Zde se nacházíte: 25fps » Festivaly a přehlídky » Mezipatra

Mezipatra

FESTIVALY: Mezipatra – ANETA HORÁKOVÁ –

Queer filmový festival Mezipatra se stal za dobu své existence téměř nepostradatelnou součástí české kulturní scény a akcí, kterou má v podvědomí velká část naší populace, ačkoliv se festival věnuje minoritnímu tématu. Letos završil svou první dekádu.

 

Nebylo možné si nepovšimnout snahy udělat z tohoto kulatého ročníku akci, která by byla nezapomenutelná a znatelně převyšovala dosavadní ročníky a možná i ty budoucí.

Celému festivalu zavládla jedna společná myšlenka. Vše se točilo kolem jednoho slova, jednoho symbolu a jedné retrospektivy Dereka Jarmana. Podtitul festivalu byl Třetí světová válka pohlaví a onou velkou ideou byl boj proti kategoriím, stereotypům a škatulkování. Mizely hranice mezi jednotlivými pohlavími, sexuálními orientacemi a všemožnými dalšími subkategoriemi. Vše zaštítěno tajemným slovem QUEER, jehož přesný význam nikdo zcela nezná – možná proto, že přesný význam neexistuje, a jehož význam si každý vykládá podle svého subjektivního cítění. Jisté je, že pojmenovává „kategorii“, do které se řadí všichni, kteří v žádné kategorii být nechtějí. Queer je velká neznámá, jedno velké „X“. „X“ – symbol, na nějž člověk nutně musel narazit, pokud se letos rozhodl Mezipatra navštívit. Z římské řadové číslovky v názvu se stal nositel dalšího nového významu. Pronikl i do festivalové znělky a do plakátů. Ve znělce ho lze interpretovat jako škrtnutí něčeho, například právě již zmíněných kategorií, které po nás společnost stále vyžaduje. A na plakátech je „X“, umístěné přes klín postavy s malým otazníkem a druhé přes hrudník, další velkou neznámou, hádankou pohlaví a zároveň opět škrtem nad zažitým stereotypem, že člověk je buď muž nebo žena a nic mezitím a už teprve ne obojí zároveň.

V tomto duchu se nesl i výběr filmů. Zahajovací snímek XXY (2007) řešínátlak rodičů a společnosti na mladinkou Alex, která uvízla mezi mužským a ženským pohlavím. Tento film citlivě vyjadřuje myšlenku, že každý člověk by měl být pánem své vlastní identity a měla by mu být ponechána svoboda rozhodovat o svém pohlaví i orientaci. Režisérka Lucía Puenzo (1976) vedla snímek pomalým a klidným tempem a nalezla ohromující sílu v nejistém a tajemném úsměvu patnáctileté Alex, kterou ztvárnila Inés Efron (1985). Téměř absentující gesta a minimum mimiky postavené hlavně na výrazech v očích postav doslova hypnotizovaly publikum. Snímek byl právem oceněn Grand prix de la semaine de la critique v Cannes.

Pro festival se podařilo najít hned několik dokumentárních snímků, které ještě víc ucelovaly hlavní myšlenku. Svazující slova (2007) se zabývají transgender aktivisty a intersexuály, kteří si změnili své pohlaví, ale nyní odmítají určit své současné pohlaví. Chlapský faktor (2009) rozebírá „typologii“ gayů a jejich vlastní tendenci stylizovat se. Bi či nebi (2008) řeší, zda vůbec existuje bisexualita a Natruc povídačkám o transkách (2008) „se snaží vyjasnit, co formuje maskulinní identitu“.

Dalším snímkem, který vynikal mezi už tak kvalitními filmy, byl Muž, který miloval Yngveho (2008). Debut Stiana Kristiansena měl u nás premiéru na 43. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Příběh se odehrává v době pádu Berlínské zdi, ale chodu norského Stavangeru se tato událost dotýká pouze vzdáleně. Muž, jenž miloval Yngveho, není ještě úplně muž, ale chlapec Jarle. Jarle má hezkou přítelkyni a s kamarády hraje v punkové skupině. Je šťastný a nečeká, že by mu snad kdy mohlo být lépe. Jeho idylu nenápadně naruší nový spolužák Yngve. Nostalgii doby mimo věrného oblečení postav podtrhuje norský punk a hudba skupiny The Cure. Od začátku do konce je příběh protkán zvraty. Z mladých neokoukaných herců je cítit elán a nadšení. Film chytře využívá zažitá filmová klišé, která působí nikoli trapně, nýbrž vtipně.

Retrospektiva, která byla v předchozích letech věnována například Johnu Greysonovi nebo Rosa von Praunheimovi, byla letos zaměřena na dílo Dereka Jarmana (1942−1994). Britský režisér, výtvarník a spisovatel byl prvním člověkem, který v Británii přiznal svou HIV pozitivitu. V roce 2009 uběhlo 15 let od jeho smrti. Jeho snímky byly jedny z nejatraktivnějších na festivalu. Jarmanovy emočně vypjaté scény se stávaly pro mnohé návštěvníky vysoce cinefilním zážitkem. Během Mezipater byly promítány jeho filmy Edward II. (1991), Válečné rekviem (1989), Wittgenstein (1993) a Zahrada (1990). Jarman se často vyžívá v minimalismu a teatrálních kulisách a kostýmech. Experimentuje se světlem. Svým filmům dává avantgardní nádech a zapojuje do nich výtvarné a hudební umění. Na jednu stranu se nebrání zobrazovat explicitně dva souložící muže, na stranu druhou uctívá křesťanství a nejednou využívá ve svém díle biblické motivy. Jeho dílo nabývá v různých obdobích různých politických významů. Často využívá metafor a symbolů. Stylizací svých děl vytvořil nenapodobitelný rukopis. Snaží se detabuizovat a skrze kontroverzi vyvolávat diskuze o utlačování homosexuální menšiny. Své postavy zobrazuje co možná nejvíce v rozporu se stereotypními představami. Jarmanovy filmy pomohly herečce Tildě Swinton začít hvězdnou kariéru. Její chladný pohled a tajemná tvář dodávají Jarmanovým snímkům určitou mrazivost. Jarmanovu dílu byla v rámci festivalu věnována výstava v Galerii Václava Špály s názvem The Other Kind of Blue. Centrálním dílem výstavy je jeho poslední snímek Blue (1993). Nemoc tohoto režiséra postupně oslepila a Blue je zprostředkováním jeho „pohledu“ na svět předznamenávající blížící se smrt. Přes 70 minut modrého plátna doplňují zvuky, hudba a slova. K tomuto dílu jsou v galerii přiřazeny ještě jeho krátké experimentální filmy a díla umělců Dariny Alster, Radima Labudy a Tamary Moyzes, kteří reagují na různé aspekty režisérovy tvorby.

Další sekcí Mezipater bylo Panoráma desetiletí mapující posledních deset let queer filmu. Jednalo se o výběr toho nejlepšího v hraném a dokumentárním filmu, který sestavili dramaturgové a dramaturgyně obdobných mezinárodních festivalů. Promítnuty byly Rok bez lásky (Anahí Berneri, 2005), Transamerika (Duncan Tucker, 2005), Moje léto lásky (Pawel Pawlikovski, 2005) a Fíkovníky (John Greyson, 2009).

Novinkou pro tento ročník se staly filmy, které byly zdarma k vidění na webu České televize. Snímky Oi! Warning (1999), Miluji Tě? (2003), Medvídě (2004), Něco úplně nového (2005), Pusinky (2007) a Můj přítel z Fara (2008) byly oceněny na dřívějších ročnících festivalu. Mimo ně byl na webu k dispozici i výběr dvaceti dvou krátkých filmů minulého ročníku.

Zvláštního uvedení se dočkal snímek Snídaně se Scotem (2008), který vloni vyhrál diváckou cenu. Jedenáctiletý Scot se po úmrtí matky dostává ke svému strýci, který je gay a žije se svým přítelem. Partneři se musí náhle vypořádat s nečekaným a nechtěným rodičovstvím.

Gay rodičovství je, zdá se, u diváků oblíbené, protože i letos udělili svými hlasy prostřednictvím hlasování na webu České televize diváckou cenu snímku zabývajícímu se tímto tématem. Patrik, věk 1,5 (2008) je tentokráte o rodičovství chtěném. Dva partneři touží adoptovat batole, ovšem kvůli byrokratické chybě se jednoho dne před jejich vchodem objeví patnáctiletý výtržník. Patrik převrátí bez sebemenší snahy život naruby nejen oběma partnerům, ale i poklidné čtvrti. Film kritizuje předstíranou toleranci, maloměšťácké pokrytectví a společenské konvence. V citlivě natočeném snímku nechyběl ani lehký humor. Herci hráli velmi přirozeně a nenuceně. Na dynamice přidávaly vícekrát použité jízdy kamery. Tvůrci je dokázali chytře využít i ve snímku, v kterém je nikdo neočekává.

Vítězný film hlavní soutěže letos vybírala porota ve složení: Benjamin a Dominik Redingovi, autoři vítězného filmu roku 2003 Oi! Warning, britský producent James McKay, který několikanásobně spolupracoval s Derekem Jarmanem, filozofka a klíčová představitelka queer teorie Jack Judith Halberstam a za Českou republiku zasedla v porotě publicistka Veronika Bednářová. Z dvanácti soutěžních snímků se vítězem nakonec stal snímek Joãoa Pedra Rodriguese Umřít jako muž (2009). Výběr vítěze odůvodnila porota slovy: „Film bezpochyby nese rukopis výjimečného a talentovaného autora, který v budoucnu jistě natočí další vzrušující queer filmy. Umřít jako muž kombinuje subtilní herectví s odvážnou narací a brilantním užitím zvuku a vypráví náročný příběh o drag, touze a smrti. Je to rezonující a nezapomenutelné filmové dílo.“ Bylo těžké vybrat za vítěze jediný film. Mezi letošními konkurenčními snímky dosahovala většina z nich velmi vysokých kvalit. Proto udělila porota i Čestné uznání výše zmíněnému snímku XXY (2007) argentinské režisérky Luciy Puenzo a ocenila nepřehlédnutelně výrazný herecký talent Inés Efron.

Z krátkometrážních snímků vybírala vítěze studentská porota. Cenu obdržel izraelský film Zrádce (2009) režiséra Tomera Velkoffa.

Letos byla vyhlášena i soutěž amatérských snímků pro širokou veřejnost s názvem Rozmanitostí proti šikaně. Soutěž spolupořádaly festival Mezipatra, Gender Studies a Poradna pro občanství. Cenu 300 Euro si odnesl film Matičky Tomáše Hůska.

Mimo projekcí oplýval program i mnohými doprovodnými akcemi. Jak v Brně, tak v Praze se konaly různé večírky, většinou tematicky laděné, od party ve stylu Pet Shop Boys, přes Drag party až po večírek Homolution v odsvěceném kostele Sacre Coeur.

Po celou dobu panovala přátelská atmosféra, sály byly naplněné jen zřídkakdy, ale i tak dosahovala návštěvnost vysokých čísel a lze pozorovat, že na Queer filmový festival chodí stále více diváku z řad heterosexuálů, GLBT komunity a všech, co jsou queer. Ve všem člověk navíc může rozpoznat vysokou míru profesionality, ačkoliv se jedná o nízkorozpočtovou akci a celý štáb připravuje festival bez nároku na odměnu.

 

Možnost navštívit festival jste měli od 23. 10. do 31. 10 v Brně a od 2. 11. do 8. 11. v Praze. Vybrané filmy byly ke zhlédnutí i v dalších městech (Ostrava, Olomouc, České Budějovice).

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 14

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru