free-slots.us.org
Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Americký thriller se žlutým přelivem

Americký thriller se žlutým přelivem

RECENZE: Giallo (režie: Dario Argento, 2009) – EVA PYTLOUNOVÁ –

Začátkem roku 2008 se éterem prohnala zpráva, která potěšila všechny pravověrné hororové fanoušky. Hlásala, že Dario Argento se ve svém připravovaném filmu Yellow vrátí do vod žánru, který ho vynesl na výsluní. Slibován byl Vincent Gallo, Asia Argento, Ray Liotta a návrat ke kořenům. Nakonec nepřišlo ani jedno.

Giallo je žánrový hybrid, který se v šedesátých letech odštěpil z vlny italských hororů a jeho jméno určily žluté obálky brakových detektivek, jež mu byly předlohou. Oficiální počátek gialla je datován do roku 1963. Mario Bava tehdy uvedl do kin snímek La Ragazza che sapeva troppo (The Girl Who Knew Too Much), který však byl jen poctou Hitchcockovi a nepřinesl zhola nic nového. Rok nato se už historie přepisovala i v reálu – Bavův vizuál dostal barvu, ve které konečně naplno vynikl, a objevily se i pro giallo typické atributy (černé rukavice, maskovaný vrah, explicitní násilí, polonahé modelky, kečupovitě červená krev). Bavův Sei donne per l’assassino (Blood and Black Lace, 1964) byl navíc inspirací Argentova pestrobarevného vizuálu, díky němuž si o několik let později získal fanoušky v prvních dvou dílech trilogie o Matkách. Trilogii zakončil roku 2007 rozporuplně přijatým snímkem Armáda démonů: Matka slz (La Terza madre) a ani jeho nejnovější film na tom není s ohlasy zrovna nejlépe…

V Turíně řádí sériový vrah unášející krásné dívky ve svém taxíku. Modelka Celine (Elsa Pataky) se stane jednou z obětí a její sestra Linda (Emmanuelle Seigner) společně s inspektorem Enzem Avolfim (Adrien Brody) pátrají po úkrytu tajemného vraha v rambošátku. Proti nim hraje čas, scenáristická demence i režisérská neschopnost.

Původní název Yellow by změněn na sofistikovanější Giallo a přesto je výsledný film jen podprůměrný thriller, který není ani „campy“,[1] natož slibovanou poctou žánru. Nutno podotknout, že Argento se poprvé v kariéře propůjčil cizímu scénáři a kolují zvěsti ohledně jeho distance od výsledku podpořené nepřítomností na premiéře v Edinburghu.

Scenáristé Jim Agnew a Sean Keller vytvořili spatlaninu, která si nemůže vybrat, kam patří. Chtěla by mít thrillerový vztah policista-vrah, giallovsky mysteriózního záporáka i italské gore[2] scény. Což si logicky odporuje a nefunguje tak ani jedno. S trochou dobré vůle se nějaké ty giallo znaky sice najdou (vrah outsider, detaily na zbraně), ale aspekt hlavní postavy konfrontované s vrahem úplně chybí. Film se soustřeďuje pouze na linii pátrání a vyšinutého psychopata ponechává v úkrytu, kde mučí své oběti (oblečené!). Ačkoliv je snadné svádět vinu na scénář, není to hlavní problém, Argentovo kouzlo bylo vždy někde jinde – v odzbrojující formální stránce a surreálně snové atmosféře. Schopnost ji vytvořit však ztratil kdesi v devadesátých letech, a tak je tu opět televizní look, nudná kamera a samoúčelná brutalita. Ze slavného trademarku probleskne jen snová scéna ve třicáté minutě, což je trochu málo.

Brody film táhne kupředu (inspektor Enzo) a zároveň pohřbívá (vrah Yellow). Ve chvílích, kdy namaskovaný a žvatlající kulhá po obrazovce se film hroutí jak domeček z karet a je těžké se nesmát. Díky vizuální (ne)stylizaci vypadají směšně i scény, které jsme normálně zvyklí italským filmům odpouštět. V závěrečné půlhodině se navíc Yellow začne objevovat i mimo svůj potemnělý úkryt. Shodou náhod tou dobou zrovna scénář graduje do naprosto hloupého finále. Poplatně scenáristické rozervanosti se navíc zachází i s brutalitou – kamera se většinu stopáže zbaběle odvrací od násilí a těch několik gore scén tak působí jako pěst na oko. Celek pak působí, jako by se Argento snažil zapadnout do mainstreamu (málo nahoty i násilí) a zároveň se snažil naplnit pověst šokujícího režiséra (masturbace, gore).

Po Giallu už je evidentní, že Argenta nic nezachrání a bude tvrdošíjně pokračovat v sérii podprůměrných a ničím nezajímavých filmů, které produkuje posledních dvacet let. Ale možná je problém jen v tom, že Argentovi fanoušci nesenilní společně s ním.

Giallo

Režie: Dario Argento

Scénář: Jim Agnew, Dario Argento, Sean Keller

Kamera: Frederic Fasano

Hudba: Marco Werba

Střih: Roberto Silvi

Hrají: Elsa Pataky, Emmanuelle Seigner, Adrien Brody, Robert Miano a další


[1] Camp film – pojem zavedený v šedesátých letech Susan Sontagovou, který označuje přehnanou nevkusnost a z toho plynoucí vtipnost/ironii. Rozlišujeme pak „campy“ záměrné (Rocky Horror Picture Show) či nezáměrné (Ed Wood). http://interglacial.com/~sburke/pub/prose/Susan_Sontag_-_Notes_on_Camp.html

[2] Gore – souhrnné označení pro násilí a krev ve filmech.

Print Friendly

Autor

Počet článků : 5

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru