Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Bělošská norma

Bělošská norma

ROZHOVOR s Richardem Dyerem – EVA CHLUMSKÁ –

45. ročníku festivalu populárně-vědeckých a dokumentárních filmů Academia Film Olomouc se jako jeden z hostů zúčastnil i britský filmový historik a teoretik Richard Dyer, který se mj. dlouhodobě zabývá otázkou reprezentace homosexuality ve filmu. Jako zakladatel tzv. „whiteness studies“ usilujících o dezautomatizaci bílé barvy pleti coby neutrálního kulturního „pozadí“ Dyer v Olomouci vedl přednášku nazvanou „Bělošství – světlo světa“. Nejen o tématu „bílá kultura“ jako norma se s ním krátce pobavila naše redaktorka Eva Chlumská. (Autor: Eva Chlumská)

Ve svých pracích se často zabýváte kulturními reprezentacemi (např. gayů a leseb a jiných sociálních seskupení), proč je podle vás tak důležité pochopit, jak systém reprezentace funguje?

Protože to, jací jsme a jací jsou ostatní, se dozvídáme právě z reprezentací. Samozřejmě, že takto získané poznatky jsou omezené a neřeknou nám toho o lidech tolik, jako kdybychom je znali osobně. Ale pokud chceme poznat i jiné lidi, nic jiného nám nezbývá. Proto jsou reprezentace tak důležité. A možná je to typické pro dnešní dobu. Nesetrváváme na místě, setkáváme se s nejrůznějšími lidmi, a je tedy důležité se jim snažit porozumět. Otázka je, v čem takové porozumění spočívá. A proto je důležité analyzovat, zamýšlet se.

Ve své knize The Matter of Images: Essays on Representation říkáte, že bychom se měli více zabývat obrazy takových lidí, kteří jsou pokládáni za „normální“ (bílých, heterosexuálů, tělesně schopných). Proč bychom měli dělat z „normálních“ záležitostí něco zvláštního?

Když jste bílý, muž, heterosexuál, máte zdravé tělo atd., tak máte také jistá privilegia a moc. A my to někdy vnímáme jako přirozené. Je důležité vnímat, že se jedná o skupiny, které nemají žádná zvláštní práva. Ale protože je vnímáme jako normální, obyčejné lidi a oni se tak také prezentují, začnou se tak také vnímat. Proto je důležité, aby si uvědomili, že jsou stejní jako my, a že nemají žádná zvláštní práva, ať už jde o peníze, privilegia či moc. Ale to je velmi těžké. Je těžké vnímat sám sebe jako bílého, když je na to člověk zvyklý. Myslím, že třeba černoši, kteří žijí v převážně bílé společnosti, nemají problém vnímat sami sebe jako černé. A proto jsou reprezentace důležité. Aby byli lidé skutečně rovnoprávní. Každý jsme nějaký, nikdo z nás není zástupcem lidství jako takového. Lidé, kteří mají moc, se však často chovají jako vyvolení.

Jakým způsobem je v západní kultuře konstruováno bělošství? Podle vás existuje rozpor ve vnímání bílých jako určité rasy, jak se to projevuje?

Jak na to v krátkosti odpovědět? Třeba když vyprávíte nějaký příběh a řeknete, že se nějaký muž zamiloval do černošky. Proč neřeknete, se do té černošky zamiloval běloch? To je jeden ze způsobů, jak bělošství konstruovat jako něco samozřejmého. Není třeba jej komentovat. S tímto přístupem se setkávám na každém rohu, a stále mě zaráží. Sám to dělám, třeba když o někom podotknu, že je Afroameričan, ale předtím jsem nezmínil, že je někdo bílý Američan. Je to hluboce zakořeněný zvyk. A to se pak přenáší do veškeré komunikace. A protože se zajímám o film, sleduji tento jev ve filmu, kde bílí lidé hrají privilegované postavy. Podstatnou roli zde hraje například osvětlení. Různé druhy pleti odráží různým způsobem světlo. Pokud všechny nasvítíte stejně, bude někdo vypadat dobře a někdo ne. A z hlediska historie šlo samozřejmě o to, aby dobře vypadali bílí. Výsledkem je, že černí lidé nejsou ve filmu moc vidět, mají na plátně méně prostoru se vyjádřit. Je třeba citlivě vnímat různé barvy pleti a volit patřičné osvětlení. A to byl jen příklad z roviny technologie. Paradoxní je, že na jednu stranu jsou bílí lidé považováni za průměr, na druhou stranu jsou však vnímáni jako něco zvláštního. Tato tradice někdy nabrala až hysterickou podobu, například v nacismu, který byl doslova zaplaven obrazy bílých lidí – zářivé bělostné ženy, zpevněná těla, samozřejmě mužská, protože docházelo i k genderovým stereotypům. Byl to celý systém zobrazování bílých lidí, kteří jsou velmi disciplinovaní, předvádí svá těla a podobně. Nejde jen o to, že jsou blonďatí, jsou tam i lidé s tmavší barvou vlasů, ale jde o ovládání těla, postoj, sebejistotu, rozhodnost, touhu dobýt svět. To všechno patří ke stereotypu bílých lidí. Ten je však tak přitažený za vlasy, že ostatním bílým lidem přijde absurdní, nepoznávají se v něm, a to je opět přivádí k domněnce, že oni jsou ti normální, obyčejní lidé. Přitom nepatří k této extrémní podobě bělošství, nejsou však ani normou. Tím nechci říct, že bychom neměli nic společného, jde jen o to, jakou kulturní reprezentaci zvolíme. Máme toho mnoho společného, lidé nejsou jako odlišné živočišné druhy. Čím hlouběji se dostaneme, tím je to komplikovanější.

Když v roce 1988 poprvé vyšla vaše esej White, stala se hnací silou pro první vlnu tzv. whiteness studies a ovlivnila celou řadu dalších oborů. Co si myslíte o budoucnosti whiteness studies? Sledujete jejich vývoj?

Asi vás zklamu. Když o něčem napíšu, tak o to ztratím zájem. Od té doby jsem toho moc o whiteness studies nepřečetl. Nechci se tím zabývat celý život. Ale na tomto poli se udála jedna velká věc, mám na mysli Baracka Obamu. Teď by bylo hodně těžké psát o bělošství, když je prezident Spojených států amerických černý. Úřad prezidenta Spojených států je velice normativní. Je to něco jako zázrak. Uvidíme, třeba zvítězí i v druhém volebním období. Myslím, že se toho mnoho změnilo a že v západním světě zastávají lidé s černou pletí různé důležité pozice. Je to velký rozdíl a je to velmi důležité. Bílí se posouvají z centra na okraj. A tak by to mělo být, v centru by neměla být žádná konkrétní skupina. Centrum totiž neexistuje. Vedle whiteness studies je tu pořád ještě téma heterosexuality či téma tělesně schopných. Ani nevím, jestli někdo píše o postižených, natož o zdravých. Ale i když se o postižených píše, je to opět dokladem toho, že se zabýváme tím, co je nenormální, a nikdy tím, co je normální. Je zajímavé, jak se norma vzpírá pojmenování.

Třeba taková studia maskulinity, což je docela velký obor. Fascinuje mě, jak často mluvíme o člověku a máme přitom na mysli muže. Každý ví, že svět je rozdělen na půl a žen je přece jen o trochu více, proto tohle považuji za nelogické. Ještě budeme muset ujít pěkný kus cesty, než se nám podaří prozkoumat normu a přijmout ji jako konstrukt.

Je to, jako když hovoříme o vztazích, tedy těch sexuálních, a máme na mysli vztahy heterosexuální. Homosexualita je přísně statisticky vzato menšinou. I když ty nejvelkorysejší statisky uvádějí, že jde o 10 % lidí, ale patrně je to spíš okolo 5 %, a to není moc. Takže všeobecně je heterosexualita normou, protože zkrátka statisticky je. Nicméně si myslím, že je více a více zřejmé, že lidská sexualita není zas tak jasně daná, tak pevná. Dalo by se spíš říct, že lpí na heterosexualitě. Protože to není tak pevně daná pozice, snaží se k ní co nejvíce přiblížit. Lidé prostě mají rádi určité a jasné sexuální kategorie.

Nemyslím si, že by zájem whiteness studies nějak výrazně vzrostl. Ale měl by. Už jen proto, že já o nich mluvím po opravdu velmi dlouhé době. Je ještě mnoho věcí, které musejí být udělány.

V současné době připravujete knihu o filmové hudbě italského skladatele Nina Roty, máte už nějakou představu, čím se budete zabývat potom?

To víte, že mám. Právě dokončuji knihu o písních ve filmu. Vracím se tam ke své staré lásce, k muzikálu. Zabývám se tam také různými aspekty afroamerické hudby či aspektem bělošství v muzikálu. Snažím se propojit koncept bělošství a černošství se svou zálibou v muzikálové hudbě. Takže se vlastně částečně k tématu bělošství vracím. Ale hned potom se vrhnu na evropské sériové vrahy. Potřebuji změnu. A sérioví vrazi jsou velmi zajímaví. Ne, že bych byl divný. Jsou pro mě zajímaví proto, že jsou statisticky naprosto zanedbatelní. Ale jsou všude, ve filmu, v literatuře, dokonce i v opeře, v baletu, v rockové hudbě. Takže evidentně mají velký kulturní význam. A já sleduji jejich různá vyobrazení ve filmu. Vezměte si takového Jacka Rozparovače. Vznikly o něm britské filmy, ale také německé či francouzské snímky, a jeden natočil dokonce španělský režisér ve Švýcarsku. Je zvláštní, jak každý film zdůrazňuje něco jiného. V britských verzích jde především o sociální třídu, francouzské jsou hlavně o sexu, což je velmi stereotypní, a německé o jakémsi existenciálním strachu. Takže ta samá postava má pokaždé jiný význam. Nakonec napíšu knížečku o filmu Sladký život a pak už toho asi nechám.

otázky pokládala Eva Chlumská

Rozhovor původně vyšel 15. 4. 2010 v rámci AFOhledu,

festivalového deníku 45. ročníku AFO

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 12

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru