Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Neváhej a toč horor!

Neváhej a toč horor!

RECENZE: Paranormal Activity (režie: Oren Peli, 2007) – EDA SPÁČIL –

Těžko říct, jestli se na Paranormal Activity bude za pár let vzpomínat jako na klasický horor nebo jen jako na příklad nápaditého virálního marketingu. Neoddiskutovatelným faktem je, že film, natočený celý v jednom domě a za směšných jedenáct tisíc dolarů, překonal jen v USA hravě magickou stomilionovou hranici a nejspíš donutil studia zapřemýšlet o tom, co a hlavně jak svým divákům prodávají. Invence totiž někdy opravdu neškodí.


Paranormal marketing

Snad dva měsíce zpátky jsem při surfování po filmových vlnách internetu narazil na trailer, který vypadal úplně jinak než běžná hororová upoutávka. Důležitou roli v něm totiž hráli sami diváci, kteří byli natáčeni během projekce snímku. Upoutávka navíc končila výzvou Demand it! (http://eventful.com/demand). Chcete vidět tenhle film? Řekněte si o něj! Server používaný hlavně hudebními fanoušky, kteří si přáli „přivolat“ svou oblíbenou kapelu do jejich města, byl takto poprvé zapojen do filmové distribuční strategie. Když se nasbíral potřebný počet hlasů pro dané město, film tam byl uveden. Dále bylo stanoveno, že jestli si film celkově „vyžádá“ milion fanoušků, dostane se mu široké distribuce, což se také stalo. Nápaditost obestírající malý laciný horor dávala najevo, že by se opravdu mohlo jednat o zajímavou filmovou událost.

Pohnutá historie snímku je už dostatečně známa (a je jí plný internet), takže jen stručně. Film natočený během pouhých sedmi dnů debutantem bez předchozích filmových zkušeností Orenem Pelim měl premiéru v říjnu 2007 na Screamfest Film Festivalu, ale dlouho nemohl sehnat distributora. Nakonec se dostal k samotnému Stevenu Spielbergovi, kterému se velmi líbil, doporučil však tvůrcům přetočit závěr. Historka praví, že Spielberg přinesl půjčené DVD druhý den zpátky zabalené v pytli na odpadky, protože bylo údajně prokleté. Chvíli poté, co se oscarový tvůrce dodíval na PA, zamknuly se údajně samy od sebe dveře jeho ložnice a musel zavolat zámečníka. No dobře, nevěřte si, ale je to roztomilá povídačka. Tohle všechno nás ale nemusí zajímat, důležitejší je, jaký je horor samotný.

 

Paranormal inspiration

Co se originality týče, marketing je na tom lépe než film samotný. Snad každý si pod spojením „horor tvářící se jako autentický dokument“ vzpomene na rok 1999 a dnes už klasickou Záhadu Blair Witch. Snímek (pořízený za 60 tisíc dolarů) stylizovaný jako videozáznam, který zůstal po třech studentech pátrajících v lesích po místní čarodějnici ukázal, že s dobrým nápadem jde i z „domácího videa“ udělat celosvětový trhák. Natáčení roztřesenou videokamerou zde totiž není z nouze ctnost, ale tvůrčí metoda k dosažení většího pocitu autenticity. Samozřejmě je třeba divácké vstřícnosti, protože asi málokdo uvěří, že jde o opravdový autentický záznam, ale když se člověk nechá vtáhnout, odměnou mu je silný adrenalinový zážitek.

Trvalo dlouho, než byl stejný model vyprávění použit v nějakém významnějším snímku, v letech 2007−2008 to byly ovšem filmy hned čtyři. Prvním je španělský horor [Rec] o mladé reportérce, která má trávit noc na hasičské stanici a natáčet pro televizi případné výjezdy. Díky tomu spolu s kameramanem skončí v domě, kde propukla jakási epidemie, měnící obyvatele ve vraždící zombie. Už rok poté následoval americký remake Karanténa, který okopíroval španělskou verzi se vším všudy (což možná není úplně špatný nápad, protože hollywoodské vylepšování málokdy přinese uspokojivý zážitek). Ani starý hororový harcovník George A. Romero neodolal pohrát si s ruční kamerou. Deník mrtvých nebyl komerčně příliš úspěšný (chybí mu přímočarost a strašidelnost výše zmíněných snímků), ale aspoň věrné fanoušky potěšil. Přesadit paradokumentární postupy z hororu do monstrfilmu se ukázalo kromobyčejně šťastné. Monstrum (v originále Cloverfield) z produkce J. J. Abramse svých 25 milionů dolarů rozpočtu mnohokrát vrátilo. Úspěchu filmu napomohl opět chytrý virální marketing, důležitý to společník autenticky se tvářících celovečeráků.

Při tomto zpětném pohledu originalita PA opravdu bledne. To nic nemění na tom, že klasické hororové klišé ducha v domě dostalo potřebné oživení. Prostě nic víc a nic míň než nová variace na staré téma.

 

Paranormal activity

Katie a Micah působí jako spokojená mladá dvojice, která si žije v pěkném patrovém baráčku s bazénem kdesi v Kalifornii. On si právě pořídil novou kameru, aby mohl natočit podivné jevy, které se u nich doma dějí a které trápí spíš Katie. On sám to bere jako možnost „vyblbnout se“ s moderní technikou, které je fanoušek. Poctivě dokumentuje každý zásadnější hovor na dané téma, stejně tak v ložnici instaluje stojan pro kameru, aby mohl zaznamenat noční „rejdy duchů“. Ovšem stejně jako v případě ostatních dokumentárně působících hororů, i zde je nám už na samém počátku titulkem vysvětleno, že happy end čekat nemáme.

Příběh se odvíjí naprosto klasicky – „strašení“ graduje, vztah dvojice se vyhrocuje, pomoc v podobě odborníka na duchy nepomáhá atd. V tomhle výjimečnost snímku nespočívá (co se duchařských filmů týče, doporučuji vřele u nás nepříliš známou černobílou klasiku Strašení (The Haunting) Roberta Wisea, tematicky blízká PA je Bytost (Entity) Sidney J. Furieho).

Domov je místo, kde člověk většinou cítí absolutní bezpečí. Micah s Katie jsou proti nečekaným útokům zvenčí chráněni alarmem. Ten jim ovšem není schopný pomoct, když ráno při kontrole videa zjistí, že se dveře v jejich pokoji samy přivřely a potom opět otevřely. Co byste dělali vy v jejich situaci? Další noci se ozývají rány po celém domě, lustr se houpe, někdo zapíná televizi atd. Jak byste reagovali vy, kdyby se stejné věci děly u vás v noci doma?

Subjektivní pohled kamerou, kterou hrdinové tyhle podivné jevy natáčejí, dodává filmu na intenzitě a působivosti. Veškerý odstup jde stranou, člověk přímo cítí jejich strach. Je úplně jedno, že tohle jsme vlastně mnohokrát viděli, protože TAKHLE jsme čistou duchařinu ještě neprožívali. Jedna z nejstrašidelnějších scén je pro mne ta, kdy hlavní hrdinka v noci vstane z postele, postaví se vedle ní a takhle stojí snad dvě hodiny (což vidíme z rychloposuvu videa). Poté odejde z pokoje pryč a ráno si na nic nepamatuje. Exemplární hrůza z něčeho nevysvětlitelného, nepřirozeného a přitom hrozivě autentického. Něco, co by se vám klidně mohlo stát.

Z logiky věci pak vyplývá, že ideální bude nejspíš sledování doma, pokud možno o samotě a v noci. Zejména pokud budete mít v kině smůlu na příliš „zlobivé“ publikum.

 

Paranormal criticism

Upřímně řečeno, já být démon, tak: A) si vyberu k sexuálnímu vyžití přitažlivější ženštinu (i když zde lze uplatnit rčení o tom, že láska je slepá) B) netrvá mi bezmála měsíc, než ji zprzním.“1

Zatímco přijetí filmu v USA lze bez nadsázky považovat za vstřícné (kromě návštěvnosti o tom svědčí třeba i 83 % pozitivních recenzí na Rotten Tomatoes), české luhy a háje nepřivítaly PA s otevřenou náručí. V kinech se někteří diváci hlasitě smějí, filmu vyčítají nesympatické, škaredé a hloupé hrdiny, kteří se chovají nelogicky, atmosféra snímku prý vůbec nefunguje atd.

Co na to říct? Snad jen: ukažte mi vaše domácí videa, jak inteligentně se na nich chováte a jací jste na nich krasavci. Natočte si video v nějaké krizové situaci a ukažte mi, jak se budete chovat čistě logicky. A ukažte mi taky vaše video, na konci kterého umřete, a já posoudím, jestli to mělo tu správnou atmosféru nebo ne.

 

Paranormal Activity

USA 2007, 86 min.

Scénář a režie: Oren Peli

Hrají: Katie Featherston, Micah Sloat, Mark Fredrichs

 

 

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 17

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru