Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Identita není nic samozřejmého

Identita není nic samozřejmého

RECENZE: Svazující slova (r. Cynthia Arra, Melissa Arra, 2007) – ANETA HORÁKOVÁ –

Žijeme v době, kdy už není nic pořádně jasné. Zpochybnit dnes lze téměř cokoliv. Zůstávají nám snad jen základní otázky a věci, které jsou dané a o kterých nelze spekulovat. Co je žena a co je muž vám snadno zodpoví každé dítě v mateřské školce. Nejste-li muž, jste podle heteronormativně myslící společnosti automaticky žena. Co když ale existují živoucí důkazy popírající nezpochybnitelnou skutečnost jedné z největších lidských jistot, kterou je vlastní pohlaví? Co pak?

 

Společenské předpoklady jsou, co se pohlaví týká, založeny na binaritě žena-muž. Ovšem nejedná se o jediné dvě kategorie a na světě je poměrně velké procento lidí, které do tohoto rozdělení ani zařadit nelze, lidí, kteří jsou mužem i ženou zároveň, anebo se necítí být ani jedním. Někteří mají vyvinuté vnější pohlavní orgány jednoho pohlaví, ale chromozomy o nich říkají opak. Dokument řeší problém intersexuality, která bývá často zaměňována s transsexualitou. Mluvčí ve filmu jsou nespokojení/é s neustálou potřebou společnosti zařazovat jedince do různých škatulek, ať už se jedná o pohlaví, sexuální orientaci nebo cokoliv dalšího. Popírají zažitý stereotyp, že existují pouze dvě kategorie pohlaví a často sami nechtějí být zařazeni do jedné z nich. U intersexuality to mnohdy ani není možné. Některé z postav se necítily být například ženami, ale ani po podstoupení operace změny pohlaví si nepřipadají jako jedno. Intersexualita má mnoho forem, podle některých odborníků jich je až kolem 75. Spadá sem de facto každý, kdo se jen trochu chromozomálně, fyzicky nebo hormonálně liší od typických kategorií muž a žena. Identita není nic samozřejmého. Většina z nás odvozuje svou genderovou identitu od své fyzické podoby, jenže to neznamená, že fyzický gender se nutně rovná psychickému, proto se film například snaží vyvrátit dogma, že penis je znakem mužství a absence penisu znamená ženský gender. Jako jednoduchý příklad uvádí muže, který při nehodě nebo ve válce přijde o penis, i přesto bude dále považován za muže. Nakonec je forem identit tolik, kolik je na světě lidí. Jaký má tedy toto škatulkování smysl a má vůbec smysl rozdělovat populaci na ženy a muže? Maud-Yeuse Thomas, jedna z mluvčích ve filmu, vidí pohlaví jen jako určitou orientační pomůcku.

Dokument je postaven na rozhovorech s lidmi-intersexuály, kteří nás seznamují s touto problematikou, s vlastní změnou pohlaví a s životem, než udělali tento podstatný krok. Prostřednictvím intimních zpovědí poznáváme i situaci ve Francii a to, jak se k této problematice staví tamní doktoři, zákony, úřady a jaká práva se vlastně vztahují na intersexuály. Jeden z mluvčích například naráží na to, jak nám společnost neustále připomíná náš gender. „Sebemenší úřední formulář po mně chce, abych zaškrtl, že jsem buď muž, nebo žena. Mě se to neskutečně dotýká. Dotýká se to všech intersexuálů.“ Vystupující postavy jsou, jak zjišťujeme až později, radikální aktivisté/ky zasazující se za svá práva a svobodu v rozhodování o své vlastní identitě a genderu. Bojují proti stereotypům a řazení jedinců do zažitých kategorií.

Z oblasti medicíny se film zaměřil nejen na postupy psychologů a chirurgů při provádění operací změny pohlaví, které osoby podstupují dobrovolně, ale i na nemorální praktiky doktorů, kteří sami přisuzují jedno konkrétní pohlaví dětem, u kterých lze už po porodu rozpoznat intersexualitu například přítomností rozdílných vnějších a vnitřních pohlavních orgánů nebo nesedícími chromozomy. Francouzské úřady v současnosti přímo nutí intersexuály rozhodnout se pro jedno z pohlaví a podniknout pro to příslušné kroky. Doktoři po narození dítěte tak v případě intersexuality rodičům často ani nesdělí, co přesně za problém se u něj vyskytuje, a skrývají vše za drobné zákroky, které omlouvají možnými komplikacemi v budoucnu. Ve většině zemí Evropy byly tyto operace již zrušeny, neboť se ukázaly jako neúčinné. Naopak mohou později způsobit různé dysfunkce a s pravidelností dané osoby později samy zjišťují i navzdory operaci, že něco s nimi není v pořádku. Francouzští aktivisté/ky ze sdružení GAT bojují za zrušení operací.

Jednotlivé rozhovory s aktéry/kami jsou proloženy záběry z reálných akcí a jejich životů. Jejich postavy jsou až v neobvykle vysoké míře zabírány v detailech. Mezi rozhovory jsou vkládány stop-záběry a fotografie v detailech a polodetailech spojené něčím, co by se dalo srovnat se skokovým střihem. Film tak dostává nečekanou uměleckou a lehce experimentální motivaci umocněnou častým využitím over-voice a asynchronního střihu zvuku. Využití over-voice v momentech, kdy kamera zabírá zahloubané a soustředěné obličeje, které mlčí, nebo pohled očí do zpětného zrcátka, tak působí jako vnitřní monolog.

Francouzský dokument ovšem v nastiňování problematiky zachází až za hranici, kdy jenom informuje, a převaluje se až do agitační roviny. Vše tak najednou působí jako filmová kampaň sdružení GAT, která byla natočena na objednávku. Zcela chybí jakýkoliv protinázor osoby, která by aspoň z části oponovala dosti radikálním názorům vystupujících. Nepočítáme-li ovšem scénu z jakéhosi semináře, kde kamera několikrát zabere jistou ženu, která napsala poměrně kontroverzní publikaci o trans- a intersexualitě a proti které se aktivisti/ky snaží vystoupit, mluvit ji ovšem neuslyšíme. Z celého díla, které mělo ze začátku potenciál, se tak snadno stala jednostranná video-verze jakéhosi „dopisu prezidentovi či vládě“, který má za cíl prosazení nějakého zákazu či práva.

Právě v závěrečné fázi a celkovém vyznění spočívá úskalí celého dokumentu. Před závěrečnými titulky běží něco, co by se s trochou fantazie a odmyšlení si filmového média dalo nazvat agitačním letákem, který podněcuje ke zrušení operací intersexuálních dětí po jejich narození a násilnému vnucení jednoho z pohlaví. O těchto poměrně nemorálních operacích, které se ve Francii dějí a které tamní doktoři provádějí postiženým dětem se záminkou možných zdravotních komplikací v budoucnu, které ovšem vůbec nehrozí, se bohužel dozvídáme až přibližně ve dvou třetinách celého filmu. Tato problematika je jen součástí mnoha témat, kterých se film dotýká. Závěrečná pasáž nám ale dá dojem, jako by se v celém snímku jednalo pouze o ni a ostatní dosti závažné problémy jako by snad najednou ani neexistovaly. Dokument tedy působí neuceleně a s nejasnou motivací. Autorkám očividně nebylo úplně jasné, co je jejich cílem, čeho by rády dosáhly a jak má výsledek na diváky působit. Vše se tváří, jako by prostě našly zajímavé a závažné téma, které je dosti kontroverzní a tabuizované, a narazily na skupinu, která se o něm nebojí veřejně promluvit a následně si tedy řekly: „Z toho kouká dobrá provokace, která vyvolá ohlasy. Pojďme natočit několik rozhovorů, něčím je ozvláštnit, přidat pár záběrů z reálných akcí a něco z toho už vznikne.“ Film tak patrně dostával svůj význam až za pochodu.

Závěr dokumentu vedle vyzvání ke zrušení operací na novorozeňatech ještě krátce upozorňuje na odmítání orgánů veřejné moci ve Francii zařadit transfobii na seznam trestných činů a diskriminačního chování. Jestliže tedy hlavním důvodem vzniku dokumentu Svazující slova bylo dát věci do pohybu a přispět k dosáhnutí změny této složité situace, pak nelze hodnotit film jinak než pozitivně. V tomto případě by ale byly nepochopitelné všechny ty snahy o ozvláštnění skrze stylizované fotografie apod. Příčinu rozpolcenosti dokumentu bychom možná mohli hledat ve skutečnosti, že má dvě autorky a každá nejspíše přišla s jiným cílem. Výsledkem byl kompromis.

 

L’ordre des mots

Režie a scénář: Cynthia Arra, Melissa Arra

Hrají: Maud-Yeuse Thomas, Tom Reucher, Vincent Avrons, Vincent He-Say, Carine Boeuf a Vincent Guillot
Francie, 2007, 75 min.

ODKAZY
http://www.mezipatra.cz/2009/filmy/svazujici-slova.html

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 14

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru