Zde se nacházíte: 25fps » Rozhledy » Ideologie v (americkém) televizním seriálu

Ideologie v (americkém) televizním seriálu

TÉMA: IDEOLOGIE NA POKRAČOVÁNÍ 1 – IDEOLOGIE V (AMERICKÉM) TELEVIZNÍM SERIÁLU – JANA JEDLIČKOVÁ

„Média jsou ideologická v tom smyslu, že prezentují takové způsoby nazírání a chápání světa, které upřednostňují některé zájmy před jinými.“ (Ze závěrů Glasgowské mediální skupiny)

Ideologie v mediálním kontextu

Vymezení pojmu ideologie je poměrně problematické. Co filozofický, sociologický, ekonomický, politický či jiný směr, to odlišná charakteristika. Vzhledem k tomu, že následující článek bude patřit charakteru a některým specifickým formám ideologie vyskytujících se v americkém televizním seriálu a sérii, vycházíme především z mediálních teorií, které staví na sociologii, případně filozofii. Klíčovými jsou tedy především sociálně konstruktivistické teorie, teorie strukturalistické a sémiotické, teorie z oblasti kulturálních studií a teorie diskurzu Michela Foucaulta.

Ideologie je sadou významů, symbolů, příběhů a návodů jak uvažovat o světě kolem nás. Tyto významy, symboly, příběhy a návody (a další a další fragmenty, které člověku pomáhají orientovat se ve společnosti) slouží v konkrétní podobě nějakému jednotlivci nebo skupině k prosazování jeho verze reality. Média, v našem případě televize, jsou jedním z nástrojů, které tyto sady rozšiřují a také produkují.

Přestože se nedá tvrdit, že by televize nutila své diváky k přijímání konkrétních hodnot a verzí reality, rozhodně divákovi zužuje možnost výběru a nabízí některé významy jako preferované verze světa, které jsou často označovány za „přirozené“, „pravdivé“, „normální“, „a priori“ dané. Jeden ze zakladatelů Birminghamské školy pro současná kulturální studia Stuart Hall pracuje s konceptem kódování/dekódování mediálních obsahů. Diváci přijímají odlišná mediální sdělení v procesu dekódování produktu, než která do něj vložilo na začátku procesu produkce a distribuce samo médium, tedy televize. Divák má tři možnosti, jak mediální text[1] číst. Buď přijme preferovaný kód, tj. čte text tak, jak jej zakódovalo samo médium, nebo s televizí tzv. vyjednává a některé významy přijme a jiné odmítne (negociace). Poslední možností je tzv. opoziční čtení, kdy si divák veškerá sdělení interpretuje zcela opačně, než jak je zakódovala televize. Ve vztahu televize a společnosti je podle Halla televizi vlastní proces negociace. Médium „vyjednává“ se společností, šíří a produkuje některé normy, stereotypy, návody…, které jsou společnosti prospěšné, a jiné odmítá.

Podle strukturalisty Rolanda Barthese televize distribuuje a produkuje mýty (příběhy a verze světů), jejichž součástí jsou i ideologie. Upozorňuje, že je nutné všímat si použití a rozložení symbolů v širokém kontextu, protože se změnou kontextu u konkrétních symbolů se může změnit také ideologie (ideologie tudíž netkví v samostatných symbolech, ale závisí na kontextu).[2]

Louis Althusser přichází s konceptem ideologického státního aparátu, kterým jsou jedinci v kapitalistické společnosti ovládáni. Dominantní ideologie je šířena prostřednictvím vzdělávacího, právního a náboženského systému a také médií, aniž by si toho členové společnosti všimli a odporovali.

Michel Foucault používá koncept tzv. diskurzu[3], přičemž rozlišuje diskurzy dominantní a subverzivní. Diskurzy dominantní odpovídají „většinovému“ chápání reality, resp. takovému chápání světa, které legitimizuje existenci a moc dominantní skupiny společnosti. Subverzivní diskurzy odpovídají „deviantním“ verzím reality a jsou často v opozici vůči diskurzům dominantním. Podle teorií sociálního konstruktivismu představují subverzivní diskurzy, resp. subkultury, ohrožení pro dominantní verze reality, protože je z dlouhodobého hlediska neudržitelná verze světa, která je postavena na výlučné, jediné možné, „pravdivé“ a „normální“ společnosti, když se najednou objeví jiná varianta (často hodnotově protichůdná), která existuje také „zcela přirozeně“ jako společnost dominantní.[4]

Stejně jako neexistuje jediná teorie na vysvětlení pojmu ideologie a její působnosti ve společnosti, neexistuje ani jednotný přístup k médiím jako producentům a distributorům ideologie. Všechny se vesměs shodují na tom, že média jsou v nějakém vztahu k ideologii, ba dokonce, že ji produkují a rozšiřují, ale už se neshodují na tom, zda slouží dominantním či minoritním skupinám. V současné době panuje přesvědčení ryze eklektické. Některé televize udržují a posilují status quo, některé ho naopak narušují (respektive udržují status quo v rámci svých jedinečných subverzivních diskurzů, viz dále americké kabelové stanice Here! a Logo TV). Nelze tvrdit, že by divák přijímal všechna sdělení tak, jak jsou mu servírována médii, nelze ale také tvrdit, že by ho média nijak neovlivňovala. Zejména v dlouhodobém horizontu mají média poměrně prokazatelné silné účinky. Ovšem diváci nejsou homogenní masa, která by podle představ teoretiků z počátku 20. století vykonávala vše tak, jak zamýšlela média.[5] Jak dokládá teorie Stuarta Halla, divák má několik variant, jak přistupovat k televiznímu produktu. Ovšem Hall také sám podotýká, že nabízené interpretace textů nejsou nikdy neomezené. Média sice nabízejí možnost výběru, zároveň ale tyto možnosti početně eliminují.

Jedinečnost televize

Ačkoli je televize stejně jako film audiovizuálního charakteru, panují mezi těmito dvěma médii značné rozdíly. Již od začátku své existence se televize orientuje na rodinu. Vstupuje do soukromí lidských obydlí a tráví s členy domácnosti podstatnou část jejich volného času. Mnohé rodiny se nesejdou jinde než u televizních obrazovek a jejich jediná společná činnost je koukání na oblíbený seriál a následná diskuze o jeho ději. Ostatně diskuze o seriálech nejsou jen rodinným fenoménem, ale prostupují celou společností. Plní funkci socializačních a iniciačních rituálů pro členy společnosti a nastolují veřejnou diskuzi. Nemalá část rodinných příslušníků také využívá umu televize jako au-pair pro malé děti nebo jako společníka v časech samoty.

Jednou z klíčových vlastností televize je její serialita a tudíž její pevné sepjetí s každodenností. Mediální obsahy působí na diváka neustále. Televize nejen uspořádává denní čas a definuje jeho důležitost, ale také permanentně opakuje obsahy, které pokládá za „důležité“. Svým repetitivním charakterem přispívá k vytvoření pocitu tzv. ontologického bezpečí, tedy stavu, kdy je u jedince vytvořen pocit pevného sepjetí s vlastní realitou, realitou jiných lidí a vědomím vlastní identity. Televize vytváří pocit jediné možné reality a jejím opakováním usnadňuje jedinci pohyb ve společnosti. Poskytuje mu návody, jak se chovat v určitých situacích a tím tak zmírňuje frustrace, které jedinec zakouší při střetu s neznámou realitou venkovního světa.[6]

Zejména v serialitě tkví ideologický potenciál televizních obsahů. Už začátkem dvacátého století věděli teoretici i praktici propagandy, že aby uspěla jakákoli ideologie, je nutné sdělení srozumitelně zjednodušit (aby mu rozumělo co nejvíce jedinců) a konstantně ho opakovat, pokud možno v delším časovém období. Obě tyto podmínky televize beze zbytku naplňuje. Zejména televize komerční zjednodušují svůj obsah, aby vyhověly vkusu co největšího množství diváků, a následně jej opakují tak dlouho, dokud vydělává.

ZDROJE

Berger, Peter, L., Luckmann, Thomas. Sociální konstrukce reality. CDK. Brno 1999

Laughey, Dan, McGraw, Hill. Key Themes in Media. Open University Press 2007

Volek, Jaromír. Televize a konstrukce ontologického bezpečí. Fakulta sociálních studií MU. Brno 1998

Volek, Jaromír. Televize jako spolutvůrce domova a extenze rodiny. Fakulta sociálních studií MU. Brno 1999

Wikipedia, The Free Encyklopedia. Ideology. Dostupné z WWW: http://en.wikipedia.org/wiki/Ideology#Political_ideologies

 


 

[1] Pod pojmem text rozuměj mediální produkt. Koncepce Stuarta Halla a kulturálních studií patří do tzv. kritického paradigmatu, které vychází mimo jiné také ze sémiotiky a lingvistiky. K mediálním produktům je přistupováno jako k textům, které divák čte.

[2] Pokud by např. rodina Ewingových z americké soap opery Dallas nebyla bílé rasy, ale byla by to sága o Afroamerické rodině, zcela by se změnilo ideologické vyznění seriálu.

[3] Diskurz je zjednodušeně řečeno určitý způsob chápání a rozumění světa v určitém období lidských dějin a v konkrétním oboru zájmu. Má vlastní jazyk (vyjadřovací prostředky, kód), který určuje jakým způsobem, kdy a o čem může jedinec mluvit. Poskytuje návody na chování v určitých situacích, stejně jako legitimizuje členství jedince v určité skupině. Diskurz nemá ani začátek, ani konec, neustále se vyvíjí a přeměňuje a nikdy neexistuje samostatně, nýbrž se prolíná a ovlivňuje s jinými diskurzy.

[4] Příkladem může být existence heterosexuálního pojetí rodiny jako jediného „normálního“ a „přirozeného“ svazku dvou lidí a existence homosexuálních kvazi-rodinných svazků (ve většině právních systémů se za rodinu považuje heterosexuální svazek dvou lidí opačného pohlaví, proto označení kvazi), které jsou označovány deviantní, nepřirozené a nenormální.

[5] Klasickým zástupcem tzv. období silných mediálních účinků je teorie injekční jehly / teorie zázračné střely, která patří mezi teorie behaviorálního paradigmatu. Vycházela z předpokladu, že publikum je homogenní masa (naprosto neschopná jakékoli obranné reakce), která funguje jako biologický organismus a na stimul vydaný médiem reaguje očekávanou reakcí. Tato teorie byla už v polovině 30. let dvacátého století opuštěna.

[6] Mnoho divaček Ordinace v růžové zahradě jistě předpokládá, že gynekologické vyšetření bude probíhat obdobně jako v jejich oblíbeném seriálu. Na základě prezentovaných situací je eliminován stres, který by zakoušely, kdyby neměly představu o tom, co je na gynekologickém oddělení čeká.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 76

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru