytě červené barvě je doplněný o dvě větvičky jmelí; elegický tón „Tiché noci“ vystřídala úderná „Deck the Hall“; dům, zahalený sněhovou nadílkou, vidíme za denního světla; a konečně nahlížení přes sklo nepředstavuje pohled voyeurského vetřelce, ale devítiletého Ralphieho, který zkoumá výlohu hračkářství. A ze všech nabízených hraček touží pochopitelně po dvousetranné dětské vzduchovce Rudého jezdce.

Vánoční příběh je sváteční klasikou, která je v USA a Kanadě dokonce natolik oblíbená, že jí jeden z kanálů TCM každoročně věnuje 24 hodin nepřetržitého vysílání. Mimořádnou popularitu filmu není těžké pochopit – vyplývá z kombinace pohledu dětského protagonisty a komentáře dospělého vypravěče. Film si tak mohou užít celé rodiny. Děti se identifikují s Ralphieho spontaneitou a šibalstvím, jejich rodiče pak zavzpomínají na vlastní dětství. Vypravěč sice odkazuje na určité Vánoce, konkrétní rok však nikdy není uveden – z popkulturních odkazů lze pouze usoudit, že se jedná o přelom 30. a 40. let, což je dost velký rozptyl na to, aby si diváci celé jedné generace mohli za Raplhieho dosadit sami sebe. Vypravěčův komentář je zároveň zdrojem většiny humorných situací – Ralphieho zpola naivní, zpola rafinované činy vysvětluje a hodnotí pomocí neúměrně spisovného a dramatického jazyka a právě ona nepatřičnost je na celém filmu nejzábavnější. Zajímavé je, že Clark používá mnoho stylistických postupů uplatňovaných v Black Christmas – efekt je však pochopitelně rozdílný. Pomalé nájezdy kamery nebo subjektivní záběry z Ralphieho pohledu (ve scéně, kdy jde vystrašeně za Santa Clausem) totiž dále zdůrazňují úsměvnost jeho počínání.

Již z řečeného vyplývá, že obraz Vánoc předkládaný Vánočním příběhem se od Black Christmas výrazně liší. Svátky jsou obdobím když už ne klidu, tak alespoň lásky a sounáležitosti, kdy je každá katastrofa (rozbitá lampa ve tvaru ženské nohy, na kterou otec nedal dopustit; krůta snězená psy) vyvážena momentem naprostého štěstí a spokojenosti (malý bratříček, který u večeře s nadšením předvádí, jak jedí prasátka; vánoční hostina v čínské restauraci s „usmívající“ se kachnou atd.). I pod tím vánočním stromečkem nakonec vždycky najdete to, po čem nejvíc toužíte.

 

Dva filmy, dva různé (nebojím se říct opačné) pohledy na svátky, které jsou pro mnohé z nás vyvrcholením roku. Pokud plánujete vytvořit si z Clarkových filmů dvojprogram, doporučuju podívat se na ně v pořadí, v jakém byly natočeny. Jinak vánoční pohodu nečekejte.


Black Christmas

Režie: Bob Clark

Scénář: Roy Moore

Kamera: Reginald H. Morris

Hudba: Carl Zittrer

Střih: Stan Cole

Hrají: Olivia Hussey, Keir Dullea, Margot Kidder, John Saxon, Marian Waldman a další

Kanada, 1974, 98 min.

 

Vánoční příběh / A Christmas Story

Režie: Bob Clark

Scénář: Jean Shepherd, Bob Clark, Leigh Brown

Kamera: Reginald H. Morris

Hudba: Carl Zittrer, Paul Zaza

Střih: Stan Cole

Hrají: Melinda Dillon, Darren McGavin, Peter Billingsley, Ian Petrella, Scott Schwartz a další

USA/Kanada, 1983, 94 min.


1 lépe řečeno po žebříkové konstrukci na popínavé rostliny

2 zkráceně Barbara; v angličtině může výraz „barb“ označovat osten nebo jízlivou poznámku, což je vzhledem k vystupování této postavy velice příhodné.

3 Herec Keir Dullea do značné míry opakuje svou roli z Premingerova snímku Bunny Lake Is Missing (1965). Zatímco v Black Christmas je však na něj průběžně ukazováno jako na potenciálního vraha, aby se v závěru odhalila jeho nevina, v Bunny Lake Is Missing je postup opačný.

Print Friendly

Autor

Milan Hain
Počet článků : 125

Komentáře (2)

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru