Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Filmové herectví Karla Högera. Část V. Kvalita mezi průměrem: 1963-1968

Filmové herectví Karla Högera. Část V. Kvalita mezi průměrem: 1963-1968

ANALÝZA –  Filmové herectví Karla Högera. Část V. – VERONIKA ZÝKOVÁ –

V páté části studie se autorka věnuje filmovému herectví Karla Högera v období let 1963-68, během něhož měl tento herec možnost ztvárnit několik výrazných postav, které vybočují z jeho jinak (ve srovnání s předchozí etapou) vcelku nezajímavé filmografie tohoto období.

Úvod

Pro období od roku 1963 až do Högerova předčasného skonu v roce 1977 je typický nedostatek zajímavých filmových příležitostí, který si herec kompenzuje stále hojnějším působením v televizi a rozhlase. Přesto by bylo chybou tuto etapu považovat za bezvýznamnou či zcela nezajímavou. Pokud hovoříme konkrétně o období 1963-68, pak zde nalézáme několik originálních filmů, v nichž měl Höger možnost využít široké rejstříky svého herectví.

Dr. Jánský (Komedie s Klikou)

Návrat milovníka? Jen zdánlivě…

Jednu z nemnoha příležitostí uplatnit své komediální vlohy dostal Höger v Krškově Komedii s Klikou (1964), kde ztvárnil postavu oddávajícího, dr. Jánského. Vedle Jiřiny Bohdalové je spíše upozaděn, přihrává jí, dává vyniknout jejím komickým kreacím a skrytě i navenek se jimi baví. Höger se v tomto filmu sešel již celkem potřetí (po snímcích Hra o život a Škola otců) s Vlastou Chramostovou v manželském páru.
Přes vcelku slabý scénář skýtá film řadu humorných situací a dokonce nabízí v závěru cosi jako kritiku praktik činovníka závodního výboru ROH a dalších.
Kritika konstatovala, že „(…) výkony Jiřiny Bohdalové a Karla Högera jsou dokladem tvůrčí, téměř autorské práce na postavě, domyšlené daleko za rámec možností, které scénář poskytoval.“1 Nejzajímavější z celého filmu je asi část odehrávající se v bytě Jánského, kde dochází k sbližování obou protagonistů a kdy Jánský na okamžik ztrácí svůj nadhled a je přemožen ženským kouzlem poněkud opilé Zuzany. V tento moment film na chvíli opouští komediální rovinu a připomene Högerovy milovnické role, aby se vzápětí vrátil do původního humorného ladění.
K této scéně a postavě Jánského Ivan Dvořák ve své recenzi poznamenává: „(…) Na rozdíl od rozverné Zuzany je Jánský vyrovnanost sama, živoucí pomníček moudré dospělosti. Jednou však přece zakolísá, ovanut „stříbrným větrem“ Zuzančina mládí (…).“2
Přesto se nelze občas ubránit pocitům jisté trapnosti, kterou vyvolává sledování počínání hlavních hrdinů. Oproti nim jsou ale ostatní postavy (především ňoumovitý Zuzanin nastávající, ztvárněný Vlastimilem Haškem) jen pouhými figurkami, u nichž nemůže být řeč o jakékoli psychologizaci.

Jan (Zlatá reneta)

Jednu ze svých největších rolí Höger ztvárnil ve filmu Otakara Vávry Zlatá reneta. Zde měl možnost uplatnit své herectví v celé šíři. Ve velké míře mohl použít své vnitřní psychologizující herectví, například ve scénách vnitřních monologů a vzpomínání. Stejně tak uplatnil vnější polohy, hraničící až s teatralitou, která ale není samoúčelná, nýbrž je přítomná už v samotné předloze; mám na mysli zejména scénu opileckého výstupu: „(…) Ale teď vám to povím: Pchá! Jsem malej, bezvýznamnej, proto vás přežiju, malý věci spíš přežijou velký, takovej prstýnek se zakutálí. Ale Drážďany ne! (…)“.3
Vávra se rozhodl Högera obsadit nejen do role padesátníka Jana, ale rovněž využil jeho schopnosti odstínit herecký projev pouhým hlasem, a tak Höger ztvárnil tutéž, ovšem mladou postavu v retrospektivních scénách.
Umělecký snímek, ovlivněný modernistickými postupy Bergmana či Resnaise, získal několik zahraničních cen. Zahraniční kritiky vyzdvihly „(…) dokonale (…) odpovídající a skvěle expresionistické herecké výkony Karla Högera a I. Prachaře. (…)“4 Filmu naopak vytýkaly určitou studenost a matoucí retrospektivy.5 Také Högerovou zásluhou funguje záměrně složitá roztříštěná struktura filmu jako celek.

Höger v postavě Jana vytvořil dalšího z řady svých antihrdinů. Jana můžeme zařadit po bok Moráka ze Srpnové neděle, s nímž ho spojuje například nehrdinský postoj za Protektorátu, který je v Srpnové neděli zmíněn a ve Zlaté renetě vyobrazen v retrospektivních scénách. V této spojitosti si můžeme vzpomenout rovněž na ing. Racka ze Hry o život a jeho váhání a rozhodování. Spojitost můžeme nalézt také s jinou z výrazných postav, redaktorem Šteflem z Ošklivé slečny, zkrachovalým literátem a alkoholikem.
Přežívání místo skutečného žití je jedním z témat filmu a Höger svým precizním citlivým výkonem vystihl skutečnou hloubku pocitů své postavy. Ztvárnění této role patří k Högerovým největším výkonům jeho celoživotní tvorby.

Major Tůma (Alibi na vodě)

Potřetí a naposledy si v Čechově kriminálce Höger zopakoval postavu příslušníka VB Miloše Tůmy. Nadporučík zde povýšil na majora a spolu se svým kolegou Líbalem opět rozplétal síť podezřelých. Režisérův záměr vystavět Alibi na vodě (1965) odlišně od obou předchozích, a to značně odvážně, se ve své době nesetkal s pražádným pochopením, snímek sklidil zdrcující kritiky, s rozhorlením byl přijat rovněž diváky.6 Vladimír Čech se svou humornou (sebe)kritikou filmařů a rovněž i filmových kritiků skutečně „přestřelil“, a tak se Alibi na vodě stalo bohužel posledním z řady filmů s dvojicí Tůma-Líbal.
Film je znovu vystavěn na protikladu obou protagonistů7 a jejich uvolněném špičkování, které tentokrát v humorném duchu poněkud vytlačilo temnější vyšetřovací rovinu filmu. Höger s Bekem se kontrapunkticky doplňují. Intelektuální a přemýšlivější pól představovaný Högerem kompletuje Bek svou optimistickou jednoduchostí, a tak vzniká kontrast, který má potenciál bavit diváky.
Do kin dorazilo Alibi na vodě ve stejnou dobu jako jiný krimi film, Pět miliónů svědků Evy Sadkové. A v obou filmech kritika našla „(…) cosi, co znešvařuje žánr v jeho čisté podobě. (…)“8
Dnes, kdy nás nemusí pohoršovat, že je ve filmu zobrazen sladký režisérův život v přepychové vile a kriminalisté popíjejí drahé tuzexové lihoviny, opékají kuřátko na cizozemském grilu9 a zvou si na pokoj slečny (bohužel pro oba dorazí párek mladíků), můžeme snímek hodnotit poměrně pozitivně. Skýtá množství humorných situací a ačkoli zápletka je poměrně zvláštní, v celém filmu vyniká vedle sehrané dvojice Höger-Bek také Otomar Krejča a Oldřich Nový.

Doktor Heřman (Já, spravedlnost)

Zdroj: www.terryhoponozky.cz

Brynychův snímek Já, spravedlnost pracuje s originální zápletkou točící se kolem morálních dilemat českého lékaře (Karel Höger), který sleduje opakované psychické týrání Hitlera. Snímek tak předestírá obzvláště otázky mravní zodpovědnosti člověka, adekvátního trestu a hranic, které je každý z nás schopen či neschopen překročit.
Höger zde dostává poměrně velký prostor k vyobrazení vnitřních hnutí a dilemat postavy, což je „umocněno prací s kamerou, detailními záběry, které pátravě sledují každé hnutí hercovy tváře.“10 Nezvykle a velmi sugestivně působí v těchto detailních záběrech nenalíčené tváře herců, na nichž se ve vypjatých scénách objevují krůpěje potu. Díky těmto zvoleným prostředkům je prohlubován emociální účinek a divák může sledovat herectví až na dřeň.
Sám herec ke způsobu snímání poznamenal: „Více než kde jinde je tady film virtuózní mozaikální záležitostí, kde opravdu záleží na drobnohledné montáži ústící do velkého účinu. A k té vivisekci kamerou – musím přizant, že to není jen tak! (…) Víte, člověk se vždycky stylizuje, herec zvlášť, řekl bych na druhou. Proto je mu, docela lidsky, tak trochu nepříjemný ten pocit deziluze o vlastním zevnějšku. (…)“11
V tomto případě, kdy méně znamená více, hrozilo, že by svůj projev mohl „přetáhnout“, ale to se nestalo. Už proto, že většina jeho role je postavena na pohledech, drobných gestech a prostor k mluvenému slovu a vyhrocenějším projevům protestu dostává zřídka.
Höger téměř dvacet let od Krakatitu znovu ztvárnil člověka postaveného před závažnou otázku nedozírného dosahu a prokázal, že tyto náročné role zvládá s naprostou bravurou.

Jindřich Donovalský z Bejšic a Oujezda (Čest a sláva)

Zdroj: www.terryhoponozky.cz

Velmi zajímavou hereckou příležitost Högerovi poskytl Hynek Bočan ve svém historickém filmu Čest a sláva. Bočan, kterého dříve Höger učil na FAMU, se dostal s hercem do konfliku ohledně pojetí postavy emigranta Jindřicha Donovalského a jeho ošuntělého vzhledu, který se Högerovi nezamlouval. Tento spor, trvající čtvrt roku, byl vyřešen až otevřeným rozhovorem mezi režisérem a hercem, jenž přijal Bočanovu koncepci postavy a dále pokračovala spolupráce bez nejmenších problémů.12
Nutno říct, že režisér dokázal z vynikajícího hereckého obsazení Rudolf Hrušínský, Blanka Bohdanová, Karel Höger vyzískat maximum. Hrušínský zde pod Bočanovým režijním vedením přidal na výrazu, je méně civilní, než je u něj zvykem,((Více viz Zlatá šedesátá (4/26): Hynek Bočan. 14. února 2009.)) což je v této roli jen ku prospěchu věci.

Höger s Bohdanovou vytváří takřka dokonalý pár emigrantských „špiónů“. Statické záběry (filmy byl nasnímán kameramanem Jiřím Šámalem naprosto bez švenků) a často použité detaily a polodetaily poskytly příležitost pro maximálně hodnověrné zobrazení cynického rétora Donovalského, kterého ztvárnil Höger skutečně brilantně.
Bezpochyby se jednalo i díky zvoleným stylistickým prostředkům pro herce o podobně náročnou práci jako ve snímku Já, spravedlnost. Ovšem poněkud jiného rázu. Na otázku, zda hraje kostýmní role rád, Höger odpověděl: „Děsně rád, právě tak jako role komické. Já totiž za prvé vidím v kostýmních úlohách zbytek toho čistého starého klasického komedianství, mám rád to, jak kostým dokresluje současně postavu i dobu, jak nutí herce se do doby vžít, kontrapunkticky sladit moderní herectví s dobovostí úlohy(…) A pak, jak říkám, to promítání postulátu kostýmu do role, pohybů, stylu řeči, to chce na herci hodně soustředění, oproštění se ode všeho, co ho v tomto našem čase obklopuje (…).“((WENIG, Jan. S krajkami na rukávě. Záběr, 29. 6. 1968, č. 13, s. 4.))
Ačkoli šlo „pouze“ o vedlejší postavu, Höger měl dostatek prostoru k vykreslení výrazného charakteru.

Ostatní úlohy

Tvár v okne (1963)

Během let 1963-68 vytváří Höger řadu výrazných i méně výrazných vedlejších filmových rolí. V roce 1963 si zahrál v novovlnném povídkovém snímku Petera Solana (podle scénáře Tibora Vichty) Tvár v okne. Höger se objevil ve druhé z povídek, nazvané „Obhajca“, jako MUDr. Dedík, který jako by z oka vypadl Morákovi ze Srpnové neděle (1960), pouze s tím rozdílem, že je oděn do bílého doktorského pláště. Svými cynickými promluvami hojně častuje své mladší kolegy („Vy jste vůbec trapná generace. Vy nemůžete v životě nic skutečného ani vyhrát, ani prohrát.“, „Staly se větší omyly v dějinách, například že opice slezla ze stromu a bylo jí tam dobře.“) a působí jako protřelý lhostejný světák, který už viděl leccos a nic ho nemůže vyvést z míry.
Höger byl obsazen podle typu, na jistotu, což je velká škoda vzhledem k tomu, jak zajímavé role tento film nabídl Zdeňku Štěpánkovi (ten přesvědčivě ztvárnil bývalého soudce po infarktu) a rovněž Ladislavu Peškovi s Vlastou Matulovou, kteří si zahráli manželský pár navzájem odcizený léty rutiny. Pouze jeden z nich si ale tento fakt dokáže připustit a vyslovit ho nahlas.

Lucie (1963) Zdroj: Film a divadlo 8, 1964, č. 2

S Josefem Bekem se na filmovém plátně střetl znovu v roli kádrového referenta Panáčka ve filmu Karla Steklého Lucie (1963). V tomto snímku byla tematizována problematická doba 50. let. Záměr vylíčit problémy protagonisty (Josef Větrovec), schopného komunisty, který zdánlivě zklamává ve své funkci, protože nemá podporu druhých, kritika příliš neocenila a vytýkala snímku schematičnost, která se týkala rovněž postavy, kterou ztvárnil Höger: „(…) Uvěříme správnosti myšlenky filmu, ale cítíme ji přece víc jen proklamativně vyslovenou než doloženou v lidech. Schéma vystrkuje růžky v postavě stranického tajemníka Panáčka, vlastně protipartnera hlavního hrdiny (…).“13

Spanilá jízda (1963)

V témž roce se Höger objevil ve filmu Bez svatozáře. Tato svérázná odpověď Ladislava Helgeho filmařům československé nové vlny (proti rozmáhajícím se nehercům zde režisér postavil obranný val z těch nejhvězdnějších jmen, která nabízela scéna ND) však Högerovi výraznější úlohu oproti předchozím dvěma spoluprácím s tímto režisérem bohužel nepřinesla.
Höger v této roli pouze předznamená svými scénami s automobilem mnohem zásadnější roli své kariéry, a to v televizním filmu Romeo a Julie na konci listopadu.
Zajímavou roli poskytl Högerovi Oldřich Daněk, po Třech tunách prachu se jednalo o druhý snímek, do něhož tento režisér (a především scenárista a dramatik) Högera obsadil, zároveň o mnoho vydařenější. V historickém filmu Spanilá jízda, v příběhu osobní pomsty odehrávající se na pozadí husitských tažení v Německu, ztvárnil postavu kardinála winchesterského.
V několika delších scénách měl možnost vynikajícím způsobem uplatnit beze slov svou schopnost vystižení nitra postavy pomocí dokonale propracované, a přitom přirozené mimiky. Na malé ploše dokázal rovněž věrohodně vykreslit proměnu hrdého a sebevědomého kardinála v pokořeného člověka bez šancí. Kritika jeho výkon ocenila: “I papežský legát ztrácí nenávistnou černobílost a Karel Höger, jehož výkon splýval v některých filmech do zamžených podobností, mu dává osobitou výraznost.“14 Höger svou působivou kreací ve Spanilé jízdě potvrdil, že historické kostýmní role byly jednou z jeho domén.
V detektivním příběhu Jaroslava Macha Nahá pastýřka (1966) ztvárnil znalce umění, dr. Laburdu. Této postavě se nedostalo takřka žádného psychologického prokreslení, a tak si Höger musel vystačit s pouhým vnějším nastíněním charakteru; sofistikovaným výrazem odborníka, podpořeným bystrým a poněkud přezíravým pohledem, vykukujícím zpoza brýlí s kostěnými obroučkami.

Dita Saxová (1967)

Zápornou roli advokáta Maxmiliána Gottloba v Moskalykově Ditě Saxové (1967) zvládl Höger s pro něj tak typickou bravurou. Pouze se nelze ubránit dojmu, že mu jeho přirozená cudnost15 ve scéně tance s Ditou nedovolila naplno rozehrát chlípnost jeho postavy.
K poměrně četným postavám vyšetřovatelů, které Höger ztvárnil, se řadí kapitán Kudrna ve snímku Čtyři v kruhu (1967) Miloše Makovce. Stejně jako ztvárnění generála Rybalka v Maratónu (1968, r: Ivo Novák) však nenabízí nic, co bychom v Högerově provedení ještě neviděli. Pro postavy inteligentních charizmatických mužů měl Höger nezpochybnitelně dispozice, čehož filmaři hojně využívali. Pro herce však tyto role nemohly představovat výzvu, se kterou by se musel kreativně vypořádat.

Závěr

V období před nástupem normalizace se Höger ve filmu téměř docela minul s generací novovlnných režisérů, které vyučoval na FAMU16. Högerovo herectví v průměrných až podprůměrných snímcích zůstává často jedním z nejzajímavějších aspektů těchto děl. Mezi spíše průměrnými snímky, v nichž se Höger v těchto letech objevuje ve větší roli, jsou pro nás zajímavé jeho výkony v Komedii s Klikou a Já, spravedlnost, z děl s nezpochybnitelnou kvalitou pak Zlatá reneta a Čest a sláva. V posledním období se Högerovo filmové herectví nachází ve službách mnohem slabších snímků. Nejedné zajímavé příležitosti se mu naopak dostává v televizi.

PRAMENY

Filmy viz sekce „Filmografie Karla Högera v rozmezí let 1963-1968“ (vyjma Lucie)

LITERATURA

Český hraný film IV. 1961-1970. Praha 2004.

HAVLÍKOVÁ, Jana. Nevyjasněná úmrtí VII. Praha 2001.
HRUBÍN, František. Zlatá reneta. Praha 1964.

Filmografie KH v letech 1963-1968

1968 – Čest a sláva (vyšlo na DVD)
R: Hynek Bočan

1968 – Maratón
R: Ivo Novák

1967 – Čtyři v kruhu
R: Miloš Makovec

1967 – Dita Saxová (vyšlo na DVD)
R: Antonín Moskalyk

1966 – Nahá pastýřka
R: Jaroslav Mach

1965 – Alibi na vodě
R: Vladimír Čech

1965 – Zlatá reneta
R: Otakar Vávra

1964 – Komedie s Klikou
R: Václav Krška

1963 – Bez svatozáře
R: Ladislav Helge

1963 – Lucie
R: Karel Steklý

1963 – Spanilá jízda (vychází na DVD v květnu 2010)
R: Oldřich Daněk

Print Friendly, PDF & Email
  1. DVOŘÁK, Ivan. Aspoň legrace. Film a doba, 12. 1964, č. 12, s. 670. []
  2. Tamtéž, s. 670. []
  3. Srov. KOPANĚVA, Galina. Bilance času. Film a doba, 1965, č. 9, s. 482-486. []
  4. „ZLATÁ RENETA“ NA XIII. MFF V SAN SEBASTIANU, červen 1965. Československá kinematografie ve světle zahraničního tisku, 1965, č. 9, s. 32. []
  5. Viz např. „ZLATÁ RENETA“ NA XIII. MFF V SAN SEBASTIANU, červen 1965. Československá kinematografie ve světle zahraničního tisku, 1965, č. 9, s. 32. []
  6. Například Vladimír Čech v rozhovoru zmiňuje pozdvižení, jaké vyvolala vila, v níž ve filmu bydlí režisér Konrád, což je zároveň vila, kterou měl Vladimír Čech pronajatou od Bytového družstva. Více viz Slovo mají tvůrci. Hrát fair play. Filmové a televizní noviny, 20. 9. 1967, č. 6, s. 3. []
  7. Režisér Čech popsal postavy takto: “V “alibi” je postava ideálního detektiva rozložena do dvou typů lidí. Především je tu člověk se značnou intelektuální úrovní, protože k porozumění životním tragédiím je třeba moudrosti a vědomostí. Můj major – Höger – chodí asi často do divadla, na koncerty, přečte si rád dobrou prózu i poezii, ale také chodí na fotbal a určitě umí zazvonit někde u dveří a utéci. Druhý typ – kapitán, kterého hraje Bek, představuje převahu spontánního jednání a převahu kriminalistické praxe, živelný typ, prostý zábran ve vztahu k ženám, který svou bezprostředností i svými nezakrvývanými nedostatky hlubšího vzdělání vhodně doplňuje majora.” Filmové informace, 15. 9. 1965, č. 37, s. 7. []
  8. PITTERMAN, Jiří. Předznamenání? Film a doba, 1966, č. 3, s. 156. []
  9. Na tyto pohoršující aspekty filmu upozorňuje řada recenzí, například VÁŇA, Otakar. Kino, 27. 1. 1966, č. 2, s. 5. []
  10. WENIG, Jan. Film o spravedlnosti. Kino, 24. 8. 1967, č. 17, s. 3. []
  11. Tamtéž, s. 3. []
  12. Více viz Zlatá šedesátá (4/26): Hynek Bočan. 14. února 2009. Rovněž: PROSNICOVÁ, Alexandra. Film je fixace náhod. Kino Revue, č. 11, 22. 5. 1992, s. 13. []
  13. -ann-. Lucie. Rudé právo, 6. 3. 1964. []
  14. NOVOTNÁ, Drahomíra. Spanilá jízda. Pokus o moderní historii. Film a doba, 1963, s. 459. []
  15. Viz HAVLÍKOVÁ, Jana. Nevyjasněná úmrtí. Praha 2001, s. 76: „Mnohé role ale Högera nutily do výrazové a emocionální exprese, která mu jako člověku nebyla vlastní. „On byl tak slušný, tak stydlivý, že když měl předvést navenek, co mu role někoho rozvráceného radila zevnitř, tak zčervenal (…),“ vzpomíná Otomar Krejča (…).“ []
  16. Učil například Hynka Bočana, Drahomíru Vihanovou, Jiřího Menzela, Evalda Schorma a Věru Chytilovou. []

Autor

Veronika Zýková
Editorka, garantka rubriky Český film

Zajímají mě méně probádané či neprobádané oblasti československé kinematografie, nerealizované scénáře, krimi inscenace Čs. televize 60. a 70. let, současný český film, současné britské TV seriály a série (opět zejména krimi), videohry (především adventury), české i světové komiksy a další oblasti a témata. To vše střídavě, průběžně, současně, jak to přichází, odchází a navrací se ke mně...

Počet článků : 258

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru