Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Heterosexualita je jen další z identit

Heterosexualita je jen další z identit

ROZHOVOR s Alešem Rumpelem – ANETA HORÁKOVÁ –

Během brněnské části Queer filmového festivalu Mezipatra jsem si popovídala s ředitelem festivalu Alešem Rumpelem. Rozhovor měl zvláštní atmosféru. Byla neděle dopoledne, přesně ten den, kdy se posouval čas. Seděli jsme v předsálí kina Scala a kolem chodili lidé do sálu na evangelickou mši a někteří si cestou se zájmem prohlíželi festivalovou výstavu.

 

Jací diváci chodí na festival?

Každoročně děláme dotazníkový průzkum. Ptáme se návštěvníků, co jsou zač, abychom měli dobrou představu a mohli to vykazovat, třeba když sháníme peníze. Už x let to vychází hodně podobně. Co se týká sexuální orientace, na festival chodí různí lidé. Přibližně 46% se identifikuje jako heterosexuální a máme vyrovnaný poměr mezi muži a ženami. V Brně chodí o něco mladší publikum, více než dvě třetiny lidí jsou studenti nebo lidé do 27 let. V Praze máme publikum trochu odlišné. Tam je průměrný věk kolem 30 a chodí více zaměstnaných lidí. V Brně je to víc studentské.

 

Festival v Brně se z velké části kryje s Festivalem dokumentárních filmů v Jihlavě. Myslíš si, že kdyby se jeden z nich konal v jiném termínu, že by na Mezipatra přijelo více lidí, nebo mají festivaly spíše rozdílné obecenstvo?

Máme rozdílné obecenstvo. Ne vždycky se kryjeme. Máme podobný termín. Vždycky nás tlačí státní svátky a ty znamenají odliv lidí z měst. Navíc my máme ještě státní svátek 17. listopadu, takže je těžké se trefit termínově. Ve výzkumu se ptáme diváků Mezipater, na které jiné filmové festivaly jezdí, a překvapivě zjišťujeme, že většina lidí nejezdí na žádné jiné filmové festivaly, a pokud jezdí, tak jsou to Vary, Febiofest a Jeden svět.

 

Co je podle tebe hlavním lákadlem letošního festivalu?

Já si myslím, že festival nabízí tak různorodý program, že pro každého to budou jiné věci. Jsou lidé, kteří na festival chodí z tradice, protože už mají ověřeno, že tam najdou zajímavé filmy. Lidi, kteří třeba nejsou teplí, nebo lidi, kteří hledají, co se zrovna děje zajímavého v kultuře, určitě láká retrospektiva Dereka Jarmana, kterého tady mají lidé v podvědomí, protože v klubových kinech i v televizi běžel jeho film Caravaggio. Ale dáváme i Jarmanovy filmy, které je hodně těžké vidět v Česku, retrospektiva je tedy určitě lákadlo i pro cinefily. Kromě filmů, které běží v kinech, jsme připravili i výstavu v Galerii Václava Špály. Promítáme tam experimentální věci Dereka Jarmana v reakci s díly českých a slovenských umělců Tamary Moyzes, Dariny Alster a Radima Labudy. Kurátorkou je Zuzana Štefková. Výstava je postavená tak, že každé patro galerie představuje jeden aspekt Jarmanovy tvorby, a to vizuální teatralitu, politicko-mediální rovinu a roviny radosti z pohledu a estetizace mužského těla.

 

Proč se festival letos přejmenoval na Queer filmový festival?

My jsme už dlouho přemýšleli nad tím, že „gay a lesbické“ je hodně úzce definováno a nezahrnuje lidi, kteří jsou bisexuální a transgender, a to jak v rovině filmů, které uvádíme, tak v rovině divácké. Chtěli jsme slovo, které více zahrnuje různé identity. Zároveň pojem „queer“ je napojený na queer teorii a praxi queer čtení, kdy si významy ve filmu, které jsou zdánlivě „normální“, vykládáme jako teplé. Zároveň chceme upozornit na to, že heterosexualita je jen další z identit a nikoli něco přirozeného a normálního a výraz „gay a lesbický“ je hodně marginalizující. Pro některé gaye a lesby je to prostě úzce definované a zůstává to v diskursu 90. let, zatímco queer více otevírá prostor pro nefixní identity. Proto to zpochybňování daných kategorií.

 

Filmy z loňských ročníků na webu České televize potěšily spoustu lidí. Plánujete to i do dalších ročníků?

Vyzkoušeli jsme to poprvé loni, kdy jsme na web dali výběr krátkých filmů. Loni se to osvědčilo, letos jsme přidali výherce, to znamená filmy, které dostaly cenu hlavní poroty v minulých letech, plus jsme přidali i selekci krátkých filmů. Rádi bychom příští rok měli zase nějakou webovou prezentaci, nemůžu ale v téhle chvíli slíbit, zda se to podaří. Všechny filmy se musí znovu licenčně ošetřit, aby mohly být zveřejněny tímto způsobem, a je to i technologicky nesmírně komplikované. Záleží, kolik lidí si tyto filmy na webu nakonec pustí. Pokud zjistíme, že to bylo strašně moc lidí, tak to uděláme i příští rok.

 

Máš vůbec čas během festivalu si zajít na nějaký film?

Vždycky, když dělám úvody, koukám, jak film běží, abych měl jistotu, že obraz a zvuk jsou v pořádku. Jinak jsem všechny filmy viděl dopředu, bohužel ne všechny na velkém plátně, protože v procesu výběru vidím stovky filmů ročně a jen desítky na plátně na festivalech. Někdy mám strašnou touhu dát si nějaký film na plátně znovu, nebo se podívat, jak film, který znám z DVD, funguje s diváky v kinosále. Ale to se mi většinou nedaří.

 

Na jaké zahraniční queer festivaly jezdíš?

Vždycky jezdím do Londýna, který je na jaře. Patří společně s Turínem k největším queer festivalům v Evropě a výhoda londýnského festivalu je, že mají dobré zázemí pro industry, takže se tam dá udělat spousta práce. Pravidelně chci jezdit na Berlinale, protože se tam udílí speciální cena Teddy pro nejlepší teplý film. Ale ne vždycky to vyjde, protože ve stejné době vrcholí přípravy Jednoho světa, na kterém jsem v posledních letech pracoval. Někdy v roce 2006 jsem byl na Berlinale v porotě i s kolegyní Michaelou Pňačekovou. To je festival, na kterém se dá udělat spoustu práce při výběru. Protože jsme low budget, tak se ne vždycky podaří někam vyjet. Loni jsme byli na festivalu Identities ve Vídni, který se koná ob rok. Kolegyně je nyní v Hamburku, který letos slaví 20. výročí. Každý rok je to jinak, ale do Londýna a do Berlína se snažíme jezdit pravidelně.

 

Je nějaký z nich tvým vzorem? Mají ostatní festivaly něco, co Mezipatra ještě nemají a čím by ses třeba rád inspiroval?

Každý festival je jiný. Londýn má výhodu metropole, takže se jedná opravdu o velikánský festival, na který jezdí i strašná spousta lidí z venku. Navíc je Londýn snadno dostupný, co se týká cestování, takže má úplně jiný profil. Třeba Hamburk má fajn věc, kterou je vždy tajný party-prostor. To znamená, že každý rok parta lidí zdarma sponzorsky uspořádá festivalovou party ve speciálně vytvořeném prostoru, kterým jsou různě opuštěné haly a jiné neobvyklé prostory, a pak se to místo vyhlásí na festivalu.

 

Můžeš nějak osvětlit pozadí vzniku bloku krátkých filmů Queer as FAMU a proč jste zvolili tento název?

Jsou to filmy, které vznikly letos na FAMU v různých ateliérech. Patří sem filmy dokumentární, hrané i experimentální. Název jsme si vybrali, protože parafrázuje super slavný seriál Queer as Folk. Teď je na FAMU generace queer filmařů a filmařek a ne všechny jejich filmy jsou úplně tradičně homosexuální, proto jsme zvolili slovo “queer“.

 

Festival připravují lidé na dobrovolnické bázi. Jak si vysvětluješ, že tito lidé mají stále zájem třeba i celoročně trávit zadarmo svůj čas přípravou festivalu zaměřeného na queer filmy?

Je to samozřejmě těžké, následkem toho je fluktuace týmu. Lidé se vždycky po době 2-3 let vyčerpají a odejdou do práce, nebo dělají nějaké projekty, co je živí. Většina lidí začíná festival dělat v době svých studií jako vedlejší aktivitu. Myslím si, že festival je hodně oblíbený a lidé k němu mají hodně pozitivní vztah, a proto jsou ochotni na něm pracovat. Přesto, že je festival nízkorozpočtový a že ho dělají dobrovolníci, je hodně viditelný v médiích a daří se nám dělat věci profesionálně. Takže Mezipatra ani nevypadají, že stojí tak málo, kolik stojí, a proto i lidé mají radost, že na něm mohou participovat. A dílo je ve výsledku odměnou, protože udělají něco, čím se pak mohou chlubit. Samozřejmě by bylo ideálnější, kdybychom měli větší rozpočet, aby lidé, kteří se za ta léta opravdu naučí dělat filmový festival, nemuseli odcházet někam jinam jenom proto, že musí platit za chleba.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 14

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru