Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Když Bůh odpustil Izraeli

Když Bůh odpustil Izraeli

PORTRÉT režiséra Amose Gitaie – MICHAL VALEŠ –

Amos Gitai je považován za jednoho z nejznámějších a také nejvýznamějších režisérů a dokumentaristů Blízkého východu. Narodil se 11. října 1950 v izraelském městě Haifa. Než se dostal ke své současné profesi, urazil Gitai dlouhou a trnitou cestu. Po stopách svého otce začal studiem architektury, které v roce 1973 přerušila 4. arabsko-izraelská válka, známá také jako jom kipurská. Gitai byl odvelen a pomáhal při záchranářských pracích. K dispozici měl filmovou kameru a byl to právě tento instrument, který předznamenal jeho budoucí kariéru filmového tvůrce a dokumentaristy.

Prvním větším Gitaiovým úspěchem se stává dokumentární snímek Dům (1980), který sice nebyl kladně přijat izraelskou televizí, nicméně Gitai s ním získal uznání na filmových festivalech. Podobný osud čekal jeho dokument Field Diary z roku 1982. Po tomto neúspěchu se Gitai rozhodl emigrovat, jeho útočištěm se na dalších 10 let stala Paříž. V tomto mezidobí Gitai získal doktorát z architektury na University of California v Berkeley, USA a dokončil to, co téměř před dvěma desítkami let započal.

Během svého exilu ve Francii se Gitai soustředil především na tvorbu dokumentaristickou, natočil několik oceňovaných děl jako např. Pineapple (1983) – humornou formou natočená satira o pěstování a marketingových strategiích prodeje ananasů. Roku 1985 Gitai uvedl svůj celovečerní debut Esther, který je první částí zamýšlené trilogie. Vypráví příběh krále Achašveróše, který si po vyhnání své manželky Vaští vybere krásnou mladou Židovku Ester jako další královnu. Ta si svého původu ale není vědoma, po prozření ji čeká nelehký úkol uchránit národ před genocidou. Toto realisticky ztvárněné násílí silně rezonuje s událostmi, které se židovskému národu přihodily v průběhu 20. století, a také začátkem 21. století. Film byl uveden hned na několik mezinárodních festivalech včetně toho nejvýznamějšího v Cannes. Druhá část trilogie Berlin-Jerusalem (1989) vznikla jako fikční biografie dvou žen cestujících do Jerusaléma. Film získal ocenění na filmovém festivalu v Benátkách cenu kritiky. Závěrečnou částí je pak snímek Golem, the Spirit of Exile (1991), který Gitai uvedl na festivalu v Berlíně.

V roce 1993 skončil režisérův desetiletý exil, po návratu do rodné vlasti přichází Gitaiovo nejproduktivnější období během něhož natáčí na dvě desítky krátkometrážních, dokumentárních a celovečerních hraných filmů. V pořadí druhý Gitaiův trojlístek filmů se zabývá tematikou měst, někdy také nazýváná jako městská trilogie. Filmy Devarim (1995), Yom Yom (1998) a Kadosh (1999) vypráví o lidech a jejich každodenních problémech s partnery, vírou apod. V prvním jmenovaném odehrávajícím se v Tel Avivu jsou to tři muži třicátníci a čtyřicátníci, kteří prožívají duševní zmatek a jejichž život neprobíhá zcela podle představ, které si předsevzali. Yom Yom situovaný do severoizraelské Haify zobrazuje osud čtyřicátníka Moshe, jenž právě prochází krizí středního věku a jehož deiluzivní chování je jedním z hlavních aspektů díla. Manželka se s ním chce nechat rozvést, milenka dala přednost jeho nejlepšímu příteli, matka je Židovka, otec má arabský původ. Tento rozpor a určitou rozdvojenost Gitai vynikajícím způsobem zachytil v osobnosti hlavního hrdiny. V posledním díle trilogie Kadosh (1999), tentokrát v Mea Shearim – čtvrť Jeruzaléma ortodoxních Židů, se Gitai satirickou a částečně humornou formou soustřeďuje na osud dvou sester, z nichž jedna se přes deset let pokouší s manželem o zplození potomka a ta druhá chystá svatbu, nicméně lásku cítí k někomu jinému.

Ve výše uvedených filmech Gitai dokázal režisérsky přesně a velmi citlivě zachytit sílu emoce v daném okamžiku, toho dociluje použitím dlouhých kamerových jízd, které na první pohled vypadají poněkud skromně až omezeně, nicméně vždy je možné objevit silnou mnohoznačnost a cílenou promyšlenost. Dalším trademarkem, kterým se Izraelec jasně odlišuje od soudobé zahraniční produkce, je zakomponování ambientních hudebních znaků do díla.

Rokem 2000 se Gitai obrací ve svých filmech k vlastním vzpomínkám a k novodobé izraelské historii. Ve filmu Kippur (2000), který reflektuje události roku 1973 a zobrazuje Gitaiovy vzpomínky na válečný konflikt, kdy jako člen zdravotnických jednotek zachraňoval životy izraelských vojáků. Film s naprosto omračující vizuální stránkou je složen z pouhých 129 zaběrů, z nichž ten nejdelší svou délkou přesahuje 7 minut. Gitai záměrně ukazuje členy jednotky z povzdálí, je si vědom chaosu, který na bitevním poli vzniká a tento aspekt přenáší na diváka.

Následují filmy Eden (2001) a Kedma (2002), které ukazují z historického hlediska vznik státu Izraele.

Trojicí filmů Alila (2003), Promised Land (2004) a Free zone (2005) se Gitai vrací k soudobé situaci v Izraeli, tentokrát líčí události v přímé blízkosti s Palestinou a celé přilehlé oblasti. Filmy Disengagement (2007) a One Day, You Will Understand (2008) se tvůrce vrací do Francie, ze které roku 1993 odešel zpět do rodného Izraele. V posledních dvou jmenovaných filmech Gitai spolupracuje s významnými francouzskými herečkami Juliette Binoche a Jeanne Moreau. V mezidobí natočil ještě dokumentární snímek Novinkdy z domova / Novinky z domova (2006), který je dokončením trilogie, kterou Gitai započal dokumenty Dům (1980) a Dům v Jeruzalémě (1998).

Amos Gitai patří k respektovaným a významným tvůrcům současné zahraniční filmové produkce, jehož filmy získávají už přes dvacet let mnohá ocenění na mezinárodních filmových festivalech po celém světě.

 

 

INTERNETOVÉ ODKAZY:

http://www.amosgitai.com/html/home.asp

http://www.lfs.cz/2008/

http://www.middleeasternmovies.estranky.cz/

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 12

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru