Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Normální uličník v nenormální době

Normální uličník v nenormální době

TÉMA: Vracenky (režie: Jan Schmidt, 1990) – EDA SPÁČIL –

Hlavním trumfem Vracenek je lehkost, s jakou zpracovávají tak ambiciózní téma. Sledování kruté doby očima zlobivého kluka je nápad k nezaplacení. Oblíbený dětský pohled na dospělácké záležitosti sám o sobě umožňuje soustředění se pouze na ty nejdůležitější věci. To, že je hrdina navíc darebák, nás zase drží v bezpečné vzdálenosti od nežádoucího sentimentu.

 

Bylo sedm let po válce. Naše země vykročila do čtvrtého roku první pětiletky a na Zářečí se zastřelil pan Škrdlant, aby nemusel vstoupit do zemědělského družstva. Nová doba s konečnou platností vstoupila do Kamenice… Na Němečkově poli hledali moji spolužáci mandelinku bramborovou a já se vracel do města, ve kterém jsem se narodil. Ač původem Pražák, vracel jsem se jako vesnický balík“.

 

Bůh, Vladimír Iljič a já

V úvodu glosuje svoji situaci malý Honzík Domnosil, když se svou sestřičkou dostávají na krk papundeklové cedule se jménem a adresou a vyrážejí vstříc velkoměstu. Tam na ně už čeká maminka, od které byli odloučeni kvůli její nemoci, a také tam čekají noví spolužáci a nové průšvihy. Spousta průšvihů.

Honzík je totiž darebák. Ne snad, že by to dělal naschvál, to ty průšvihy se na něj tak nějak lepí. Copak vy byste třeba kousli ředitele školy do nohy (a ještě mu tím způsobili otravu krve) schválně? Nebo naschvál falšovali maminčin podpis v žákovské kaňkou a tu posléze vymazali do podoby obří díry? Honzík je prostě smolař. V koupelně na něj vždycky čeká stará dobrá rákoska, s kterou se mu maminka snaží napravit hlavu. Ale co zmůže jedna rákoska, když svět je tak zajímavé místo k prozkoumávání a ulice k rošťárnám přímo vybízejí?

Maminka je komunistka plná ideálů, po večerech vášnivě schůzuje a na zdi má pověšený portrét Stalina. Tatínek se s maminkou rozvedl, a tak je toho na ni opravdu dost.

Strejda František komunista rozhodně není a snaží se napravit mamince hlavu. Jenže napravování hlav v téhle rodině moc nefunguje, a tak se chudák musí podvolit třeba odjezdu na odborářskou rekreaci, kde se ani tak neodpočívá, jako spíš pracuje a agituje.

Když se začínají rozbíhat politické procesy, děti vytrhávají stránky z učebnic a přelepují náhle nežádoucí jména, i maminka musí přehodnotit svoje názory a postoje. Stejně tak Honzík prochází poněkud bizarní proměnou, když ve zmatku doby (a hlavně pod vlivem výměny hodin náboženství za učení o „dobrotivém revolucionáři“) upírá své naivní modlitbičky za spásu darebácké duše nejprve k pánu Bohu, posléze k samotnému Leninovi:

Vladimíre Iljiči, já vím, že nejspíš nemáš nadpřirozenou moc, ale jestli se mýlím, neměj mi to za zlé… protože kdo se v tom má vyznat? Tak prosím tě, jestli ji máš, zachraň maminku, nebo to tady nevydržím. Za to v tebe budu věřit až do smrti a budu vyznání komunistického. Ty se pane Bože na mě nemůžeš zlobit, poněvadž jsi mi nikdy nepomohl.“

 

Návrat do doby temna

Vracenky, pro film symbolický název klukovské míčové hry, je jedním z nejlepších titulů ze značně nevyrovnané filmografie Jana Schmidta. Jeden z představitelů české nové vlny je cinefily vzpomínán hlavně pro spolupráci s Pavlem Juráčkem na středometrážní Postavě k podpírání a apokalyptickém Konci srpna v hotelu Ozon. K oblíbeným titulům mládeže v sedmdesátých a osmdesátých letech zase zajisté patřila pravěká trilogie podle románů Eduarda ŠtorchaJiřím Bartoškou (Osada Havranů, Na veliké řece a Volání rodu). Po revoluci se režisér kromě Vracenek připomenul už jen přinejlepším průměrnou pohádkou Jak si zasloužit princeznu. Ambiciózní projekt (opět podle Juráčka) Situace vlka zůstal nedokončen.

Hlavním trumfem Vracenek je lehkost, s jakou zpracovávají tak ambiciózní téma. Sledování kruté doby očima zlobivého kluka je nápad k nezaplacení. Oblíbený dětský pohled na dospělácké záležitosti sám o sobě umožňuje soustředění se pouze na ty nejdůležitější věci. To, že je hrdina navíc darebák, nás zase drží v bezpečné vzdálenosti od nežádoucího sentimentu. Maminčiny hádky s Františkem a následné politické prozření probíhají zcela přirozeně a až v druhém plánu, za všemi těmi Honzíkovými eskapádami. Daří se tak to, co českému filmu po revoluci často chybí – má o čem vyprávět, chce o tom vyprávět a umí vyprávět tak, aby téma nepůsobilo nijak křečovitě či lacině.

Vytříbená černobílá kamera je nejspíš jedním z důvodů toho, že film skončil pozapomenut, ale úzkostlivou atmosféru doby zprostředkovává znamenitě. Dodnes si díky tomu pamatuji návštěvu školního představení (zřejmě někdy v devadesátém druhém roce) a pocity, jaké jsem z filmu tehdy měl. Prokládání děje dobovými týdeníky o stavbě Stalinova pomníku na Letné, rozhlasovými reportážemi o procesech a nakonec zprávami o úmrtí Stalina a Gottwalda jen šikovně umocňuje divácké pocity z „cesty časem“ a umožňuje tvůrcům vyhnout se jakékoliv přílišné doslovnosti a přehnanému dovysvětlování.

Herecky je snímek lehce nevyrovnaný. Zatímco klíčová role Honzíka v podání dvojčat(!) Morávkových je obsazena skvěle – kluky jednak nerozlišíte a jednak jsou naprosto přirození, maminka (Jana Špaňůrová) si dle mého názoru zasloužila zkušenější herečku. Naopak Oldřich Navrátil předvádí jeden ze svých nejlepších, protože nejcitlivějších a nejpokornějších, výkonů a dokazuje, že skrývá mnohem širší rozsah, než jaký má šanci běžně předvádět.

Srovnávání s Obecnou školou je na místě – filmy jsou si námětem opravdu dost podobné. Zásadně je odlišuje změna doby (byť časově se jedná jen o pár let). Zatímco malý hrdina Svěrákova filmu vyrůstá v období čerstvě poválečné víry v lepší zítřky, Honzík je už prožívá. Barevnost naděje se mění v černobílou beznaděj, vzletné záběry na malebnou krajinu nahradily kradmé pohledy do temných uliček, malí kluci ale zůstávají pořád stejní. Dvojprojekce v hodinách dějepisu doporučena!


Film, který nebyl?

To, že snímek nedosáhl obliby zmíněné svěrákovské klasiky, je pochopitelné – je komornější, temnější a černobílý. Je vtipný, ale hlášky si z něj citovat asi nebudete. To ovšem zdaleka nevysvětluje, proč dodnes nevyšel na DVD a ani České televizi se jej oprašovat nechce (naposledy běžel dle toho mála informací, co k němu na internetu člověk najde, v roce 2000!) a dostat se k němu může prakticky jen předplatitel kabelové televize. O tom, že jde o ideální doplnění listopadového sametově-revolučního programu škoda mluvit. V poslední době je možné aspoň čas od času Vracenky uvidět také na některých filmových přehlídkách. Není to ale u tak kvalitního titulu trochu málo?

 

 

Vracenky

Režie: Jan Schmidt

Scénář: Milan Ležák

Kamera: Jiří Krejčík

Hrají: Jan a Martin Morávkovi, Jana Špaňůrová, Oldřich Navrátil, Leoš Suchařípa a další

Premiéra 1. 11. 1991

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 17

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru