Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Padouch nebo oběť?

Padouch nebo oběť?

ANALÝZA: Tři filmové portréty Richarda Nixona – MILAN HAIN –

Po smrti jednoho z nejkontroverznějších politiků 20. století, 37. prezidenta Spojených států amerických Richarda M. Nixona, byly natočeny tři snímky, které se ohlížejí za jeho kariérou, životem a především aférou Watergate, která způsobila jeho odchod z veřejné sféry.

Richard M. Nixon bezesporu patřil k nejvýraznějším a nejkontroverznějším osobnostem světové politiky 20. století. Jeho mimořádně pestrá kariéra zahrnovala jak úspěchy na poli domácí a především zahraniční politiky, tak osobní a profesionální prohry. Tou nejznámější se stala aféra Watergate, která se rozrostla do natolik obřích rozměrů, že prezidentu Nixonovi zlomila vaz.

Richard Milhous Nixon se narodil 9. ledna 1913 do kvakerské rodiny žijící v Kalifornii. Už během studií se stal stoupencem Republikánské strany, do vysoké politiky zamířil po působení v americkém námořnictvu, během něhož dosáhl hodnosti poručíka. V roce 1946 vedl útočnou kampaň proti populárnímu kongresmanovi Voorhisovi, kterého nakonec (podle mnoha svědectví i díky nekalým praktikám1) porazil. Nixon se jevil jako zanícený a schopný mladík s přesvědčivým verbálním projevem. Své začátky ve funkci kongresmana spojil hlavně s neúnavným a tvrdým bojem proti stoupencům komunismu (např. Alger Hiss, Helen Douglasová) a připojil se tak k čelním představitelům „honu na čarodějnice“ iniciovaného senátorem McCarthym. V roce 1950 Nixon přesídlil do Senátu a o dva roky později se (právě díky svým nelítostně antikomunistickým postojům) stal viceprezidentem v úřadu Dwighta Eisenhowera. Přibližně ve stejné době Nixon musel čelit první vážné profesionální krizi – na nařčení z přijímání úplatků a neoprávněných sponzorských darů reagoval tzv. Checkers speech. V působivém proslovu pro televizi a rozhlas přiznal, že jediným darem, který si ponechal pro vlastní prospěch, byl kokršpaněl jménem Checkers, jehož si jeho dcery natolik oblíbily, že o jeho navrácení nemůže být vůbec řeč. Zatímco v tomto případě Nixonovi vystoupení v televizi pomohlo získat sympatie diváků (a voličů) na svou stranu, o osm let později, během prezidentské předvolební kampaně, jej televizní obrazovka potopila. V ostře sledovaném duelu s mladším a šarmantnějším kandidátem Johnem Fitzgeraldem Kennedym od začátku ztrácel a nakonec ve volbách těsně prohrál. Když o dva roky později podobným způsobem přišel i o post kalifornského guvernéra, zdálo se, že Nixonova politická kariéra je u konce.

O to impozantnější byl jeho návrat. V dalších těsných prezidentských volbách v roce 1968 porazil spolukandidáty Humphreyho a Wallace a stal se 37. prezidentem Spojených států. Obklopen skupinou věrných spolupracovníků v čele s Bobem Haldemanem, Johnem Ehrlichmanem a Henrym Kissingerem se soustředil Nixon především na zahraniční politiku – po mnoha letech dokázal ukončit válku ve Vietnamu (i když o důstojnosti takového konce by se dalo úspěšně pochybovat), výrazně zlepšil vztahy s Čínou a Sovětským svazem (ta tam byla jeho neústupnost vůči komunistům a jejich přívržencům), s Brežněvem připravil dohodu o omezování nukleárních zbraní. Nixonovi kritici však poukazovali na to, že mnoha cílů bylo dosaženo nekorektními prostředky – Nixon byl mistrem intrik a tajnůstkaření, politická rozhodnutí často dělal bez souhlasu veřejnosti a kompetentních lidí. Největší bouře nevole vyvolalo tzv. vánoční bombardování v Severním Vietnamu, které znovu nebylo posvěceno příslušnými instancemi. Došlo k němu až na konci roku 1972 – tedy po dalších prezidentských volbách, které Nixon (tentokrát) přesvědčivě vyhrál a před nimiž sliboval postupný odchod americké armády z Vietnamu. Politický vaz mu však zlomilo až odhalení aféry Watergate, při kterém vyšlo najevo, že se skupina prezidentových přívrženců (patrně s jeho vlastním požehnáním) angažovala v sérii zločinných praktik s cílem poškodit politické konkurenty. Tyto praktiky sestávaly mimo jiné z instalování odposlechů, vyplácení úplatků, manipulace s důkazy, vědomého bránění naplnění spravedlnosti atd. Nixon tlak nakonec neunesl a 7. srpna 1974 jako první americký prezident v historii na svou funkci rezignoval. O několik týdnů později mu jeho nástupce, prezident Gerald Ford, udělil úplnou amnestii. Většinu obvinění Nixon až do své smrti v roce 1994 popíral.

Současný názor na Nixonovu politickou kariéru je spíše negativní. Navzdory jeho nepopiratelným zásluhám na poli zahraniční diplomacie a vytrvalosti, s jakou se politice věnoval, je považován za intrikána, lháře a zločince, který nenávratně pošpinil prezidentský úřad. Hlasy usilující o rehabilitaci Nixonova jména jsou v menšině. Jak je na tom oblast filmu?

„The Beast“ – Nixon Olivera Stonea

Nixon (1995), tříhodinový filmový kolos režiséra a scenáristy Olivera Stonea, se pokouší o komplexní portrét této významné osobnosti. Již úvodní titulky však diváka varují, že film je „natočen na základě neúplných informací“ a že „některé scény byly domyšleny.“ Stone, ačkoliv vychází z obecně známých a dobře zdokumentovaných faktů, je nucen v mnoha případech fabulovat. Navzdory mnohaleté práci životopisců a novinářů je Nixonův osobní i profesní život plný nejasností a otazníků (ostatně, jak již bylo výše uvedeno, Nixon byl mistrem lží a úskoků). Mezi jednotlivými událostmi (prezidentské volby, Watergate, rezignace) Stone hledá skryté souvislosti a často je rovněž vztahuje k Nixonovu osobnímu životu.

Jedním z klíčů, který si Stone vybral pro interpretaci Nixonovy politické dráhy, je rodina. Dospívající Richard trpěl pod přísnou výchovou autoritativního otce. Naopak k matce, pocházející z kvakerské rodiny, jej pojil velmi vřelý a láskyplný vztah, jenž podle Stonea pokračoval dokonce i po její smrti. Nixon se jí v těžkých chvílích mnohokrát zpovídá, každý svůj neúspěch vykládá jako zklamání její důvěry. Zřetelný Oidipův komplex je ještě posílen montáží (asociativně jsou spojovány záběry Nixonovy matky a manželky Pat) a castingem (podobná vizáž hereček Mary Steenburgenové a Joan Allenové). Dále je Richardův život determinován úmrtím dvou starších bratrů. Teprve po jejich smrti na tuberkulózu je mu umožněno získat potřebné vzdělání a začít tak naplňovat své (a matčiny) ambice. Paní Nixonová doslova říká: „Právnická škola je dar od bratra.“

Dalším komplexem, který Stoneova Nixona provází, je pocit méněcennosti způsobený prohrou v prezidentských volbách ve prospěch Johna F. Kennedyho. Nixon, třebaže neméně schopný politik, nikdy nedokázal získat tolik obdivovatelů jako jeho mladší konkurent. Touhu být jako on Nixon vyjadřuje ve scéně, v níž pozoruje Kennedyho podobiznu: „Když se dívají na tebe, vidí, jací chtějí být. Když se dívají na mě, vidí, jací jsou.“ Kennedy v roce 1963 zahynul, aby mohl být milován. Nixon přežil, aby mohl být nenáviděn. Jiným vzorem, ke kterému se snažil celý život marně přiblížit, byl Abraham Lincoln.

Nixonův pád je dán deterministicky – ocitl se ve špatnou dobu na špatném místě. Dostala jej šelma (the beast)2 – politická mašinérie. Systém, proti kterému nemá jednotlivec žádnou šanci. Prostředí politiky, ovládané touto šelmou, je Stonem vykresleno jako temné a nevlídné (a výrazně tak kontrastuje s pojetím Bílého domu tak, jak jej známe z jiných hollywoodských filmů). Jeho pokřivenost je v rovině stylu zdůrazňována výraznými rakurzy a podhledy – nejčastěji se ve středu takových záběrů ocitá právě Richard Nixon − protagonista tragédie, která zákonitě musela skončit špatně. Padouch nebo oběť? Jak říká jedna z postav: „Historie k vám bude vlídnější než vaši současníci.“

„Dick“ – Čmuchalky Andrewa Fleminga

Čmuchalky (1999) osobně považuji na jeden z nejméně doceněných filmů posledních let. S humorem a nadhledem rekapitulují aféru Watergate a přetvářejí tak trauma jedné generace Američanů v komickou zkušenost. Dvě naivní patnáctileté dívky Betsy a Arlene se souhrou okolností zapletou do watergateské aféry, seznámí se s prezidentem Nixonem, který je jmenuje oficiálními psovody prezidentského psa Checkerse, i reportéry Washington Postu Woodwardem a Bernsteinem, kterým pod krycím jménem Deep Throat3 poskytují informace pro jejich články. Z výše uvedeného vyplývá, že k patřičnému docenění filmu, který předkládá „alternativní“ (humornou) verzi watergateského skandálu, divák potřebuje alespoň základní znalosti o jeho zákulisí a protagonistech.4

Betsy a Arlene ve svém smýšlení zastupují celou americkou společnost počátku 70. let. Se slepou naivitou uvěří prezidentu Nixonovi každé slovo, jedna z dívek se do něj dokonce bezhlavě zamiluje.5 Nixon si je získá svým tvrdým, ale zároveň příjemným vystupováním, ochotou naslouchat a hlavně kladným vztahem ke svému psovi, na kterém mu záleží do té míry, že mu zařídí osobní psovody. Postupně však dívky přichází na to, že vše bylo jen přetvářkou a že Nixon je „zlý muž“. Realita přelomu 60. a 70. let měla podobný vývoj. Společnost uvěřila předvolebním slibům o rychlém a důstojném ukončení války ve Vietnamu či o zlepšení domácí ekonomické situace. Generace hippies vzhlížela k Nixonovi s důvěrou a obdivem. Postupně, tak jak na povrch vyplouvaly detaily o jeho vojenských zásazích ve Vietnamu, Laosu a Kambodži a především o aféře Watergate, se její postoj proměňoval, až skončil u naprostého odsouzení.

Snímek ale zároveň přiznává, v jak nelehké situaci se Nixon nacházel. Dívky například dostanou „přelomový“ nápad, jak vyřešit situaci v Asii: „Požádáme prezidenta, aby ukončil válku.“ Kopírují tak idealistické, ale naprosto nereálné postoje Američanů 70. let, kteří měli před očima snadně vyhlížející cíle, aniž by znali jakékoliv prostředky k jejich dosažení.

Jinak však postava prezidenta Nixona zůstává manipulativním cholerikem, který se dokonale vyzná v zákonitostech populismu, jenž jej tak dlouho držel u moci. Je tajnůstkářský, často nervózní a upřednostňuje rázná řešení („Vlítneme tam a rozbombardujem to.“). Na rodině mu nesejde, což můžeme odvodit z jeho chladného vztahu k manželce Pat či z neschopnosti vzpomenout si na jméno jedné z dcer. Divák se tak zcela jistě rád podepíše pod vzkaz na transparentu, kterým se Betsy a Arlene v závěru filmu s Nixonem rozloučí: „You suck, Dick. Love, Deep Throat.“6

„Pan Prezident“ – Duel Frost/Nixon Rona Howarda

Naposledy se postava Richarda Nixona objevila ve snímku Duel Frost/Nixon (2008), natočeném podle úspěšné divadelní hry Petera Morgana – ta zase vychází z televizních rozhovorů mezi Nixonem a moderátorem Davidem Frostem, které proběhly v létě 1977 a jejichž středobodem se nepřekvapivě stala aféra Watergate.

Snímek začíná shrnutím faktů o Watergate prostřednictvím dokumentárních záběrů a pokračuje Nixonovou rezignací. Prezidenta vidíme jen ve fragmentech či zezadu. Muž, jehož tvář zná celá Amerika, nyní sedí ponížený a zahanbený, stále ale svým způsobem hrozivý a impozantní. Uplynou tři roky a Nixon se ve své přepychové kalifornské vile věnuje psaní své autobiografie, protože „nejnešťastnější lidé jsou ti v důchodu.“ Potřeba stále něco dělat a dokazovat (a také vidina vysokého finančního obnosu, což film nejednou zdůrazní) jej rovněž přiměje přijmout výzvu k sérii televizních rozhovorů s žurnalisticky nepříliš prověřeným Davidem Frostem, jehož hlavním cílem je dostat z prezidenta omluvu, kterou americkému lidu dluží.

I přes svůj strmý pád na dno Nixon působí majestátně7, pouhá jeho přítomnost v lidech vzbuzuje respekt. I přes ostudný odchod z politiky je stále oslovován „pane prezidente“ a například postava ostře protinixonovského spisovatele a novináře Jamese Restona (Sam Rockwell) zapomene na své původní proklamace a poníženě Nixonovi potřese rukou. Nixon si ve všech směrech počíná suverénně – poučuje lidi kolem, rozdává rady, jen zřídkakdy ostatní pustí ke slovu.8 To samé se týká i prvních rozhovorů s Frostem – Nixon zcela dominuje, potenciálně nepříjemné otázky dokáže zcela utlumit a převést ve svůj prospěch. Interview je pro něj skutečným duelem, zápasem, ve kterém touží vyhrát. Je to pro něj ideální příležitost rehabilitovat své jméno a získat přízeň veřejnosti zpět na svou stranu. Celý svůj život vnímá jako boj proti nepřízni osudu a nepřejícnosti ostatních. Nixon touží zvítězit navzdory tomu všemu.

V posledním interview věnovaném Watergate se však situace překvapivě obrací – Frostovi se daří zasáhnout Nixonovo slabé místo a přimět jej k přiznání chyb a k omluvě adresované americkým občanům. A právě zde se film nejvíce liší od skutečných rozhovorů Frosta a Nixona (nedávno vydaných na DVD). Slova, protože vycházejí z reálných přepisů, zůstávají stejná – jde však o jejich podání. Langellova interpretace je (samozřejmě v souladu s intencemi filmu) expresivní, jeho Nixon se projevuje jako neovládající se cholerik. Nejprve zcela ztratí nervy, aby pak v dalších minutách (pochopitelně v dramatických detailech, které zvýrazňují jeho potupu) zpytoval svědomí a přemítal nad svými chybami. Ve filmové verzi tak Frost zvítězil, zatímco reálné rozhovory skončily spíše remízou.

V závěrečné scéně se Nixon Frostovi přiznává, že mu závidí. Touží po obdivu a lásce ostatních, místo toho zůstává nepochopen a zcela sám.

Když se řekne Nixon, každý automatický doplní „Watergate.“ Filmy fungují podobně – spousta z nich pojednává o Watergate, ale jen málo z nich o Nixonovi.

 

Filmy:

 

Čmuchalky

Dick

Režie: Andrew Fleming

Scénář: Andrew Fleming, Sheryl Longin

Kamera: Alexander Gruszynski

Hudba: John Debney

Hrají: Kirsten Dunst, Michelle Williams, Dan Hedaya (Nixon), Will Ferrell, Teri Garr, Dave Foley a další

USA, 1999, 95 min.

 

Duel Frost/Nixon

Frost/Nixon

Režie: Ron Howard

Scénář: Peter Morgan (podle vlastní hry)

Kamera: Salvatore Totino

Hudba: Hans Zimmer

Hrají: Frank Langella (Nixon), Michael Sheen, Sam Rockwell, Kevin Bacon, Matthew Macfayden, Oliver Platt a další

USA, 2008, 122 min.

 

Nixon

Režie: Oliver Stone

Scénář: Oliver Stone, Stephen J. Rivele, Christopher Wilkinson

Kamera: Robert Richardson

Hudba: John Williams

Hrají: Anthony Hopkins (Nixon), Joan Allen, Ed Harris, Bob Hoskins, Paul Sorvino, Mary Steenburgen, J. T. Walsh, James Woods a další

USA, 1995, 192 min.

 

Literatura:

GIGLIO, Ernest. Here’s Looking at You: Hollywood, Film, and Politics. New York: Peter Lang Publishing, 2004.

GRAUBARD, Stephen. Prezidenti. Praha: BB/art, 2007.

ROLLINS, Peter C. – O‘CONNOR, John E. (eds.). Hollywood’s White House. Lexington: The University Press of Kentucky, 2003.

 

1 Osočování z vazeb na komunisty, anonymní pomlouvačné telefonáty apod.

2 Whaley, Donald: Biological Business-as-Usual: The Beast in Oliver Stone’s Nixon. In: Rollins, Peter C. – O´Connor, John E. (eds.): Hollywood’s White House. The University Press of Kentucky, Lexington 2003. str. 276−278.

3 Hluboké hrdlo − skutečné krycí jméno tajného zdroje z FBI, se kterým se Woodward setkával nejčastěji v podzemních garážích. Podle slavného pornografického filmu s Lindou Lovelace v hlavní roli jej tak pojmenoval Woodwardův kolega z redakce.

4 Plně postačí například film (či jeho předloha) Všichni prezidentovi muži (1976, respektive 1974).

5 A nahraje mu 18,5 minuty dlouhý vzkaz na odposlouchávací zařízení, čímž se „vysvětluje“ pauza na Nixonových páskách – Nixon raději ponese zodpovědnost za Watergate, než aby čelil obvinění z pedofilie.

6 Dick: 1. slangový výraz pro penis 2. domácky Richard

7 Frank Langella se svými 191 cm kontrastuje s Nixonem v podání nevysokého Anthonyho Hopkinse.

8 Připomíná trochu detektiva Columba – na první pohled působí, že jen tak naprázdno drmolí, ve skutečnosti jsou však všechny jeho kroky předem promyšlené a směřují k jedinému cíli – udolat protivníka.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Milan Hain
Počet článků : 126

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru