Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Žít svůj život

Žít svůj život

PORTRÉT:  Jane Campionová – JANA BÉBAROVÁ –

Jane Campionová (1954) je v současné době jednou z nejuznávanějších a kriticky nejreflektovanějších ženských režisérek. Točí od počátku osmdesátých let a právě v letošním roce půjde do kinodistribuce již její sedmý snímek. Snad každý její film vyvolal v kritických i diváckých kruzích větší či menší diskuzi. Campionová bývá často spojována s termínem feministický film a její dílo bývá skrze feminismus zpravidla interpretováno. Vytrvale se mu věnuje například Sue Gillettová, australská filmová teoretička působící na La Trobe University v Bendigu. Právě ona je autorkou monografie o Jane Campionové s názvem Views From Beyond the Mirror: The Films of Jane Campion, která vyšla před pěti lety (2004).

Austrálie nebo Nový Zéland?

Již před lety vyvstal problém, do které národní kinematografie režisérku zařadit. Narodila se totiž na Novém Zélandu v městě Wellington, kde také vyrůstala a kde získala svůj první vysokoškolský titul (ze studia antropologie). Na počátku osmdesátých let pak studovala v Austrálii na filmové škole, na tzv. Australian Film Television and Radio School (AFTRS, založena r. 1973). Během svých studií v letech 1981–1984 zde realizovala několik krátkometrážních filmů. Už v prvním z nich, devítiminutovém snímku s názvem An Exercise in Discipline – Peel (1982)1, ustanovila témata a myšlenky, ke kterým se po celou svou režijní dráhu neustále vracela, rozvíjela je a různě variovala. V krátkém příběhu sledujeme chaotický životní styl maloměšťácké australské rodiny během společného výletu. Vidíme, jak je autorita otce narušována uličnickými kousky nezbedného dítěte a vzdorovitostí a neústupností ženy. Tato velmi svérázná černá komedie zaujme i důmyslným barevným odstínem – jasně zde dominuje energické oranžové tónování. Campionová si na vizuální působivosti svých filmů zakládá. Například její práce s detaily tváří je zcela účelná – dává tak najevo svůj eminentní zájem o jednotlivé postavy, o jejich emocionalitu a vnitřní svět.

Po absolvování školy pracovala Jane Campionová pro australskou televizi. Během této krátké zastávky režírovala sérii Dancing Daze (1986) a televizní film Two Friends (1986). Pro televizi původně vznikla i minisérie Anděl u mého stolu (1990), adaptace autobiografických próz slavné novozélandské spisovatelky Janet Frameové, která nakonec byla jako dvouapůlhodinový film uvedena i v běžné distribuci. Předtím však Campionová realizovala svůj první celovečerní snímek, kontroverzní Sweetie (1989). V Cannes se tato opět jízlivá černá komedie dočkala velmi rozporuplné odezvy, promítání filmu doprovázel pískot a všeobecné pobouření. Obdobně jako ve svém předchozím filmu Two Friends staví režisérka na fyzickém a psychickém kontrastu mezi dvěma dívkami, hodnou a krásnou – zlou a ošklivou (a obézní). V případě Two Friends se jedná o nejlepší kamarádky, Sweetie pak pojednává o problematickém vztahu dvou sester. V obou filmech Campionová typicky intimně nahlíží na komplikované vztahy australské maloměšťácké rodiny, na jejich problémy v komunikaci, vzdorování a rebelování jednotlivých dívek a jejich usmiřování. Nutno zmínit, že kameramankou filmu Sweetie byla kamarádka Jane Campionové Sally Bongersová, která s ní studovala na filmové škole a kameramansky spolupracovala na jejích studentských filmech.

Cesta za sebepoznáním

Rané filmy (a později i film Jako dým z roku 1999) Jane Campionové jsou tedy situovány v australském prostředí a jsou v nich patrné vlivy australské kultury. Anděl u mého stolu a poté následující snímek Piano (1993) jsou však naopak lokalizovány na Nový Zéland a o novozélandskou kulturu a tradici se zřetelně opírají, což je jeden z hlavích podnětů pro výše zmíněný (a možná dost zveličovaný) problém, kam Campionovou zařadit – Austrálie nebo Nový Zéland? I přes jiné prostředí zůstává okruh jejího zájmu nadále stejný. Soustředí se na zobrazení postavení ženy v rámci patriarchální rodiny, na vzdor žen vůči společenským konvencím, jejich zatvrzelost a neústupnost v názorech a odhodláních. A jelikož se její ženské hrdinky obvykle odmítají podřídit patriarchálním příkazům, okolní společnost na ně nahlíží jako na šílené. Tak například Janet (Anděl u mého stolu) je kvůli její introvertní povaze, nesmělosti a asociálnímu chování chybně diagnostikována schizofrenie a osm let je zavřená na psychiatrii, kde podstupuje drastickou šokovou terapii. Ada (Piano) je jako šílená označována kvůli své němotě – v úvodu filmu se z jejího voiceoveru (reprezentujícího její myšlenky)2 dozvídáme, že přestala mluvit v šesti letech a ani ona sama neví proč. Promlouvá pouze skrze svou hru na piano. Ruth (Jako dým) se zase snaží vymanit ze stereotypu a prázdného života na maloměstě, vymezit se vůči své rodině, a proto odjíždí do Indie, kde pod vedením místního duchovního vůdce začíná nový život. Rodina její počínání vnímá jako „mytí mozku“ a berou ji za smyslů zbavenou. Žít svůj život po svém chce i Isabel, hrdinka kostýmního filmu (po Pianu již druhý ve filmografii Jane Campionové) Portrét dámy, adaptace románu Henryho Jamese. Snad jako jediná Campionové hrdinka není označena za šílenou. Jako opravdu psychicky labilní můžeme vnímat a nazvat pouze jednu její postavu, a to obézní Sweetie, která také jako jediná hlavní hrdinka na konci filmu umírá.

Další téma, které je pro Campionovou centrální, je ženská touha. Nespoutaná a spalující. Ada (Piano), Ruth (Jako dým) či Frannie (Piková trojka) objevují dosud nepoznané sexuální vášně a podléhají až nebezpečné mužské přitažlivosti, Isabel (Portrét dámy) se sexuálním hrátkám oddává alespoň ve své fantazii. Pro její filmy jsou charakteristické explicitní sexuální scény a nahota, především mužská. V tomto bodě je snad nejvíce extrémní Piková trojka (2003). Na druhou stranu jsou však hrdinky nuceny odolávat psychickému násilí ze strany okolní společnosti, především pak mužů. Někdy se dokonce jedná i o násilí fyzické – manžel Adě usekne za její nevěru prst, stejně tak Isabela je svým mužem fyzicky týrána. Campionové filmy mají určitý nádech melancholie, ale i ponurosti a sklíčenosti, až jakési antiromantičnosti. Nad spoustou věcí z minulosti ženských hrdinek visí otazníky, často nevíme o zásadních událostech, které změnily jejich život. Režisérka mnohokrát některé věci jen naťukne a pak diváky nechá dumat nad jejich smyslem, s čímž koresponduje její sklon k eliptickému vyprávění. Z velké většiny si scénáře k filmům píše sama, u filmu Jako dým na něm spolupracovala se svou sestrou, rovněž filmařkou, Annou Campionovoua v případě filmů Anděl u mého stolu a Portrétu dámy je autorkou scénáře Laura Jonesová.

Jane Campionová bývá označována jako autorská tvůrkyně a její filmy dosahují věhlasu po celém světě. Jejím komerčně nejúspěšnějším filmem je Piano, který byl oceněn hned několika Oscary v hlavních kategoriích a především za něj jako první ženská režisérka v historii obdržela Zlatou Palmu v Cannes.

Filmografie Jane Campionové:

An Exercise in Discipline – Peel (1982)

Passionless Moments (1983)

Mishaps: Seduction and Conquest (1984)

A Girl’s Own Story (1984)

After Hours (1984)

Two Friends (1986)

Dancing Daze (1986) TV seriál

Sweetie (1989)

Anděl u mého stolu (1990)

Piano (1993)

Portrét dámy (1996)

Jako dým (1999)

Piková trojka (2003)

Bright Star (2009)

1 Za tento film Campionová dokonce obdržela v roce 1986 Zlatou palmu v Cannes za nejlepší krátkometrážní film.

2 Voiceover hlavní ženské hrdinky zpravidla otevírá každý film, někdy je ho užito i v závěru. V Andělu u mého stolu s ním Campionová pracuje v rámci celého filmu.

Print Friendly

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 217

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru