Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Cesty k moři aneb Putování v díle Takešiho Kitana

Cesty k moři aneb Putování v díle Takešiho Kitana

TÉMA: ROAD MOVIES – Road movie v díle Takešiho Kitana – MILAN CYROŇ –

Úvodem

Takeši Kitano je na japonské půdě znám především coby televizní komik a moderátor[1] (od roku 1972 pod pseudonymem Beat Takeši[2]), za hranicemi své země však zapůsobil jako autor zdařilých kinematografických děl, např. za snímek Ohňostroj (Hana-bi, 1997) obdržel Zlatého lva na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách a cenu Evropské filmové akademie za nejlepší neevropský film. Jeho filmy lze rozdělit na dvě kategorie, a to na drsná kriminální (Violent Cop, Sono otoko, kyobo ni tsuki, 1989), či gangsterská dramata (Sonatine, 1993, nebo titul uváděný pod poměrně laciným a nepřesným českým distribučním názvem Ve spárech yakuzy, Brother, 2000) a komedie (Scény u moře, Ano natsu, ichiban shizukana umi, 1991, Kikudžiro, Kikujiro no natsu, 1999, či Achilles a želva, Akiresu to kame, 2008). Nalezneme u něj však i několik výjimek, které se tomuto rozdělení vymykají (Loutky, Dolls, 2002 nebo Samuraj, Zatoichi, 2003).

V řadě Kitanových filmů nabývá na důležitosti cesta, kdy hrdina, případně hrdinové opouštějí své rodné město: např. mladíci z 3-4x jugatsu (1990) jedou koupit zbraně na Okinawu, aby pomstili trenéra baseballu, jehož zbili členové yakuzy; na Okinawu vyráží také Murakamiho gang v Sonatine (1993), a to poté, co je šéf yakuzy pošle urovnat spory mezi tamními klany, aby se Murakamiho zbavil; Yamamoto z filmu Ve spárech yakuzy (Brother, 2000) musí při válce gangů uprchnout do Spojených států amerických, kde vyhledá mladšího bratra. Ve všech zmíněných titulech však cesta není vyobrazena, slouží pouze k tomu, aby se postavy dostaly na místo (převážně) hlavního děje.

Ohňostroj, Takeshis‘ a Loutky

Obraz ohňostroje (Ohňostroj)

Samotný akt putování Takeši Kitano zobrazuje ve čtyřech zcela odlišných snímcích, jimiž jsou Ohňostroj (Hana-bi, 1997), Takeshis‘ (2005), Loutky (Dolls, 2002) a Kikudžiro (Kikujiro no natsu, 1999). Nyní se zaměříme na první tři tituly, u nichž i přes jejich žánrovou odlišnost dochází ke značným podobnostem mezi cestami, jež hrdinové podstupují. Ohňostroj vypráví příběh detektiva Metropolitní policie Yošitaky Nišiho (Beat Takeši), jehož dcerka zahynula a manželka (Kayoko Kišimoto) umírá na leukemii. Poté, co lupič postřelí jednoho z jeho kolegů a druhého zabije, odejde od policie, aby se věnoval ženě. Vyloupí banku a vydává se na cestu, během níž se pokouší choti zpříjemnit poslední chvilky života. Putování končí na pláži u moře, kde do šumění mořských vln zazní dva výstřely, když Niši zastřelí manželku i sebe.[3] To však není, na rozdíl od zbývajícího násilí, jehož v díle není málo, explicitně zobrazeno.

Takeshis‘ pan Kitano (Beat Takeši) společně se svou pohlednou sousedkou (Kotomi Kyôno) taktéž vyloupí banku a vydává se na cestu, jež opět končí na břehu moře, kde se strhne bláznivá přestřelka. Přestože protagonistu zasáhne nemálo kulek, zůstává naživu. Na konci není zcela jasné, kdo je kdo, protože se stírají hranice mezi skutečností a snem, nicméně to není v této surreálné autorské zpovědi, kde Kitano hraje dvojroli Beata Takešiho (tedy sám sebe) a jeho fanouška pana Kitana, podstatné. Ačkoli nelze srovnávat epizody, které se udály během putování v OhňostrojiTakeshis‚, obě začínají zcela totožným aktem a končí na stejném místě. Oba páry v souladu se současným pojetím road movie opouštějí místa, v nichž doposud pobývaly, a nechávají za sebou svou minulost. Na cestě se uvolňují a užívají si života, ačkoli každý po svém. Jako dopravní prostředek pro přesuny z jednoho bodu do druhého jim slouží automobil. Volnost protagonistů však není příliš zdůrazňována filmovým stylem, v němž dominují déle trvající záběry a pozvolné pohyby kamery, na něž jsme upozornili již v úvodu. Veškeré cestování se ovšem odehrává v exteriérových lokacích.

Niši s manželkou u moře (Ohňostroj)

Pan Kitano s partnerkou u moře (Takeshis')

Jeden z příběhů povídkového filmu Loutky vypráví o mladém muži Macumotovi (Hidetoši Nišijima), jenž opustil svou snoubenku Sawako (Miho Kanno), aby se oženil s bohatou nevěstou. Sawako však rozchod neunese a psychicky se zhroutí. Macumoto ji v den svatby odveze z ústavu a vydává se s ní na pouť k místu, kde byl ohlášen jejich sňatek, aby jí navrátil zdravý rozum. Podobně jako Niši tedy podstupuje dalekou cestu, aby pomohl milované osobě, ačkoli tentokrát právě on může za její neštěstí. Na rozdíl od Nišiho a jeho ženy putuje mladý pár převážně pěšky (ačkoli zpočátku taktéž využívají automobilu) a jejich odysea působí mnohem tragičtěji. Nelze hovořit o tom, že by se na ní cítili jakkoli volní a svobodní, ale naopak. Jde spíše o závazek, nutnost. Macumoto se cítí povinen napravit to, co spáchal tím, že zradil svou milou. V závěru Sawako uklouzne na zasněženém svahu a oba milenci tragicky zahynou, podobně jako v Ohňostroji, i když tentokrát bez vlastního přičinění. Macumoto tedy může za nemoc Sawako, ale za její i vlastní smrt nikoli (nepovedeme-li úvahy až k tomu, že by nezemřeli, kdyby dívku před svatbou neopustil); Niši nezavinil smrtelnou chorobu manželky, avšak ukončil její i svůj život. Úmrtí v obou filmech jsou však stejně tragická a stejně tak nevyhnutelná, pro žádného z hrdinů neexistuje jiná možnost, jak cestu (i tu životní) ukončit.

V Loutkách pouť směřovala k výše zmiňovanému hotelu, v OhňostrojiTakeshis‘ k moři. Připomeňme ovšem, že také v Ohňostroji se vyskytuje v podstatě tentýž hotel, a dodejme, že v Loutkách nešťastní snoubenci kráčejí podél moře, kde na pláži posedává protagonistka z další povídky tohoto filmu. Ve všech třech připomenutých snímcích putování netrvá po celý film. V případě Ohňostroje a Takeshis‘ zabírá pouze část syžetu (bez přerušení), přičemž Takeshis‘ cestou ani nekončí. V Ohňostroji samotné putování prokládají pouze scény, kdy ochrnutý detektiv Horibe (Ren Ohsugi) maluje obrazy,[4] ale to cestu nijak nenarušuje, jeho výtvory se místy pomyslně stávají její součástí, např. když Niši pouští ohňostroj, následuje záběr na obraz tříčlenné rodiny pod ohňostrojem. Příběh Macumota a Sawako se kombinuje s dalšími dvěma povídkami. Všechny jsou vyprávěny paralelně a vzájemně se prolnou. Nepočítáme-li rámcové scény tradičního japonského loutkového divadla Bunraku o nešťatsné lásce, z nichž Kitanovy povídky vycházejí, příběhem Macumota a Sawako snímek začíná i končí. Krom toho dostává nejvíce prostoru, a zaujímá tak dominantní postavení.

Macumoto a Sawako (Loutky)

Kikudžiro

Za plnohodnotnou road movie můžeme v Kitanově díle považovat v podstatě pouze Kikudžira, kde se chronotop cesty stává ústředním. Chlapec Masao (Yusuke Sekiguči) žije pouze s babičkou, jeho otec zemřel a matka, již nikdy neviděl, pracuje v daleké továrně. Začnou prázdniny a Masao se za doprovodu morouse Kikudžira (Beat Takeši) za matkou vydá.  Hrdinové vystřídají řadu dopravních prostředků (vlak, taxi, osobní automobily a dodávku) i vlastní končetiny, přičemž na jednotlivých zastavení zažívají řadu humorných situací. Styl Kikudžira je inspirován novinovými stripy, které rozvíjejí jednoduchou situaci, již na posledním panelu vypointují (to můžeme vysledovat i v jiných Kitanových snímcích, např. ve Scénách u moře, ale částečně i v Ohňostroji). Režisér sestavuje záběry podobným způsobem, někdy na záběr, v němž přijde vtipná pointa, naváže dalším, jímž vtip ještě znásobí. K tomu mu slouží nejen herecká akce, ale především střih a pohyby kamery (horizontální jízdy i odjezdy). V lineárně vyprávěném příběhu se místy objevují flashbacky, které přecházejí v Masaovy či Kikudžirovy sny, v nichž vystupují postavy, s nimiž se na cestě setkali. Jednotlivé situace tohoto epizodického narativu evokují živé fotografie v Masaově prázdninovém albu, ačkoli chlapec nemohl vše, co se událo, skutečně vidět. Vzhledem k tomu, že ani jeden z protagonistů cestu nefotodokumentuje, můžeme považovat celé album spíše za způsob, kterým si Masao uspořádává vzpomínky, ačkoli děj přesahuje rámec toho, co si sám může pamatovat. Přibližně v polovině délky snímku hrdinové zjistí, že se matka neodstěhovala za prací, ale má novou rodinu. Ztvrdí se tím Kikudžirova poznámka ze sedmé minuty, kdy své ženě říká, že chlapcova matka určitě s někým utekla. Po tomto trpkém odhalení končí cesta, a to v kontextu Kitanova díla v podstatě tradičně, u moře. Poté se Kikudžiro rozhodne, že se oba vrátí domů, a cestou se snaží chlapci vytvořit natolik zajímavý program, aby na vše zapomněl. Setkávají se s dalšími osobami na cestách – spisovatelem a dvěma motorkáři. Všichni tito cestovatelé se utáboří u jezera a starají se Masaovi o program. Zatímco tedy pouť  za matkou zabírá celou první polovinu, návrat domů se omezuje na minimum a děj se soustředí především na vytváření programu pro chlapce, jenž i nadále zůstal bez rodičů. Fabule se opět odehrává v reálných exteriérech. Protagonisté mají jasně stanovený cíl, jenž sice nemá sloužit coby únik z dřívějšího života, avšak i tak jej má obohatit. Cestu k němu vedoucí si různě zpříjemňují (relaxací v hotelu, plaváním, hrami). Během ní se také vyvíjí vztah mezi nimi.

V tomto i výše popisovaných dílech (mimo Takeshis‘) lze jednu z hlavních postav označit za průvodce, tu druhou pak za provázeného. Průvodce se na cestu vydává kvůli provázenému ve snaze mu pomoci. Jednotlivé atributy, které jsme v textu načrtli, se vyskytují v každém z titulů v různé míře, v odlišném poměru se v nich mísí také tragika s komikou,[5] nicméně vztah průvodce-provázený platí pro všechny  stejnou měrou, bez ohledu na motivace jednotlivých postav i jejich charakterové vykreslení. Žánru road movie v nich odpovídají motivace pro zahájení cesty a také to, že má konkrétní cíl, který oproti cestování samotnému trvá kratší časový úsek (přestože nevyplňuje celý syžet). Postavy se často musí spolehnout na vlastní končetiny, ale i tak hojně využívají dopravních prostředků, ať už aktivně, kdy samy řídí (Ohňostroj, Takeshis‘, Loutky), nebo pasivně, kdy do nich nastupují pouze jako pasažéři (Kikudžiro). Jediný Kikudžirův pokus o usednutí za volant končí neúspěšně. Pohyb samotný však není nijak zdůrazňován výrazovými prostředky filmu, kamera je spíše statická, a tak akt cesty zviditelňuje pouze skutečná krajina, jíž se prochází a projíždí.

Kikudžiro a Masao (Kikudžiro)


[1] U nás je neznámější jeho soutěžní pořad Takešiho hrad.

[2] Pod tímto jménem hraje také ve svých filmech, jako střihač, scenárista a režisér vystupuje jako Takeši Kitano. Totéž budeme dodržovat také v tomto textu.

[3]Kitanově prvním snímku Sono otoko, kyobo ni tsuki (1989), k němuž si ještě nepsal scénář sám (autorem je Hisaši Nozawa), hlavní hrdina, detektiv Azuma, zastřelí svou nemocnou, znásilněnou a drogově závislou sestru, načež jej nečekaně zastřelí zločinec. V Sonatine (1993) volí gangster Murakami dobrovolnou smrt, přestože na něj nedaleko čeká milující žena.

[4] Zde Kitano využívá vlastní výtvarné tvorby, podobně jako později ve filmu Achilles a želva.

[5] Pokud bychom vytvořili alespoň základní schéma tohoto vztahu, mohlo by vypadat asi takto (směr od tragiky ke komice): Loutky Ohňostroj – Kikudžiro – Takeshis‘.

Beat Takeši

Pod tímto jménem hraje také ve svých filmech, jako střihač, scenárista a režisér vystupuje jako Takeši Kitano. Totéž budeme dodržovat také v tomto textu.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru