Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Portrét Tomáše Vorla – 2. část

Portrét Tomáše Vorla – 2. část

PORTRÉT: TOMÁŠ VOREL – 2. ČÁST – MILOŠ KAMENÍK –

V minulém čísle jsem v krátkosti představil divadelní činnost režiséra Tomáše Vorla a přiblížil jeho krátkometrážní tvorbu zahrnující amatérské a studentské snímky a jednotlivé povídky z celovečerního debutu Pražská pětka. V tomto vydání 25fps se budu věnovat všem autorovým celovečerním snímkům, včetně nejnovějšího titulu Ulovit miliardáře. Největší prostor věnuji nejzdařilejšímu režisérovu filmu, a to Kouři.

Po úspěchu studentského snímku ING. začali jeho námět autoři Lumír Tuček a Tomáš Vorel rozvíjet do celovečerní podoby. Látka nesla pracovní název ING. 88. Práce na scénáři byla obtížnější a delší, než autoři na začátku předpokládali, a hlavně jejich filmová vize se postupem času naplňovala i v reálném světě. Vorel to upřesňuje: „Měli jsme totiž jen drobné zkušenosti s psaním povídek a divadelních her a budovat strukturu celovečerního filmu nás zaskočilo. Jak šel čas, a měnila se doba, měnil se i obsah. Od naivní hříčky z pracovního prostředí přes budovatelský muzikál až po burcující agitku nabádající k revoluci. Činy však předešly film a agitka se odehrála přímo na ulicích.“[1] Film měl být natočen v dramaturgii Jana Gogoly v gottwaldovském (dnes zlínském) filmovém studiu, Vorel se však ještě s několika spolupracovníky podepsal pod petici za propuštění Václava Havla z vězení a pod prohlášení Několik vět a realizace byla pozastavena. Film převzal dramaturg Jiří Blažek (podílel se i na Kopytem sem, kopytem tam) z Barrandova a byl přejmenován na Kuřáky. Přišla však sametová revoluce a scénář musel být opět přepracován, aby nepůsobil anachronicky, ale byl i o současnosti (a jak se nakonec ukázalo i o budoucnosti). Změny, které musely proběhnout rychle a bez odstupu, komentuje Jan Lukeš v Kinorevue: „Nakonec se ukázalo, že oddalovaný vznik  snímku  jen  prospěl:  tzv.  něžná  revoluce  a  to,  co přišlo po ní, zastihly práce na něm ještě ve stádiu, kdy do něj bylo možno zahrnout už i reflexi zcela nových prvků společenské skutečnosti (…) Nesporná zásluha zde patří scenáristům Lumíru Tučkovi a Tomáši Vorlovi, kteří neváhali do poslední chvíle svůj příběh poměřovat novými hledisky, jednak právě v jeho závěru, v němž revoluční vítěze oslavuje garnitura starých přisluhovačů, vyslovili cosi, čeho důsledky si začínáme v našem společenském životě v plné míře uvědomovat teprve teď, kdy Kouř přichází do distribuce.“[2] Film byl tedy nakonec pojmenován Kouř a nese podtitul „rytmikál totalitního věku“.

Už polámaná, růžová písmena v úvodním titulku – Kouř – předznamenávají vyznění díla. Pokřivená a deformovaná doba na povrchu nalakovaná do „fajnovosti“. Mladý inženýr Miroslav Čáp (Jan Slovák) nastupuje na nové místo, do podniku Prostoj. Komplex fabriky představuje špinavý zakouřený mikrosvět, v němž se kromě továrny samotné nachází už jen samoobsluha s věčnou frontou, ubytovna, Klub mladých a zaplivaná hospoda, kde se schází místní underground. Mirek je pověřen velkým úkolem – vypracováním projektu na odstranění kouře (což je úkol nadlidský, neboť kouř je jediné, co se v tomto světě produkuje). Mirkovým protihráčem je ambiciózní inženýr Šmíd (Jaroslav Dušek). Starý dýchavičný ředitel „brežněvovské“ vizáže symbolizující sovětskou moc už na vedení nestačí a za nitky tahá právě úslužný a panovačný Šmíd. Stojí i za likvidací Ing. Křížka, dnešního kotelníka, který před lety už identický projekt (lze za ním vidět Chartu 77), jakým byl Mirek pověřen, vypracoval. Mladíkovi s „dušínovským“ křestním jménem to osvětlí zakřiknutá a doposud neprovdaná Ing. Běhalová (Eva Holubová).

Mirek poznává i kolorit svérázných spolupracovníků: prvorepublikový senilní stavitel pan Mráz, mladý, cynismem vyzbrojený floutek Ondra (první role Petra Čtvrtníčka, herce divadla Vrata, spolku navazujícího na poetiku Pražské pětky) a nechybějí ani dvě lascivní, stále se chichotající projektantky. V nekonečných chodbách Šmíd představuje Mirka kulturnímu referentovi Arnoštkovi (Šimon Caban nadabovaný Martinem Zbrožkem), stydlivé prodavačce z kantýny Helence, která se do něj zamiluje, ale jejíž náklonnost nemůže Mirek opětovat ani ne tak kvůli její nadváze, jako kvůli iritující naivitě a hlouposti. Mirek poznává i lidi, na které je „třeba dát si pozor“, kromě nemluvného a věčně zamračeného kotelníka Václava například i na alkoholika a mániče Bédu (Jiří Fero Burda s dlouhými vlasy, lennonkami a ve vaťáku). Po společné pitce mu Béda před hospodou spolu s ostatními kumpány (Lumír Tuček a Vpřed) v  opilecké klátivé choreografii vyrecituje – vyzpívá svůj životní postoj: „Podívej se, jak jsem divnej!  Máma sama, táta vlivnej! Brácha maká na montáži, já jsem v lihu, za to klidnej!  Politika, tu mám v paži, společnost mě bděle stráží!“ Podobně recitovaných a pohybově stylizovaných čísel, od nichž je odvozen žánr snímku – rytmikál – se objeví ještě několik. V  obdobném pojetí proběhne i Mirkovo první setkání s tajemnou a odměřenou kráskou (Lucie Zedníčková). Znovu se s ní setká v Klubu mladých, na diskotéce, které vévodí homosexuál Arnoštek, jemuž přizvukuje éterický barman (David Vávra) a tlustý vyhazovač Standa (Radomil Uhlíř). Arnoštek je pro svazáky bohem a vystřihne si s Kotětem (ona kráska v podání Zedníčkové) taneční číslo ve stylu Vorlova studentského filmu Chci tě mít (tanec odpovídá pohybovému pojetí Křeče). Mirek je kvůli vytažení starého Křížkova projektu vyslýchán tajnou policií. Večer se koná velkolepá oslava MDŽ v Klubu mladých, Arnoštek vyrábí umělý kouř, zpívá svůj odpudivý hit: „Je to fajn, fajn, fajn, je to fajn fajnový.“

Vše se promění ve zvrácenou, chaotickou a až fantaskně magickou pitku (Arnoštek se v barevném dýmu vznáší nad hlavami tanečníků), při které Šmíd pod stolem souloží s Helenkou a o kousek dál naposledy vydechne ředitel. V noci se Mirek pomiluje s Kotětem, které hodlá druhý den utéct do ciziny. Ráno se Šmíd při schůzi vedení pokouší Mirka zničit. Jediná, kdo se mladého inženýra zastane, je Běhalová a je Šmídem posléze zesměšněna. Rozzuřivší se Mirek uhodí Šmída bustou zesnulého ředitele.  Běhalová běží do kotelny pro Křížka a společně s heslem: „Má to cenu!“ vyburcují podnik ke vzpouře. Křížek je soudruhy z vedení podniku jmenován ředitelem a všichni společně tleskají „novému“ vedení.  Mirek sedí na zemi s pouty na rukou a jen se trpce usmívá. „Ironizuje tak „happy end“ příběhu a zároveň demonstruje jízlivou sklepáckou nedůvěřivost vůči jakémukoliv konformismu a veškerým zkostnatělým oficialitám,“[3] dodává Jan Foll.

Postoj hlavního hrdiny jakoby odrážel postavení autorů, potažmo celého hnutí Pražská pětka ve „znormalizované“ společnosti. Mirek není intelektuálem bojujícím za svržení režimu ani oportunistou udržujícím status quo. Stojí mimo, vše nezatíženě pozoruje, daný stav věcí je pro něj jenom „prudou“, proti které se bouří spíš pózou, než nějakou promyšlenou ideologií. Drží se své individuality a vnitřní svobody. Představiteli moci se postaví až po napadení nevinné a bezmocné kolegyně, nestaví se proti ideologii, ale proti neslušnosti a škodlivosti.

Od první verze scénáře do premiéry uběhly čtyři roky. Kouř měl ale v distribuci nízkou návštěvnost a ani kritici mu nevěnovali patřičný prostor. Možná v euforické porevoluční době nebylo příjemné kritické vyznění na konci filmu, možná neseděl jízlivý humor, který má daleko k pozdějšímu smířlivému tónu Svěrákových či Hřebejkových filmů. Jistou roli zřejmě sehrál i hlad publika po doposud zakázaných amerických filmech. V roce 1997 proběhla obnovená premiéra v kině Illusion, kde se potvrdily kvality snímku, jenž se s nulovým odstupem dokázal vyjádřit k dobovým problémům, bez patosu a přílišného zjednodušení.  „Zoufalství z pokleslosti vkusu i mravů je tu zahaleno do svébytné estetiky, v  níž se všechno „svinstvo“ prezentuje jako „fajnový,“ ale všichni cítíme, jak je to nesnesitelné,“[4] vystihuje základní pocit z filmu kritik Kamil Fila.

Ve vrcholné formě, se sarkastickým humorem a nemilosrdnou trefností účtuje Vorel s minulostí, navíc za pomoci poetiky, kterou si takřka celý život „trénoval“. Zákonitě se musel vydat jiným směrem. „Filmem Kouř ukončil Tomáš Vorel jednu etapu svého uměleckého života. Byl to poslední projekt, který navazoval na sérii amatérských a školních děl, ovlivněných divadly Pražské pětky, především Sklepem, Mimozou, a Vpředem Lumíra Tučka. Uzavřela se jím série realizačně nesmírně náročných muzikálů a „rytmikálů“, kterými byly filmy Chci tě mít, ING., Chemikál a Pražská pětka. (…) Nastává období hledání látky, peněz, vztahů k těm, kdo obojí mohou poskytnout, hledání energie  pro  další  film,  kterým  se stal až o pět let později Kamenný most,“[5] uzavírá David Holub v knize Cesta z města Tomáše Vorla.

Střet idealistického hrdiny (hodný samuraj, Rychlé šípy, Kašpárek, hrdinka z To můj Láďa, mladík z Chci tě mít, manžel z Dárečku, synek z Je dobrá, slaďoučká, mladý „inža“ v ING i Kouři, Rtuť v Chemikálu, Olda v Pražské pětce) s cynickým okolím ústí ve vzpouru. Tento částečně schematický model Vorel opouští v Kamenném mostě a už nikdy své postavy takto černobíle nevnímá. Ani v Gymplu, kde si mladí hrdinové mohou za mnoho svých problémů sami, až po Ulovit miliardáře, v němž se neobjevuje snad jediná postava s čistým štítem.

V první polovině 90. let Tomáš Vorel napsal několik scénářů (spolupracuje na nich třeba s Radomilem Uhlířem, Lenkou Zvěřinovou, Josefem Vieweghem nebo Vladimírem Körnerem), žádný z nich ale nedošel realizace. „Když režisér nenatočí pět let nějakej biják, neznamená to, že pauzíruje, že se fláká. To největší drama, to největší šílenství je právě ten film pochystat. Překonat pocity méněcennosti, odolat pokušení zlikvidovat se, přestat očekávat pomoc od druhých, opřít se jen o sebe. Na lidi se nedá spoléhat, protože skoro všichni lžou. (…) A když konečně přestanete všem věřit a zjistíte, že vám nikdo nepomůže, probudí se ve vás netušená síla. Teprve v tu chvíli jste připraven točit film, do toho musíte jít s velkou energií, kterou z vás natáčení postupně vysaje,“[6] říká režisér v rozhovoru z roku 1996. V první polovině 90. let realizuje několik videoklipů k písním divadla Sklep, cyklus Smělé verše nebo velmi podařenou epizodu Tak dělejte něco! z cyklu televizních Historek od krbu.

Vorel se dostává do krize středního věku, což se odráží ve filmu Kamenný most, který mu zřejmě posloužil i jako určitá forma terapie. Autobiograficky laděný scénář napsal společně s Jaroslavem Duškem. Hlavní postavu, režisérovo alter-ego, ztvárnil Tomáš Hanák. „Hlavní postava Tomáše se shoduje s mým jménem a taky se jménem herce Tomáše Hanáka. Naše životní příběhy jsou si podobné, navíc jsme stejný ročník. Není to tedy jen můj příběh, je to proud osudů mé generace, hudebně a výtvarně stylizovaný.“[7] Vorel zakládá vlastní produkční společnost Vorel s.r.o., poněvadž nenašel žádného stálého producenta. Finančně režisérovi vypomohli i jeho rodiče, kteří nechali u banky zastavit rodinnou vilu.

Od sklepovské hravosti, lehkosti a zdánlivé bezstarostnosti přešel Vorel k těžkému osobnímu tématu, depresi a hledání smyslu existence. I zde lze „nalézt Vorlovy typické tvůrčí rysy: sklon k parodování a výsměchu, sarkasmus, cit pro vystižení absurdity života.“[8] Humor je obsažen třeba ve scéně natáčení reklamy, jindy jsou zlehčení a vtip přítomny spíš v nenápadných detailech. Poněkud nepatřičně se ve filmu vyjímá křečovitá karikatura Věry Chytilové.

Kdysi talentovaný a nadějný, dnes čtyřicetiletý, filmař Tomáš prochází hlubokou krizí. Je rozčarován z dravého kapitalismu, kde vládnou zbohatlíci a o umělce mají zájem jen jako realizátory jejich stupidních reklam. Nerozumí si už ani se svou ženou, která po něm něco pořád chce, jediný, na kom snad ještě trochu záleží, je malý syn. Potácí se jak tělo bez duše centrem Prahy s vizáží bezdomovce a nechá se vyživovat stárnoucí matkou (Milena Dvorská), která má na krku kromě něj i jeho otce a vypomáhá i snaše. Ta mezi tím naváže vztah s manželovým spolužákem Robertem (Jan Slovák), dnes úspěšným producentem, který Tomášovi faustovsky nabízí výměnu jeho ženy za možnost natočení celovečerního filmu…

Vorel poprvé spolupracuje s kameramanem Markem Jíchou (Kouř natočil s Martinem Dubou), s nímž tvoří nerozlučnou uměleckou dvojici až do dnešních dnů. Právě vizuální složka působí na diváky asi nejvíce. Jíchovi se podařilo podmanivě zobrazit různá pražská zákoutí, „zachycuje Prahu magickou, šerosvitnou, tak, jak ji znal Kafka a Meyrink.“[9] Tvoří se až mýtus Prahy fascinující a tajemné, lehce na hraně kýče.

Kritici i diváci přijali film velmi rozporuplně, častěji negativně. Vyčítala se mu rozbředlost, nemohoucnost, sebestřednost, rozdrobenost, zbytečná depresivnost a tvůrčí nejistota. Jiří Cieslar píše o samolibém prázdnu, o okázalém a triumfálně dutém sebeobrazu režiséra, sám ale dodává: „Ještěže tu zbylo pár kapek staré sklepácké poetiky: úlomky humoru i pouťové nadsázky.“[10]

V roce 2006 vychází na DVD režisérský sestřih Kamenného mostu. Děj filmu je zkrácen o cca 10 minut. Původní jemná ironie je potlačena přítomností toporně doslovného vnitřního hlasu hlavní postavy. Co si dříve divák sám doplňoval a interpretoval, nyní je mu předloženo v jediném možném, a tudíž zploštěném významu. Ani zde se Vorel vlivu Sklepa nevyhnul, když postavě opilého otce vložil do úst repliku z Mazaného Filipa: „Co já vypil, žádnej nepřeplaval.“[11]

V roce 2000 režisér dokončuje celovečerní film Cesta z města. Vorel pokračuje v linii osobních filmů, snaží se zachycovat situace vlastního života podřízené pochopitelně výběru a stylizaci. Po vyřešené krizi (Kamenný most) utíká pryč z města, do přírody, k opravdovým a pozitivním mezilidským vztahům, stejně jako hrdina nového filmu, jenž nese podtitul: „lyrická komedie se zpěvy“.

Jak je Kamenný most depresivní, tak je Cesta z města veselá. A stejně jako se patosu snažil vyhnout u předcházejícího filmu pomocí ironie, občasného shazování sebe sama a nadsazené stylizace, tak se pokouší unikat nástrahám kýče a trapnosti i nyní. Poněkud schematický film činí uvěřitelnějším divákovo vědomí skutečného Vorlova úniku z civilizace, které bývá hojně medializováno.[12] Vorel hlásá návrat k přírodě v duchu až budhistickém, jeho hrdinové splývají v centru velkoměsta s řekou, ověřují si teorii nelpění, oddávají se přírodním drogám – a nebýt toho, že režisér sám je schopen plavat v zamrzlém jezeře, být mistrem karate České republiky či absolventem holotropního dýchání, bylo by možné mávat mu z bezpečí vlastní knihovny před nosem svazky Rousseaua a hovořit o vyčpělosti těchto ideálů v našem civilizačním okruhu. Vorel bude mít vždy náskok před kritiky, kteří postupují pouze od teorie k teoretizování, a ne od praxe k praktikování jako on sám.“[13]

Příběh je velmi jednoduchý. Rozvedený a úspěšný manažer (Tomáš Hanák) vezme synka na víkend do přírody. Jejich pobyt v nezkaženém světě se protáhne na několik týdnů, během nichž hlavní hrdina najde novou lásku i chuť žít.

Sehnat finance se podařilo i díky producentské iniciativě Ondřeje Trojana a jeho firmy Total Help Art.

Na někdejší rozvernost (Pražská pětka) navazují písňové pasáže s texty Tomáše Vorla (např. Skřítci jdou lesem) a hudba Michala Vícha. Se svými kolegy hrdina komunikuje pomocí softwarových povelů a příkazů, které jako by vypadly ze sklepovské scénky parodující současný počítačový slang: „Nejdřív to dylítuj! Já ti to kólnu. (…) Džoukoval jsem,“ apod. „Vorlova hravost prostupuje celým filmem: v rovině dějové (Honza vítězí ve rvačce s Markétiným snoubencem – alergikem tím, že mu pod nos strčí kočku), i slovní (Honza Markétu „připravuje o patizon“). I když jsou podobné postupy typické pro divadlo Sklep, Vorel se k takovému zařazení odmítá hlásit. V jednom z rozhovorů dokonce upozornil novináře, že jeho film není „sklepácký“. To však nic nemění na tom, že autorův humor vychází z týchž zdrojů. I jemu je vlastní nadsázka a parodie (ostatně sám byl svého času členem tohoto souboru). Možná se tento typ humoru může zdát někomu obehraný – nicméně zájem o představení divadla Sklep dokazuje, že ještě stále funguje,“[14] píše ve Filmu a době Marie Šindelářová.

Ve srovnání s realistickým pojetím některých rolí (Polívka, Holubová) působí příliš nadsazeně uchopení jiných vedlejších (i epizodických) postav (myslivec Milana Šteindlera, kněz Radomila Uhlíře, rybář Petra Čtvrtníčka nebo šéf Ondřeje Trojana). Sám Vorel komentuje výběr herců do svých filmů takto: „Herci v mých filmech nejsou vlastně herci, ale zvířata, z kterých jde síla a záře a láska a marnost. Je mi jedno, jestli je někdo profesionální herec, či amatér, či naturščik. Chci jen cítit, že je zvíře, že jeho oči planou, srdce tepe, pták stojí, klín se rozevírá. Všichni za sebou vláčíme tuny hoven, co do nás nasrali rodiče, učitelé, politici, masmédia. Já budu točit filmy jen s těmi, co se z těch hoven vyhrabou a budou takoví, jací původně byli – zvířecí. Jestli má někdo DAMU, FAMU, JAMU, nebo je šmírák ze Sklepa, na to já kašlu…“[15]

Ke stejné tematice se Tomáš Vorel vrátil v celovečerním (povídkovém) dokumentu Z města cesta (2002). Možná byla forma hraného filmu pro vyjádření Vorlových pocitů příliš strojená a málo autentická. Film s podtitulem „pět receptů na život blažený“ je složen z portrétů herců z Cesty z města, kteří sami uskutečnili odchod z města anebo mimo město odjakživa žijí.

Bolek Polívka žije střídavě ve městě a na své farmě v Olšanech, stejně tak žije na chalupě i Eva Holubová, Petr Čtvrtníček se plaví na hausbótu uprostřed Prahy. Jediní, kdo žijí opravdu mimo město, jsou nakonec neherci – tramp Kim a kočí Hruška. Roztočena, ale nedokončena zůstala epizoda s Tomášem Hanákem. Vorel sám byl v roce 2004 podobně natočen režisérem Pavlem Hejnalem. Dvacetiminutový snímek nese název Vorel lesní a tvoří dovětek filmu Z města cesta.

Vorel poprvé vstupuje na půdu dokumentu a jeho dílo není bez chyb, ale ve srovnání s až pohádkově nadsazenou Cestou z města působí upřímněji a syrověji. „Každý den na světě vzniknou desítky nových filmů. Všechno už bylo natočeno, všechny motivy mnohokrát omlety, tak jako všechny melodie zahrány. Vždy jde o celkový dojem, o sílu a energii, jakou věc září. Pak se nic neopakuje, nebojím se toho,“[16] říká tvůrce v jednom ze starších interview.

„Trpaslík (skřítek) je opravdu něco dávně českého. Jeho zakrslost, nemožnost se naplno projevit, jeho předurčenost ukrývat se v temných škvírách, vytváří ze zdánlivě zábavného dobráčka nebezpečnou zrůdu, takovou zakrslou českou zrůdičku, schopnou čehokoliv,“[17] tak autor komentuje symbolickou postavu, která významově prochází všemi jeho filmy (snad s výjimkou Kouře) a jíž je věnován celovečerní film Skřítek uvedený do kin na jaře 2005.

Výše uvedený popis titulní postavy, která ale do děje zasahuje sporadicky, odpovídá spíše úchylnému skřítkovi z Pražské pětky, žijícímu v kontejneru na sídlišti a který se svým škodolibým smíchem možná stál za útrapami panelákové rodiny. V tomto filmu je tomu naopak. Roztomile ošklivý skřítek už nežije mezi odpadky, z těch dob mu zbyla pouze PET láhev za pasem, ale v lese. Opět navazuje kontakt s malou holčičkou, ovšem tentokrát ji nechce pod záminkou hry zprznit, ale dokonce zachrání jejího bratra při splašeném pokusu o sebevraždu.

Skřítek je celovečerní groteskou, „pohybující se mezi chaplinovskou dojemností a švankmajerovskou expresivitou,“[18] formálně navazující na poetiku povídky Směr Karlštejn z Pražské pětky.

Vesnická rodinka se přestěhuje do města. Jako by šlo o volné pokračování Cesty z města, potažmo tedy i Kamenného mostu; možná i Gympl rozvíjí osudy teenagerů, kteří jsou vedlejšími postavami ve Skřítkovi. Otec (Bolek Polívka) pracuje jako řezník v masokombinátu, matka (Eva Holubová) je zaměstnána jako pokladní v supermarketu, dcera (Anna Marhoulová) chodí na základní školu a má problémy s matikářem (zarostlý, prošedivělý suchar Tomáš Hanák). Únikem od reality jí je fantazírování a setkávání s tajemným skřítkem. Anarchisticky založeným synkem (Tomáš Vorel ml.) tříská puberta, kouří marihuanu, jeho beďary rozbíjejí zrcadlo v koupelně, a ačkoli se, stejně jako kdysi jeho otec, učí na řezníka, je zapřísáhlým vegetariánem. Navíc otec zahne s půvabnou řeznicí (Marika Procházková) a rodinná krize vrcholí. Nakonec však, i díky přičinění dobromyslného skřítka, dojde k usmíření rodičů a opětovnému rodinnému stmelení.

Dialogy ve filmu nahrazují citoslovce, skřeky a ruchy. „Slova a věty ztrácejí smysl, všichni žvaní, diskutují a hájí své názory. Každý mluví jinou řečí a o něčem jiném. Pravda ovšem není to, co se říká, ale to, co se děje. Takže se pokouším natočit jen čirý děj beze slov. Když při tom některý z herců vykřikne, zaječí nebo se uprdne, nechám to tam,“[19] vysvětluje metodu režisér. „Výjevy se zde více než gestem a mimikou pointují zvukem a zvuk také nutí dělat více záběrů v detailu a polodetailu (aby bylo možné určit centrum akce), což odporuje tradici grotesky, která je více odstředivá než dostředivá a preferuje záběry – celky,“[20] všímá si Kamil Fila v recenzi v Cinepuru.

Hudební složku obstarala skupina Mig 21, jejíž neustále se opakující melodické motivy příliš uhlazují či přímo umrtvují syrovější a potenciálně temnější polohy filmu.

Vorel se vrací ke svým kořenům, kdy se ke světu nevyjadřoval pomocí autobiografických reflexí a projekcí svých tužeb, ale pomocí stylizace, výrazné nadsázky a sklepovské komiky. Kaskády gagů, skečů a bizarních situací jako romantické dostavení u McDonald´s nebo rodinka mlátící se u večeře masem se mísí s nepřikrášlenou realitou patřičně odpudivých jatek či mechanicky monotónní a ubíjející prací za pokladnou supermarketu.

Už v roce 1996 řekl Vorel v rozhovoru pro časopis Telegraf: „Mám z českého školství vůbec divný pocit, pochybuji, že mladým něco dává, spíše naopak, vysává z nich elán a svobodu.“[21] Na podzim roku 2007 uvedl režisér do kin komedii Gympl, která se stala divácky nejúspěšnějším filmem jeho kariéry. Podařilo se mu navázat na tradici českých studentských komedií (Škola základ života či Marečku, podejte mi pero, Sněženky a machři nebo Jak básníci přicházejí o iluze) a dokonce tento subžánr inovovat eliminací laskavosti a falešné konejšivosti, kterou se většina českých komedií vyznačuje. Stejně jako ve většině podobných filmů, nechybí ani zde téma generačního neporozumění, autoři se navíc snaží ve větší šířce poukazovat na současné společenské poměry.

Do sebe zahleděného gymnazistu Petra (Tomáš Vorel ml.) vychovává v panelákovém bytě spolu s praštěným mladším bratrem utrápená matka samoživitelka (Zuzana Bydžovská). Petr po nocích sprejuje společně s podnikatelským synkem Michalem (Jiří Mádl). Jejich spolužačku Martinu trápí Petrem neopětovaný vztah a otec tyran (Tomáš Hanák). Chlapci mají čím dál větší problémy se školou i policií. Nadsazeněji nahlížíme do prospěchářského prostoru dospělých, do světa rodičů a pedagogů. Přichází rozuzlení, ve kterém se rozhodně nedostane každému podle jeho zásluh.

Autentičnost situací a zobrazených prostředí měli dodat Vorlovi spoluscenáristé, jimiž byli bývalý ředitel gymnázia a autor knižní předlohy k filmu Graffity Rules Tomáš Houška a bývalý writer Pavel Nosek. Vorel přidal pro něj typickou nadsázku a zkratku. Film se tak potýká s jistou rozpolceností. Na jednu stranu poměrně realisticky zobrazuje tíživé problémy dneška (domácí psychické násilí, sebepoškozování, korupce), jindy  na ně poukazuje s groteskní trefností (brutalita policie), místy vtipkuje až příliš lacině (sekýrující školník, homosexuální tělocvikář). Podobně jako předcházející Vorlovy filmy, obsahuje i Gympl několik kazatelsky výchovných až patetických scén, které volají po ironii a shození, které se občas dostaví, jindy ne.

Postava třídního učitele Tomáše ztvárněného Tomášem Matonohou připomíná idealistického inženýra Čápa z Kouře. Mirek Dušín mezi učiteli je konfrontován se zhrzenou a zkorumpovanou ředitelkou. Tomáš se ovšem proti nespravedlivě nastaveným poměrům a intrikám nevzbouří. Žádná revoluce jako v Kouři se nekoná. Cynicky uskuteční to, z čeho byl obviněn a odsouzen. V prázdné třídě svede vnadnou studentku. Jako by Vorel chtěl říci slovy Johna Lennona: „Komu je přes třicet, tomu nevěř.“ Vzpoura je na mladých, ale ti se na nic nechystají, dál po večer stříkají své ilegální malby. Na poněkud pateticky znějící dotaz: „A proti čemu jako bojuješ? Proti společnosti?“odpovídá Petr: „Ale já proti ničemu nebojuju. Mě to baví!“ V této replice se odráží postoj celé generace. O žádné z postav nelze říci, že je kladná (snad s výjimkou Martiny). Pro někoho máme jako diváci více, pro jiného méně pochopení.

Po vizuální stránce Gymplu logicky dominují grafity, zde v převážně nočních záběrech ponořené do leskle kovové šedi. Tvůrcům očividně imponují jak neumětelské a nevzhledné klikyháky, tak mohutné, barevné a graficky sebejisté malby. Jejich vznik je zachycen dynamickou kamerou, ve střihu rytmizován hudebním doprovodem přední osobnosti české hiphopové scény DJ Wichem.

S mafiánským charakterem současné politické nomenklatury se rozhodl naštvaný Vorel zúčtovat v adaptaci knihy Martina Nezvala Jak ulovit miliardáře. Název filmu lehce pozměnil na Ulovit miliardáře a uvedl jej začátkem října 2009 do kin.

Lobbista Lehký (Jiří Mádl) s pomocí investigativního novináře Skopového (Radomil Uhlíř) vymyslí plán, jak zlikvidovat miliardáře Patrika Grossmana (Tomáš Matonoha). Ten se intrik nezalekne a přejde s pomocí svých poradců Golda (Josef Carda) a Rázného (Milan Šteindler) do protiútoku.

Autoři se kriticky strefují do kdečeho, krom korupce a mediálních manipulací i do romské vypočítavosti. Obzvlášť škoda je, že v celkově nepřesvědčivém díle zanikne v českém filmu takřka nereflektované téma příslušnosti k židovství. Námět měl potenciál novodobého Kouře, ale režisérovi se látka zejména co do stylu vymkla z rukou.

I nadsazené a stylizované uchopení musí disponovat vnitřní autenticitou. Ve filmu vystupují takřka výhradně příslušníci nejbohatší a nejvlivnější vrstvy, s níž režisér asi nemá příliš mnoho osobních zkušeností a přejímá její mediální obraz a všeobecné představy o ní. Vzniká tak karikatura na druhou, která by se dala vnímat jako parodování mediálních karikatur zbohatlíků, ale to bych už asi příliš zacházel za rámec režisérových záměrů. Pro současnost je charakteristické, že může kdokoliv říkat cokoliv a nikoho to nezajímá, s nikým to nepohne. Vorel vykřičel, skrze filmové plátno, všechna svinstva mocných, postavy své pohnutky divákům vykládají přímo do kamery (což je postup jistě invenčnější než jen použít vnitřní hlas, ale pracuje se takto pouze na začátku a dál se nápad nerozvíjí), ale s nikým to v sále nehne. Jednak vše, co známe, nelze se s žádnou z postav identifikovat a realita samotná je pravděpodobně daleko horší.

Ulovit miliardáře postrádá rafinovanost. Má-li film působit drze, dá se mu to hned do podtitulu. Chybí originální „enigmatické“ momenty přítomné v jiných Vorlových filmech, jako třeba záhadný skřítek žijící v Kamenném mostě nebo aspoň oživení v podobě písničkových vstupů jako v Cestě z města apod. Tak jak byla funkční hudba DJ Wiche u předcházejícího Gymplu, zde je její použití nevýrazné. Nezaujme ani výprava nebo výtvarné řešení scény. Firma sídlí v tzv. Tančícím domě a vybavení miliardářova domu charakterizuje již mnohokrát profláknutý bazén. Vizuálně je snímek rovněž velmi krotký, přitom téma volá po dávce záměrně nevkusné opulentnosti. Příběh nevtáhne a ponechává diváka dřímat v apatii, takový film nepobaví, ani nevyburcuje. Každý si pokývne, že to tak v reálu je, ale dál nic.

Vorel se s Miliardářem dočkal zřejmě nejhorších recenzí v kariéře a kritiky může svým příštím titulem jedině potěšit.

V současnosti pracuje na scénáři s názvem Cesta lesem, který by měl volně navazovat na Cestu z města. Představitelka hlavní ženské role v devět let staré komedii Bára Nimcová se na scénáři podílí jako spoluautorka.

Výjimečně se Tomáš Vorel objevuje i jako herec, a to jak ve svých vlastních filmech (Pražská pětka, Kamenný most, Cesta z města, Skřítek, Gympl, Ulovit miliardáře), tak v počinech generačních kolegů Milana Šteindlera (Díky za každé nové ráno – 1994, Perníková věž – 2002), Ireny Pavláskové (Čas dluhů – 1998), Václava Marhoula (Mazaný Filip – 2003) nebo Vladimíra Michálka (Amerika – 1994).

Poznámka: U pasáží o filmu Gympl jsem čerpal z vlastní recenze, kterou jsem napsal v roce 2007 a která není veřejně dostupná, ani v archivu 25fps.


[1] REINISCH, Jan: Kouř na rudém nebi. Reflex, 1991, č. 4, s. 44.

 

[2] LUKEŠ, Jan: Není kouře bez ohně. Kinorevue, 1991, č. 9, s. 15.

[3] SLOVÁK, Jan aj.: Akumulátor 1. Ostražití neznabozi ze Sklepa. Praha: 1994, s. 119.

[4] FILA, Kamil: Současná česká kinematografie/hlavní proud. Cinepur, 2003, č. 30, s. 31.

[5] HOLUB, David: Cesta z města Tomáše Vorla. Praha: 2000, s. 80.

[6] HEJKOVÁ, Kateřina: Prokletý režisér. Mladý svět, 1996, č. 2, s. 56.

[7] FECHTEROVÁ, Pavlína: Pražské hemžení v americkém dobývání. Lidové noviny, 24. 8. 1996, s. 16.

[8] HALADA, Andrej: Český film devadesátých let. Praha: 1997, s. 143.

[9] HOLUB, David: Cesta z města Tomáše Vorla. Praha: 2000, s. 99.

[10] CIESLAR, Jiří: Kočky na Atalantě. Praha: 2003, s. 182.

[11] VÁVRA, David aj.: Sklep. Praha: 1999, s. 175.

[12] Vorel sám hodně času tráví v Rabštejně nad Střelou (místo natáčení). I představitel hlavní role Tomáš Hanák žije na vesnici.

[13] HOLUB, David: Cesta z města Tomáše Vorla. Praha: 2000, s. 7.

[14] ŠINDELÁŘOVÁ, Marie: Vorlův útěk do přírody. Film a doba, 2000, č. 4, s. 215.

[15] HOLUB, David: Cesta z města Tomáše Vorla. Praha: 2000, s. 8.

[16] HOLUB, David: Cesta z města Tomáše Vorla. Praha: 2000, s. 114.

[17] DR. AVEC – : A režisér řekl: Jedna žena je pro muže málo. Maxim, 1997, č. 3, s. 56.

[18] ŠŤASTNÁ, Barbora: Eskapády přerostlého skřítka. Film a doba, 2005, č. 2, s. 120.

[19] FRANCKOVÁ, Ilona: Skřítek. Premiere, 2003, č. 11., s. 70.

[20] FILA, Kamil: Skřítek – navzdory snaze nemoderní groteska. Cinepur, 2005 č. 39, 2005, s. 55.

[21] ŠVEJDOVÁ, Hana: Filmy točím pro sebe a své přátele. Telegraf, 3. 8. 1996, s. 8.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 65

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru