Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Budd Boetticher (2. část)

Budd Boetticher (2. část)

PORTRÉT: Budd Boetticher – MILAN HAIN –

Právě v rámci westernu našel ideální uplatnění Boetticherův úsporný režijní styl a jeho životní filozofie, založená na silném individualismu a inklinaci k machismu. Jejich vrcholným projevem je cyklus westernů z druhé poloviny 50. let, natočených s Randolphem Scottem, hereckou ikonou žánru. Těm předcházela série méně proslulých, přesto však neopomenutelných snímků, prostřednictvím kterých se Boetticher seznamoval s tradiční americkou kinematografickou formou a prověřoval její možnosti. Na sklonku 60. let pak vznikl režisérův westernový epilog se symbolickým názvem A Time for Dying (1969).

Westernové začátky

Audie Murphy ve filmu The Cimarron Kid

Boetticherovým westernovým debutem se stal snímek The Cimarron Kid (1952) natočený pro studio Universal.[1] Vznikl ve spolupráci s  Audiem Murphym, válečným veteránem a nositelem několika desítek vyznamenání, který se na přelomu 40. a 50. let rozhodl zpeněžit pověst hrdiny a dát se na hereckou kariéru. Režisérův první barevný film trpí nevýrazností, která se projevuje snad ve všech jeho aspektech: ve sterilních dekoracích westernového městečka, tuctových dialozích, bezkrevných hereckých výkonech či motivech recyklovaných z jiných filmů (dobrosrdečný hrdina svedený na cestu zločinu; dívka, která se jej snaží napravit; konflikt s jiným členem gangu; „poslední“ loupež, která nevyjde podle plánu atd.). Ani status národního hrdiny Murphymu nezaručil charisma, kterým musí protagonista westernu oplývat, a jeho Cimarron Kid je tak pro diváka po většinu času nezajímavý a vlastně postradatelný. Alespoň částečné osvěžení do béčkově westernové formule přináší závěrečná scéna, v níž Kidova dívka předává svého milého šerifovi – jen tak totiž jejich vztah dostává naději na budoucnost. Na rozdíl od hrdiny klasické gangsterky (jejíž fabuli, sledující vzestup a pád gangstera, The Cimarron Kid do značné míry kopíruje) se Kidovi nabízí možnost vykoupit své hříchy a znovu se začlenit do společnosti.

Vliv žánru gangsterky můžeme pozorovat i na snímku Horizons West (1952), který zobrazuje archetypální konflikt dvou bratří navrátivších se z občanské války do rychle se rozvíjejícího Austinu v Texasu. Zatímco Neil (Rock Hudson) se pokorně smiřuje s tvrdou prací na farmě rodičů, Dan (Robert Ryan) touží po vyšším životním standardu a chce se tudíž dostat do společnosti místních zbohatlíků. Ti jej však mezi sebe odmítají přijmout a Dan se proto stává členem a následně vůdcem gangu „odpadlíků“, kteří se potulují za hranicemi města. Podobně jako v případě The Cimarron Kid je tedy protagonista ke zločinu přinucen pod tíhou okolností (Cimarron Kid je neprávem považován za spolupachatele vlakové loupeže, Dan se po návratu z války nemůže zařadit zpět do běžného chodu společnosti[2]). Danův status postupně roste, až se, převážně díky mafiánským praktikám[3], stane nekorunovaným vládcem Austinu. Konfrontace s bratrem se stává nevyhnutelnou ve chvíli, kdy si občané za nového šerifa zvolí právě spravedlivého a poctivého Neila. Archetypální rozměr střetu dvou bratrů, představujících dobro a zlo, je podpořen i obsazením hlavních rolí – zatímco Rock Hudson byl již na počátku kariéry spojován s kladnými postavami, Robert Ryan nacházel uplatnění spíše jako typický zlosyn.

Následující snímek Seminole (1953), pojmenovaný podle indiánského kmene, je poměrně netradičním zástupcem žánru: odehrává se v polovině 30. let 19. století na Floridě (a neodpovídá tedy zažité definici westernu) a obsahuje prvky soudního dramatu. Přesto jej však s klidným svědomím můžeme označit za western – zpracovává totiž klasické konflikty, které podle mnohých tvoří základ žánru a které můžeme vyjádřit binárními opozicemi termínů jako divočina vs. civilizace, jedinec vs. komunita, příroda vs. kultura apod.[4] Hlavní hrdina, poručík americké armády Lance Caldwell (Rock Hudson), čelí obvinění z vraždy. Během soudního řízení dostává možnost vypovědět vlastní verzi příběhu. Následuje rozsáhlá retrospektiva, která líčí jak střet s autoritativním majorem Deganem (Richard Carlson), který chce za použití hrubé síly vyhladit floridské Seminoly, tak vztah s náčelníkem indiánů Osceolou (Anthony Quinn), který byl v dětství Caldwellovým blízkým přítelem. Právě z posunu westernových konvencí do jiného období a prostředí vyplývají nejzajímavější kvality snímku: divočinu netvoří rozsáhlé pláně nebo skalnaté vrcholky typické pro americký středozápad, ale bažinatá (a klaustrofobicky působící) oblast dnešního floridského národního parku Everglades. Hrdinou není osamělý pistolník, ale příslušník armády, jehož rozpolcenost mezi dvěma světy je dána mimo jiné sympatiemi k Osceolovi a indiánskému životu obecně a naopak znechucením nad maniakálním tažením majora Degana.[5]

Anthony Quinn jako indiánský náčelník v Seminole

Film se oproti většině westernů obrací hlouběji do minulosti a ukazuje dřívější fázi konfliktu mezi bílými Američany a indiány, kteří ve 30. letech stále ještě obývali východní pobřeží. Boetticher, pravděpodobně inspirován vlnou proindiánských filmů počátku 50. let (např. Zlomený šíp Delmera Davese), stojí na straně původních obyvatel Ameriky, když ukazuje krutost a nemilosrdnost, s jakou s nimi bylo zacházeno. Závěr filmu je smířlivý a naznačuje, že by spor mohl být urovnán. Vědomí následných událostí, které Boetticher zamlčuje, však staví celý snímek do jiného světla.[6]

Řemeslně se jednalo o Boetticherův dosud nejvyspělejší western. Uškodily mu však skromné produkční podmínky – například scény v evergladských močálech až příliš prozrazují studiový původ. Obsazení Anthonyho Quinna do role Osceoly působí kvůli hercovým výrazným hispánským rysům rovněž nepřesvědčivě.

Reálný historický základ má i snímek The Man from the Alamo (1953), odehrávající se během texaské války o nezávislost v roce 1836, tedy opět v době, která pro westernový žánr není zcela typická. Glenn Ford hraje Johna Strouda, jediného přeživšího útoku na pevnost Alamo, který je po příchodu domů prohlášen za zbabělce. Ve skutečnosti byl během obléhání pevnosti ostatními vyslán, aby varoval obyvatele Franklinu před blížícím se nebezpečím. Stroud, snad z hrdosti, odmítne přiznat pravdu a o své odvaze a nebojácnosti musí spoluobčany přesvědčit jinak než slovy. Individualismem a důrazem na činy Stroud odkazuje na hrdiny Boetticherových toreadorských filmů a současně předjímá postavy ztvárněné o několik let později Randolphem Scottem. Atmosféru paranoie, která se zmocňuje obyvatel Franklinu a která téměř přeroste ve veřejné lynčování, můžeme vnímat jako odraz společenské situace počátku 50. let, kdy v USA panovala všeobecná nenávist vůči sympatizantům s komunismem.

V letech 1952 a 1953 Boetticher režíroval ještě další dva westerny: Bronco Bustera z prostředí rodea a Wings of the Hawk, natočený v rámci 3D pobláznění jako poslední smluvní závazek vůči studiu Universal.

Ranown série – vrchol Boetticherovy tvorby

Jako Ranown[7] série (či cyklus) bývá tradičně označována skupina sedmi Boetticherových westernů natočených v letech 1956 – 1960 s hercem a producentem Randolphem Scottem. Ke čtyřem z nich napsal scénář Burt Kennedy, ke dvěma Charles Lang, pět (spolu)produkoval Harry Joe Brown, tři nasnímal kameraman Charles Lawton Jr., ke čtyřem složil hudbu Heinz Roemheld, ke třem Mischa Bakaleinikoff atd. Tematická a stylová spřízněnost, úzký okruh spolupracovníků a krátké časové období, během kterého filmy vznikaly – to jsou hlavní důvody, proč Ranown série tvoří uzavřenou množinu děl, která nemá, snad vedle společné tvorby dvojic Mann Stewart a Ford Wayne, v historii amerického westernu obdoby. Jmenovitě do ní patří tituly (řazeno podle data premiéry):

Seven Men from Now (1956) – Kennedyho scénář; film vznikl v produkci společnosti Batjac patřící Johnu Wayneovi[8]

The Tall T (1957) – scénář Burta Kennedyho podle povídky Elmorea Leonarda; první společná produkce Harryho Joe Browna a Randolpha Scotta

Decision at Sundown (1957)

Buchanan Rides Alone (1958) – k oběma napsal scénář Charles Lang

Ride Lonesome (1959) – návrat ke spolupráci s Kennedym

Westbound (1959) – výjimka – snímek natočen jako plnění dávného dluhu vůči studiu Warner Bros., proto často bývá ze série vydělován; já o něm krátce pojednám na konci kapitolky

Comanche Station (1960) – opět Kennedyho scénář a produkce společnosti Ranown

Bandita v The Tall T si je jistý, že dokud bude ke Scottovi otočený zády, je v bezpečí.

Hrdinou Ranown westernů je osamělý jezdec (název jednoho z filmů je Ride Lonesome), ve všech případech ztvárněný Randolphem Scottem. Jedná se o zestárlého a zkušeného pistolníka, typického individualistu, který sice může být doprovázen partnerem (Decision at Sundown), vždy však jedná výhradně sám za sebe. Ve většině případů koná s jasně určeným cílem – vypořádat se s mužem či s celým gangem, který mu v minulosti způsobil osobní trauma. V Seven Men from Now a Ride Lonesome pátrá po vrazích své ženy, v Decision at Sundown prahne po konfrontaci s mužem, který před lety svedl jeho manželku a zapříčinil její smrt atd. Jak říká protagonista v The Tall T: „There are some things a man can’t ride around.“ Scott se musí s traumatem vyrovnat tím, že vykoná akt pomsty – jedině tak může dosáhnout kýženého klidu. Navzdory osobním a mimořádně bolestným pohnutkám Scottův osamělý jezdec působí rozvážně a vyrovnaně. Jen výjimečně reaguje v afektu (závěr Decision at Sundown, který představuje hlavního hrdinu v psychicky výjimečně vyhroceném stavu), pohybuje se pomalu a plynule, mimiku a gesta omezuje na nutné minimum, hovoří v krátkých, útržkovitých větách (často tvořených jedním nebo dvěma slovy). Scott, v době natáčení již šedesátník, hrdinu obdařil stoickým klidem a mužným charismatem. V nehostinném světě přežívá ne proto, že by exceloval v zacházení se zbraní, nýbrž pro svou schopnost kalkulovat a přesně odhadovat situaci.[9]

Většinu času tráví na cestě – přijíždí odnikud a po vykonání pomsty zase mizí za horizontem. Podobně jako Ethan Edwards ve Fordových Stopařích je Scottův hrdina mužem vykořeněným ze společnosti. Ačkoliv dokáže navázat krátkodobé přátelství, nikdy jej cíleně nevyhledává. Jim Kitses ve své studii hovoří o existenciálním rozměru cyklu. Svět, který Scottovi hrdinové obývají, je „filozofická plocha, po které poutníci putují, aby byli konfrontováni s existenciálními volbami zcela oproštěnými od společenského kontextu.“[10] Boetticherova Ranown série je ahistorická, odehrává se v blíže nespecifikovaném období, což jen zdůrazňuje její archetypální přesah. Kitses ji označuje za westernovou odyseu, jejíž existenciální kvality jsou mimo jiné dány i provázaností jednotlivých filmů – hrdinovo putování se přelévá z jednoho snímku do druhého a nikdy tak skutečně nekončí.[11]

Scéna z dostavníku ze Seven Men from Now

Nejsilnější pouto hrdinu paradoxně pojí se zlosynem, kterým je v nejednom případě dokonce jeho přítel z minulosti. Scottovi protivníci jsou vždy charismatičtí, často zábavní a obvykle vynikají sklony k narcismu a exhibicionismu. S protagonistou je spojuje nejen společenský status vyděděnce a vzájemný respekt, ale také uctívání nepsaného kodexu „chlapských“ pravidel. Proto si je například neozbrojený bandita v The Tall T jistý, že je v bezpečí, dokud je ke Scottovu Patu Brennanovi otočený zády. V Seven Men from Now dokonce zlosyn ztvárněný Lee Marvinem zachrání Scottově postavě život.[12] Sám Boetticher o vztahu mužských postav mluvil jako o „love story between two men.“[13] V jeho filmech (nejen ve westernech) platí, že přitažlivost padouchů je přímo úměrná kvalitám výsledného filmu.

Budd Boetticher nalezl ideální prostor pro své archetypální příběhy pomsty v kalifornském Lone Pine, oblasti nedaleko hollywoodských studií. Skalnaté vrcholky se zde tyčí uprostřed volných plání, vedle sebe koexistují lesy, jeskyně i úzké soutěsky. Je to krásná, ale zároveň krutá a nehostinná krajina. Jeanine Basingerová ji v audiokomentáři k DVD edici filmu The Tall T přirovnává ke Scottově neměnné a na první pohled netečné tváři. Čím bylo Monument Valley pro westerny Johna Forda, tím bylo Lone Pine pro snímky Budda Boettichera.

Jak si všiml například Jim Kitses, Boetticher dokázal obnažit western na jeho základní rysy, a dosáhl tak výjimečné žánrové čistoty.[14] Filmový styl i způsob vyprávění se drží zásad maximální úspornosti. Napětí je budováno pomocí několika málo záběrů, které se zaměřují pouze na ta nejdůležitější gesta. Režisér mnohdy pracuje s prostorem mimo záběr – především v násilných scénách, které častěji zobrazují reakce střelce nebo okolí než oběti (velký prostor je tak ponechán divákově představivosti). Vyprávění je vždy účelně vystavěné a skvěle vyvážené – filmy tak disponují ojedinělou rovnováhou, která je ve většině případů zdůrazněna postupnou gradací a cyklickou strukturou (příjezd – odjezd hrdiny).

Stranou Ranown cyklu stojí Westbound, snímek natočený pro studio Warner Bros. bez účasti tradičních Boetticherových spolupracovníků s výjimkou Randolpha Scotta. Zásadní rozdíly jsou patrné na první pohled – hrdinou není společenský vyděděnec, ale bývalý zasloužilý voják John Hayes (svým způsobem okolím vnímaný jako celebrita), který je pověřen vedením dostavníkové trasy někde na americkém jihu. Snímek je historicky pevně ukotven v posledních letech občanské války a jedním z jeho hlavních témat je nesnášenlivost mezi Severem a Jihem. Poptávka studia po mainstreamovém westernu se odrazila například v náznaku romantického sblížení hlavního hrdiny s vdovou po jižanském vojákovi, které v závěru slibuje brzké setkání. Odlehčený western s několika vizuálně povedenými scénami (dostavník projíždějící krajinou; banda zločinců shlížejících z kopce na dostavníkovou stanici) byl Boetticherem režírován na zakázku, což se projevilo v absenci vášně a osobního vkladu.

A Time for Dying: Westernový epilog

Boetticherovo rozloučení s westernem: A Time for Dying

Poslední hraný celovečerní film Budda Boettichera A Time for Dying byl dokončen v roce 1969, do amerických kin se ale dostal až o třináct let později – tedy poté, co byl několikrát uveden v televizi. Svým pojetím se řadí ke skupině (anti)westernů z přelomu 60. a 70. let, které divákům nabízely demytizaci či přímo dekonstrukci všeobecně sdílených představ o Divokém západě. Na ploše sedmdesáti minut sledujeme jakousi iniciační cestu mladého a nevinného pistolníka Casse, který se navzdory neobyčejnému nadání chce stát farmářem jako jeho otec. Ihned po příchodu do typického westernového městečka zachrání podobně nevinnou dívku Nellie před prací v nevěstinci, společně pak putují krajinou a potkávají archetypální či historicky doložené postavy Divokého západu – soudce Roye Beana (neustále opilého), Jesseho Jamese (poslední filmová role Audieho Murphyho) a jeho bandu a nakonec pistolníka Billyho Pimpla, který Casse v nočním souboji zabije a stvrdí tak jeho neschopnost přizpůsobit se novým podmínkám. Boetticherův návrat k westernu nabízí velice bezútěšný pohled na svět – Cass v roli průvodce nachází jen opilství, násilí a lačnost po penězích.

A Time for Dying je ponurou, ale svým způsobem příhodnou tečkou za režisérovým bohatým příspěvkem žánru, který důvěrně znal a který téměř dvacet let pomáhal formovat. Andrew Sarris před léty označil Boettichera za skvělého vypravěče a „jeden z nejvíce fascinujících nerozpoznaných talentů amerického filmu.“[15] Oba postřehy jsou platné i dnes.

 

Filmografie Budda Boettichera

(jako Oscar Boetticher)

1944 One Mysterious Night; The Missing Juror; Youth on Trial

1945 A Guy, a Gal and a Pal; Escape in the Fog

1946 The Fleet That Came to Stay

1948 Assigned to Danger; Behind Locked Doors

1949 Black Midnight; Wolf Hunters

1950 Killer Shark

(jako Budd Boetticher)

1951 The Bullfighter and the Lady; The Sword of D’Artagnan; The Cimarron Kid

1952 Bronco Buster; Red Ball Express; Horizons West

1953 City beneath the Sea; Seminole; The Man from the Alamo; Wings of the Hawk; East of Sumatra

1955 The Magnificent Matador; The Killer Is Loose

1956 Seven Men from Now

1957 The Tall T; Decision at Sundown

1958 Buchanan Rides Alone

1959 Ride Lonesome; Westbound

1960 Comanche Station; The Rise and Fall of Legs Diamond

1971 Arruza; A Time for Dying

 

Použitá literatura

AXMAKER, Sean. Budd Boetticher and the Ranown Cycle: „What a Director Is Supposed to Do.“ Parallax View, 2. listopadu 2008 [citováno 7. 3. 2010]. Dostupný z WWW: http://parallax-view.org/2008/11/02/budd-boetticher-and-the-ranown-films/ .

AXMAKER, Sean. Ride Lonesome: The Career of Budd Boetticher. Senses of Cinema, 2005 [citováno 7. 3. 2010]. Dostupný z WWW: http://archive.sensesofcinema.com/contents/06/38/boetticher.html .

HODSDON, Bruce. Budd Boetticher and the Westerns of Ranown. Senses of Cinema, červen 2001 [citováno 7. 3. 2010]. Dostupný z WWW: http://archive.sensesofcinema.com/contents/festivals/01/15/biff_boetticher.html .

KITSES, Jim. Horizons West. London: British Film Institute, 2007, s. 173-199.

KŘIPAČ, Jan. Westerny Budda Boettichera. Fantomfilm, č. 44, březen 2008 [citováno 7. 3. 2010]. Dostupný z WWW: http://old.fantomfilm.cz/?type=article&id=602 .

SARRIS, Andrew. The American Cinema: Directors and Directions 1929-1968. Chicago: Da Capo Press, 1996, s. 124-125.

SCHRADER, Paul. Budd Boetticher: A Case Study. Cinema Magazine, r. 6, č. 2, podzim 1970, s. 22-29.

TINDALL, George B., SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007.


[1] IMDb uvádí žánr westernu i u dřívějšího filmu The Wolf Hunters (1949). Naopak databáze TCM, spravovaná Americkým filmovým institutem, jej označuje jako drama, odehrávající se na severozápadě (genre: drama; subgenre: northwest; podle synopsí je snímek zasazen do kanadských reálií). Srovnej: http://us.imdb.com/title/tt0042050/ a http://www.tcm.com/tcmdb/title.jsp?stid=96095&category=Genre. Film je bohužel prakticky nedostupný (méně než pět hodnocení na IMDb), a tak otázku jeho (ne)příslušnosti k westernovému žánru necháme otevřenou.

[2] Tento motiv můžeme vnímat jako kritiku situace po druhé světové válce, kdy se s podobným problémem potýkaly tisíce amerických válečných veteránů.

[3] Mezi ně patří zastrašování nebo odstraňování nepohodlných protivníků. V jednu chvíli dokonce bere za rukojmího vlastního otce.

[4] Viz např. KITSES, Jim. Horizons West. London: British Film Institute, 2007.

[5] postavy, připomínající například Achaba (Bílá Velryba) nebo kapitána Blighe (Vzpoura na lodi Bounty).

[6] Boetticherův film sice vychází z historických událostí (druhá seminolská válka, probíhající v letech 1835 – 1842), s fakty však tvůrci zacházejí velmi volně – například náčelník Osceola nebyl zavražděn, ale zemřel ve vězení na malárii. Války se Seminoly pokračovaly i v druhé polovině 19. století, nakonec na Floridě zbylo jen několik desítek příslušníků kmene. Viz např. TINDALL, George B., SHI, David E. Dějiny Spojených států amerických. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007, s. 204 nebo Seminole Wars. Wikipedia [citováno 7. 3. 2010]. Dostupný z WWW: http://en.wikipedia.org/wiki/Seminole_Wars .

[7] Ranown je název produkční společnosti RANdolpha Scotta a Harryho Joe BrOWNa. Ne všechny snímky, které budeme označovat jako součást Ranown série, však vznikly pod její hlavičkou – Westbound byl produkován pro studio Warner Bros a Seven Men from Now pro společnost Batjac.

[8] S nímž se po neshodách na snímku Toreador a dáma usmířil.

[9] KITSES, s. 175.

[10] Tamtéž.

[11] Viz také AXMAKER, Sean. Ride Lonesome: The Career of Budd Boetticher. Senses of Cinema, 2005 [citováno 7. 3. 2010]. Dostupný z WWW: http://archive.sensesofcinema.com/contents/06/38/boetticher.html.

[12] Konfrontace protagonisty a zlosyna v prostorách ohraničených skalami mohou připomínat býčí zápasy v aréně.

[13] AXMAKER, Sean. Budd Boetticher and the Ranown Cycle: „What a Director Is Supposed to Do.“ Parallax View, 2. listopadu 2008 [citováno 7. 3. 2010]. Dostupný z WWW: http://parallax-view.org/2008/11/02/budd-boetticher-and-the-ranown-films/ .

[14] Kitses, s. 198.

[15] SARRIS, Andrew. The American Cinema: Directors and Directions 1929-1968. Chicago: Da Capo Press, 1996, s. 124-125.

Print Friendly

Autor

Počet článků : 117

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru