Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Jménem krále aneb Historie očima soudobých filmařů

Jménem krále aneb Historie očima soudobých filmařů

RECENZE: Jménem krále (režie: Petr Nikolaev, 2009) – ANDREA SEDLÁČKOVÁ –

Nedostatečně propracovaný scénář, v němž se tříští směsice rozmanitých žánrů. Postavy, které postrádají psychologickou profilaci podmiňující jejich jednání. Zborcení základů utvářejících sedmé umění. I toto jsou aspekty, jež dávají tušit, že spojení relativně schopného režiséra a uznávaných osobností současného českého herectví nutně neznamená záruku úspěchu, což dokazuje snímek Jménem krále, vstupující do našich kin 28. května.

Pod režií tohoto filmu je podepsán Petr Nikolaev, jenž ještě dříve, než vstoupil na akademickou půdu FAMU (1978 – 1984), kde se věnoval oboru dokumentární tvorba, okusil práci v Československé televizi, a to na pozici asistenta. Poetika Nikolaevovy tvorby se od prvopočátku vyznačovala silnou nonkonformitou, která autorovi již v průběhu studií vynesla nejen ocenění v podobě studentského Maxima (za snímky Schopen odveden a Praga caput regni), ale také podmínečné vyloučení. Krátce po absolutoriu jeho kroky směřovaly do Francie. Zde se mimo režie zejména vzdělávacích pořadů věnoval, na přelomu osmdesátých a devadesátých let, výuce filmového umění. S návratem do vlasti v roce 1992 získává práci na pozici pomocného režiséra, na Nikolaeva debutujícího na poli celovečerního filmu si diváci museli počkat pět let. Tragikomické dílo Báječná léta pod psa (1997), vzniklé podle stejnojmenné literární předlohy Michala Viewegha, střídá milostné drama Kousek nebe (2005), zasazené do padesátých let minulého století. Konfrontace komunistickým režimem stižené společnosti a jedince má svůj předobraz v literární předloze Jiřího Stránského. Atmosféru normalizace Nikolaev postihl ve snímku …a bude hůř (2007), adaptaci stejnojmenného románu Jana Pelce.

K adaptaci literární předlohy se Petr Nikolaev uchýlil také ve spojitosti se svým nejnovějším filmovým dílem, Jménem krále. Jak již ze samotného názvu vyplývá, příběh je i v tomto případě zasazen do historie, nicméně vzdálenější. Při koncepci scénáře, pod nímž je podepsán historik a spisovatel Vlastimil Vondruška, se Nikolaev opřel o stejnojmenné literární dílo tohoto autora. Příběh je zasazen do divácky atraktivní doby, do třináctého století, kdy českým zemím panuje Přemysl Otakar II. (Jiří Dvořák). Ten, coby svého vyslance, posílá na severočeský hrad Vartemberk Oldřicha z Chlumu (Karel Roden), aby krále zastupoval při zásnubách rytíře Beneše z Dubé (David Prachař) s Ludmilou z Vartemberka (Klára Issová). Sňatek ovšem v tomto případě nepředstavuje vyústění aktu lásky, ale čirou vypočítavost a touhu po výhodném spojenectví otců obou snoubenců. Napětí, pramenící z předsvatebních příprav, je znásobeno záhadnými vraždami šlechticů na panství.

 

Zaměřeno na scénář

Třebaže se literární dílo Vlastimila Vondrušky těší, pro detektivní nádech i zasazení příběhů do historického kontextu, čtenářskému zájmu, v případě filmové adaptace tyto aspekty nelze primárně vnímat jako záruku kvalitního snímku. Výrazné okleštění textu, ve vztahu k předloze, nutí scenáristu ke zpřesnění významových rovin i psychologické kresby postav. I když se na první pohled může jako šťastné řešení zdát to, že se scénáře chopil sám autor, v tomto případě tomu tak není. Vondruška dal vzniknout scénáři oplývajícímu nelogickými frázemi (přinesení a následné porovnání důkazů v podobě šípů usvědčujících vraha), větnými konstrukcemi, v nichž se mísí spisovná čeština s hovorovou. Problém lze spatřit také v koncepci děje. Ústřední linie se tříští, je přerušována drobnými epizodami vedlejších postav (šenkýřka). Ty nejenom že neposunují příběh kupředu, ale evokují zdání žánrové nesourodosti: detektivní příběh (vyšetřování vražd) je zasazen do historického kontextu. Do těchto dvou sfér záhy pronikají milostná dramata a rozporuplné konstelace rodinných vztahů, v nichž se divák přestává orientovat. Výsledkem se stává chaos. Nasnadě je otázka, co Vondrušku k těmto scenáristickým krokům vedlo. Pro snímek by bylo zcela jistě přínosnější vykreslit pouze jednu linii, zaměřit se na výraznější postižení detailů, a to především těch, které se snoubí s psychologií postav. Navzdory tomu, že se příběh zčásti jeví také jako detektivka, postrádá napětí a očekávání spjaté s odhalením vraha. Toho divák pozná podstatně dříve, než s důkazy přichází Oldřich z Chlumu. Náznaky v podobě pootevřených dveří (Nikolaev zřejmě nechtěl riskovat, že by někteří diváci této „akci“ nepřiložili patřičný vliv, proto v těchto okamžicích zároveň výrazně burácí hudba Jiřího Chlumského) či „tajemné“ ženské paže, která spočine na těle Benešově, mají natolik explicitní charakter, že na sebe přejímají spíše kontraproduktivní efekt. Podobně lze nahlížet také na závěrečný souboj. Střety mečů, krev prýštící z ran i smrtelný zásah – vše je divákovi předestřeno v otevřené podobě, čímž dílo zcela pozbývá krás obrazotvornosti a zároveň i katarze. S teatrálním skokem Kláry (Markéta Hrubešová) z hradební zdi si divák spíše oddechne, že se snímek konečně blíží ke svému závěru.

 

Televizní adaptace omylem na filmových plátnech

Nedostatky se projevují nejen ve vztahu ke složce literární, ale také filmové. Nejvýraznějším problémem se stává statičnost kamery (David Ployhar), čímž snímek, který se dostal na filmová plátna, získává nádech televizní inscenace. Detaily tváří snad zpočátku upoutají divákovu pozornost (mohou možná i evokovat režisérovu snahu o navození intimní atmosféry, s důrazem kladeným na osobní výpověď), nicméně s ubíhajícími minutami začínají nudit tím spíše, že se jedná o jediný výrazný ryze filmový prvek, který se v průběhu sedmdesáti sedmi minut na plátně objevuje. Stopáž představuje další nedokonalost snímku, jenž se na první pohled tváří jako historické dílo. Vzhledem ke skutečnosti, že se hlavní dějová linie neustále tříští kvůli blíže neopodstatněným odbočkám, stopáž se stává problémem, neboť ani ona nepomáhá vzniku historického díla hodného promítání v kinech. Tento aspekt podtrhuje také kamera, která se i ve sporadických akčních scénách (závěrečný souboj) svéhlavě odmítá hnout z místa, natož využít některého z dalších postupů, jež jsou jí blízké.

V Nikolaevově Jménem krále se objevuje nečekané množství hereckých hvězd, a to nejenom v hlavních, ale také vedlejších rolích. Avšak ani jména jako Karel Roden, David Prachař, Jan Dolanský či Klára Issová nejsou schopna pozvednout filmové dílo, vyznačující se povrchní zápletkou a nepřesvědčivým obrazem historie, výše než na hranici průměru.

Navzdory nedokonalostem, jimiž Jménem krále překypuje, mu lze bezesporu přičíst i drobná pozitiva. Tím se stává zejména to, že snímek neoplývá přílišnými ambicemi dát vzniknout uměleckému dílu, v němž se mísí okázalost podívané s filozofickými aspekty. Zároveň je třeba vyzvednout primární myšlenku – vytvořit ryze český film zasazený do naší historie. Škoda, že celý projekt ztroskotal na plytkém scénáři, nedostatečném režijním výkladu a především nízkém rozpočtu.

 

Jménem krále

Režie: Petr Nikolaev

Scénář: Vlastimil Vondruška

Kamera: David Ployhar

Hudba: Jiří Chlumský

Produkce: Petr Erben, Daniel Severa

Hrají: Karel Roden (Oldřich z Chlumu), Klára Issová (Ludmila z Vartemberka), David Prachař (Beneš z Dubé), Markéta Hrubešová (Klára z Vartemberka), Jan Dolanský (Ota ze Zástřelí), Martin Štěpánek (Markvart z Vartemberka) a další

Premiéra: 28. května 2009

Česká republika, 2009, 77 min.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 9

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru