Zde se nacházíte: 25fps » Český film » „V Evropě nejlépe slyší na silné autorské osobnosti“ Rozhovor s Petrem Oukropcem

„V Evropě nejlépe slyší na silné autorské osobnosti“ Rozhovor s Petrem Oukropcem

ROZHOVOR s Petrem Oukropcem – MILOŠ KAMENÍK, ONDŘEJ ŠÍR –

V aktuálním čísle časopisu 25fps pokračujeme v seriálu o českém filmu 90. let tak, jak jej viděli filmoví producenti. Tentokrát jsme se zaměřili na produkční společnost Negativ, která produkovala aktuální filmy Zoufalci a Protektor. Otázky zodpovídal jeden z jednatelů společnosti, Petr Oukropec.

V roce 1995 jste ve svých 25 letech spoluzaložil produkční společnost Negativ. To muselo být velmi obtížné, zvláště v situaci, kdy nebyl nijak jasně koncipovaný model financování české kinematografie. S jakými problémy jste se potýkal?

Bylo mi 23 a o žádném modelu financování kinematografie jsem nepřemýšlel. Chtěl jsem jednoduše natočit film a spolupracovat s talentovanými tvůrci. Pustil jsem se do toho po hlavě a zkušenosti sbíral až na cestě. Z dílčích úspěchů, ale hlavně z vlastních chyb. Učil jsem se především správně odhadnout lidi, hledat a uhlídat finance a spousty dalších základních věcí. Ale i s odstupem času je zřejmé, že pokud chce člověk pracovat v naší profesi, je odhodlání, vůle a láska k filmu. základním předpokladem.

Negativ je všeobecně spojován s Vámi a s osobou Pavla Strnada. Některé tituly ovšem prezentuje pouze Váš kolega, jiné Vy. Jak máte práci v Negativu rozdělenou? Věnujete se pod hlavičkou známé značky každý svému titulu nebo na nich vždy úzce spolupracujete?

Původně jsme každý pracoval v rámci společnosti na různých projektech. V posledních letech jsme se rozrostli o další kolegy producenty: Kateřinu Černou, Milana Kuchynku a naposledy i Martu Dudákovou. Pracujeme a diskutujeme projekty společně. Na jednotlivých projektech pracují většinou dva producenti, což je model, který se nám osvědčil. A jedním z nich je buď Pavel nebo já, protože jsme zároveň jednatelé Negativu. V titulcích daného filmu se podle toho objevují naše jména.

Vaším prvním projektem se stal debut Saši Gedeona Indiánské léto. Jak padla volba právě na tuhle látku?

Já jsem obdivoval Sašovy studentské filmy. Byl to nesporný talent, získával již ve škole ceny na zahraničních festivalech a měl výrazný autorský rukopis. Bylo mi divné, že nemá produkčního, producenta. Náš společný kamarád nás dal dohromady a já jsem se chopil jeho absolventského projektu, ze kterého nám vyrostl celovečerní debut, který se hrál úspěšně v kinech. Látku si vybral Saša. Já jsem vsadil na spolupráci se silným autorem a jsem za to vděčný.

Ten film měl tehdy velký ohlas u kritiky, podobně jako Váš následující produkční počin Šeptej. S oběma filmy se dnes ale v televizi příliš nesetkáme. Kde vidíte příčiny?

To úplně netuším, ale hrají se občas oba. I když asi ne tak často a ne v prime time. Indiánské léto má trochu handicap ve stopáži 65 minut, u Šeptej důvod netuším.

Po roce 1996 se produkční činnost Negativu utlumuje. Jak se změnila situace na konci 90. let? Bylo obtížnější sehnat peníze nebo si vybrat látku?

Čekali jsme na látku, ale hlavně je nutné zmínit, že jsme se v té době filmu nevěnovali systematicky a živila nás hlavně výkonná produkce kulturních akcí v PP Production.

Některé Vaše filmy existují už více než 10 let. Můžete říct, jak je to s finanční návratností českých filmů?

Je to problematické a i na našem příkladu se lze utvrdit v argumentaci, že český film se neobejde bez veřejné podpory. Český trh je malý a přestože některé naše tituly byly distribučně úspěšné v ČR a prosadily se i na zahraničních trzích, tak v konečném součtu veškeré příjmy z distribuce pokryjí maximálně 50 % výrobních nákladů. Bavíme se ale o filmech, které jsou v evropském kontextu považované za filmy ART HOUSE. Dostávají ceny na festivalech, mají relativně vysokou návštěvnost v domácích kinech, vidí je diváci v art kinech v Evropě a prodají se do několika evropských televizí, což je všeobecně považované za úspěch, ale není to komerční úspěch ve smyslu, jak se o něm všeobecně přemýšlí.

Jak se v Česku vyjednává s investory a sponzory? Máte stálé partnery?

Vzhledem k našemu profilu a typům filmů, které děláme, nefinancujeme filmy díky sponzorům a náš ekonomický model ani nemůže být atraktivní pro investory. Filmy financujeme v mezinárodních a českých koprodukcích, spolupracujeme s televizemi, kterým předprodáváme televizní práva, získáváme podporu z Fondu kinematografie, Eurimages, Media, spolupracujeme s distributory… Pokud s námi spolupracují sponzoři, tak až ve fázi distribuce filmu.

Jak odoláváte fenoménu „product placement“?

V našich filmech se objevil ojediněle a nešlo zatím o podstatný zásah do filmu.

Negativ stál u zrodu výjimečných filmů Petra Václava a Saši Gedeona. Oba tvůrci se však už téměř desetiletí za kameru nepostavili. Čím to? Když se Vám daří financovat tituly Bohdana Slámy, nechce se mi věřit, že by se nepodařilo producentsky zajistit snímky těchto dvou tvůrců. Oba autoři se rovněž ucházeli s novými látkami o grantové peníze. Proč jejich filmy doposud nevznikly?

U každého režiséra je to jiné. S Petrem Václavem spolupracovala kolegyně Kateřina Černá před jejím příchodem do Negativu. Vyvíjeli jsme pak společně projekt, na který se nám bohužel nepodařilo sehnat peníze ani v Čechách. Petr teď žije v Paříži a točí dokumenty pro Arte. Se Sašou je to jiné. Po filmu Návrat idiota jsme měli otevřené dveře u významných evropských producentů a po dvou letech jsme byli blízko k zahájení příprav natáčení nového projektu. Saša však stále nebyl spokojen se svým scénářem a rozhodl se dále pokračovat v psaní, což trvá v podstatě dodnes… Saša Gedeon je složitá autorská osobnost a veliký hledač. Pro něho jako umělce je nejdůležitější jeho vlastní osobitá objevitelská cesta. Jestli z toho v budoucnu vznikne film, je v prvé řadě na něm.

V novém miléniu se věnujete také dokumentárním filmům, a dá se říct, že Negativ je v tomto ohledu průkopníkem, uvádíte je dokonce do kin. Jak toto rozhodnutí vnímáte s odstupem času?

Nepovažujeme se za průkopníky dokumentárního filmu u nás. Průkopníky jsou lidé okolo festivalu v Jihlavě, z IDF, nová generace z katedry dokumentu FAMU. Negativ spolupracuje na dokumentech, kde může být naše práce a náš přístup nějakým způsobem přínosný a je pravda, že hledáme dokumenty, které mohou být úspěšné v kinech a v zahraničí.

Jak se podílíte na časosběrných dokumentárních filmech (Občan Havel, Marcela, René a Katka), které po dlouhá léta vznikaly bez vás? V čem spočívá váš vklad?

Občana Havla koprodukoval Pavel Strnad jako minoritní koproducent a pomáhal Jarmile Polákové z Nadace Film a Sociologie především s dokončením filmu, jeho mezinárodním uvedením a marketingem. U filmů Heleny Třeštíkové jsou Pavel Strnad a Kateřina Černá iniciátory vzniku celovečerních verzí časosběrných filmů, jejichž materiál vznikl v minulosti bez nás, ale které se dotáčejí, dokončují, digitalizují a hlavně připravují pro distribuci a mezinárodní uvedení.

Proč nikdy nebyl oficiálně uveden celovečerní hraný debut Jana Gogoly ml. Národ sobě, ačkoliv byl natočen? Nenašel se distributor? Bude film dodatečně uveden alespoň na DVD nebo v České televizi?

Národ sobě je experiment, a přestože můj původní záměr byl ho uvézt v širší distribuci, skončilo to pouze u několika speciálních projekcí a na pár festivalech. Film je podstatný pro velmi úzký okruh lidí a je pravda, že ani distributoři a ani ČT ho nechtěli. Film je ke stažení jako video on demand.

Stejně tak zatím nedošlo k realizaci potenciálně zajímavého projektu Modrý tygr, jehož výroba byla původně ohlášena na letošní léto. Mělo jít o pozdní hraný debut dokumentaristy Miroslava Janka, který, což není příliš známo, začínal jako tvůrce pozoruhodných krátkých hraných snímků. Dočkají se diváci tohoto titulu?

Modrý tygr je film hlavně pro děti. Je to adaptace krásné výtvarné knížky z nakladatelství Baobab manželů Horváthových. Film v režii Jána Sebechlebského začneme natáčet letos na konci června.

Zelenkův film Příběhy obyčejného šílenství vznikl ve spolupráci s televizí Nova. S Novou jste spolupracovali i na Občanu Havlovi. V čem se podle Vás spolupráce mezi Novou a Českou televizí liší?

Nova si předkupuje práva u projektů, které mohou mít úspěch v jejím programovém schématu. Úkol České televize je mnohem širší, protože kromě divácky úspěšných titulů podporuje i umělecky náročnější filmy a debuty.

Iniciujete vznik filmů sám nebo Vás převážně oslovují sami autoři?

Je to různé a projekty se k nám dostávají jak přímo od autorů, tak z naší iniciativy.

Převážně pracujete s „autorskými filmaři“. Nakolik se na vyznění snímku podílíte Vy osobně? Jak moc hovoříte do podoby scénáře, do obsazení, do konečného střihu?

Snažíme se citlivě ovlivňovat podobu filmu ve všech fázích jeho vzniku, ale největší prostor máme při vývoji projektu a potom při střihu. Ale nefungujeme autoritativně. Máme štěstí, že děláme s tvůrci, kteří stojí o naše reakce a komentáře. Jde nám všem o hledání nejlepší možné podoby filmu.

Spolupracoval jste také s Věrou Chytilovou. V čem se liší spolupráce se zkušenou autorkou od práce s mladými debutanty?

Věře Chytilové se věnovala hlavně Kateřina Černá. Naší hlavní ambicí bylo pomoci Věře udělat v důstojných podmínkách další film. Je to zkušená autorka s velkým respektem. Debutanti nejsou jedna kategorie. Každý je jiný, liší se přístupem, osobností a schopností komunikovat ve větším štábu a hlavně každý má jinou míru důvěry k producentům a lidem, kteří se snaží debutantovi pomoct.

Pomohl jste na svět několika poměrně avantgardním počinům (Vachkův Dalibor, Národ sobě, Láska shora od Petra Marka). Proč v této linii nepokračujete? Nejsou zajímavé látky nebo je pro Vás produkování podobných filmů příliš existenčně náročné?

Je fakt, že hledáme látky, které umíme financovat a pro které jsme schopni najít i adekvátní trh. Musí v tom být buď nějaká ekonomika, nebo nějaký budoucí záměr. Třeba v případě Petra Marka osobně stále doufám, že spolu ještě něco natočíme. Lásku shora mám moc rád. Ale Petr je multikulturní osobnost, věnuje se teď hodně hudbě a divadlu a zodpovědnost za náročnější filmový projekt by pro něho asi byla spíše přítěž.

Bohdan Sláma svůj debut Divoké včely natočil pro Viktora Schwarze, Štěstí a Venkovského učitele produkoval Negativ. Proč došlo ke změně producenta?

Bohdan nás oslovil v situaci, kdy chtěl vyvíjet nový projekt v evropské koprodukci. Byli jsme však přátelé již před tím a věděli jsme o sobě.

Původně měl být v produkci Negativu natočen i debut Karin Babinské Pusinky. Po letech film vznikl v jiné produkci a autorka se s vámi údajně nerozešla v dobrém. Proč docházelo k odkladům? V čem spočíval konflikt z vašeho pohledu? A co jste na Pusinky říkal jako divák?

Pusinky produkovala Kateřina Černá společně s Pavlem a je to případ, kdy jsme se rozešli s debutantkou ve chvíli, kdy jsme měli naprosto odlišné představy o realizačních podmínkách filmu. To, že se to projevilo až v přípravách, se může stát. Režisérka spolu s kameramanem měli jinou představu a dohoda se ukázala jako nemožná. Jako producenti neseme zodpovědnost za film vůči institucím, které nám svěřily prostředky a pokud se na principech spolupráce s režisérem neshodneme, tak nemůžeme film dělat. Výsledek jsem viděl a dopadl docela slušně

Mnoho filmů produkovaných Negativem získává prestižní ocenění na domácích i světových festivalech. Přinášejí festivalové vavříny víc než „pouhý“ pocit zadostiučinění? Je případně patrný i nějaký finanční efekt ve formě dalšího prodeje?

Festivalové úspěchy, pokud jsou z významného festivalu, tak znamenají okamžitý zájem zahraničních prodejců a často i přímé prodeje. Minimálně v zemích, kde se ten festival koná. V tomto ohledu největší bezprostřední efekt měl úspěch Štěstí v San Sebastianu a Reného na Evropských filmových cenách. Týká se to ale i řady dalších filmů.

Jak se vám daří oslovovat finanční partnery ze zahraničí? Na co slyší? O jaké projekty mají a o jaké nemají zájem?

V Evropě nejlépe slyší na silné autorské osobnosti s jasným stylem a přístupem. A protože jsou všichni opatrní, tak samozřejmě nejlépe slyší na režiséry, kteří mají originální debut… A nebo jako v případě animovaného Aloise Nebela, jehož výjimečný koncept zapadl do momentální poptávky a nálady na evropském trhu projektů.

Máte za sebou řadu let zkušeností s propagováním svých filmů v zahraničí. Proč se z Vašeho pohledu stále nedaří prosadit některý z českých filmů do soutěže typu Cannes nebo Benátky? Poté, co se do hlavní soutěže Berlinale protlačil Obsluhoval jsem anglického krále „zasloužilého“ režiséra Jiřího Menzela, nechce se mi věřit argumentům, že u nás nevznikají dostatečně kvalitní tituly.

Velké festivaly mají svoji politiku a nabídka filmů a obchodní tlak na jejich uvedení jsou obrovské. České filmy se ojediněle objevily různých sekcích v Benátkách a Berlíně. V Cannes pouze ve studentské sekci… Je to dílem o kvalitě našich filmů a naší marketingové zručnosti a dílem o tom, že zde asi musí vzniknout (podobně jako například v Rumunsku) v kratším období více výrazných filmů, u kterých lze rozpoznat určitý národní trend… potom nás okamžitě začnou brát vážně. Nyní je to o několika kvalitních solitérních filmech a nikoliv o nějakém výraznějším pohybu nebo trendu. Bohužel většinu české kinematografie považují v zahraničí za nezařaditelnou, nečitelnou nebo jí v kuloárech dokonce označují za „czech bizarre“.

V případě filmu Zoufalci jste se po dlouhé době rozhodl produkovat film debutanta. Jak padla volba právě na Jitku Rudolfovou a jak jste s výsledkem spokojeni? (Pro mě osobně je to nejlepší hraný film roku, neviděl jsem tedy Kawasakiho růže, ale Zoufalci mě oslovili více než Protektor.)

Znám Jitku dobře z FAMU a věděli jsme o jejím talentu i smyslu pro humor. Zoufalci jsou zároveň producentským debutem mojí bývalé studentky Marty Dudákové, která s Jitkou spolupracovala dlouhodobě. Film mám moc rád a jsem rád, že zabral i v kinech.

Vaše filmy distribuovaly mnohé distribuční společnosti. Astra Cinema, Cinemart, Falcon, Bioscope, Bontonfilm a nejnověji Aerofilms. Proč jako producent střídáte distributory a v čem se liší spolupráce?

Protože děláme více filmů a často i ve stejném období, logicky spolupracujeme s více distributory. Distributoři mají různý způsob práce a i my se snažíme přistupovat k distribuci jednotlivých filmů vždy různě podle potřeby a je to pro nás důležité.

Věnujete se i produkci jiného než kinematografického odvětví (třeba divadlu, výstavám, televizním produkcím apod.)? Mohl byste tuto činnost případně představit?

Dělal jsem jako generální manažer pro Divadelní ústav poslední tři mezinárodní scénografické výstavy Pražské Quadriennale. Vždycky mě bavilo vstupovat do jiných kulturních oblastí. V poslední době se ale věnuji pouze filmu a doma v Pošumaví jako koníčka a pro radost dělám impresária ochotnickému spolku Zmrzlík.

Na stránkách Negativu jsem viděl pohromadě plakáty na všechny vaše filmy. Výtvarně originální díla se dost odlišují od klasických komerčních plakátů. Řešíte hodně dilema, jakým plakátem film prezentovat? Lze vliv plakátů na návštěvnost filmů nějak zmapovat?

Záleží nám na nich. Dříve se tvrdilo, že vizuální prezentace ovlivňuje návštěvnost v cca 10 %, jak je to nyní si netroufám odhadovat, ale považujeme to za důležité.

Jako návštěvník kin mnohdy kroutím hlavou nad tím, jak jsou sestříhány a podávány trailery českých filmů. Tvůrci jakoby upoutávky na své filmy střihli večer po práci ve střižně a jejich dopad podceňují. Dohlížíte na podobu této prezentace?

Snažíme se ovlivňovat i podobu trailerů. A je dobré, když trailery nedělají přímo tvůrci, ale někdo zvenčí. Je to samostatná a těžká disciplína.

Jaké změny očekáváte s nástupem digitalizace?

Mění se hlavně způsob a technologie distribuce, ale zatím to nevypadá, že by se digitalizace výrazněji promítla například do snížení nákladů na distribuci. Sníží se náklady na kopie, ale zase rostou náklady na marketing a reklamu. Obecně se zvyšuje dostupnost a rozšiřuje nabídka filmů pro distribuci, ale stejně jako na internetu se nakonec podstatně obchodují v 80−90% pouze mediálně známé a marketingově tlačené tituly…

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 49

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru