Herečka Andula Sedláčková nepotřebuje rehabilitaci

40. číslo – ČESKÝ FILM

Měla velký styl a kulturu. Herečka Andula Sedláčková (1887–1967) pohrdala nacisty i komunisty, byla rovněž jednou z průkopnic českého filmu. Společně se svým manželem Maxem Urbanem založila společnost ASUM.

Přinášíme rozhovor s Josefem Brožem, autorem knihy Aféry Anduly Sedláčkové (Petrklíč, Praha 2008), nejen o filmu, ale i o divadle, a nakonec i o metaforách doby a proměnách charakterů.

Jak jste vůbec přišel na to zabývat se herečkou Annou Sedláčkovou?

Vlastně jsem to ani nebyl já, ale Josef Herman, můj bývalý pedagog na Katedře divadelní vědy FF UK v Praze, kterého to napadlo. Právě jsem se vrátil z Francie, kde jsem byl zapsán na pařížském Institutu divadelních studií, a musel jsem paradoxně kvůli nějakým nesrovnalostem s bodovým systémem, co právě zavedli, na fakultě v Praze opakovat seminář, který jsem již předtím absolvoval u profesora Františka Černého.

Celé mne to hodně štvalo, vlastně jsem každou chvíli přemýšlel, že zas odjedu do Paříže… No, a seminář vedl Josef Herman, který mi ke zpracování nabídl srovnání dvou rolí stejné herečky v rozmezí deseti let. Tou herečkou byla pro mne herečka naprosto neznámá, což mne o to více šlo na nervy, protože předtím jsem u profesora Černého dělal alespoň Čapky.

Pamatuji se ovšem, že první, co mne hodně pobavilo, byl fakt, že se té herečce říkalo Andula.

A začalo odkrývání tajemného příběhu…

Možná to znáte, ve studovně časopisů pražského Klementina jsem si vypůjčil dobový tisk a začal číst recenze. To téma bylo: Anna Sedláčková v zrcadle divadelní kritiky. Poté, co jsem zjistil, že se jí říkalo Andula, jsem také přišel na to, že byla nesmírně slavná a obdivovaná. Což jistě uznáte, člověka zaujme s ohledem na to, že si najednou připadáte jako totální ignorant. Jak to, že ji vůbec neznám, když ve své době byla tak slavná? A tady to celé začalo…

Ale musím rovnou říct, že jsem to chtěl mít celé z krku, a přestože se mi líbil styl některých recenzí – zvláště Hanuše Jelínka, ale i puntičkářského Karla Engelmüllera, napsal jsem těch pár stránek vlastně trochu proti své vůli. Prostě klasická seminárka, co vám nedá moc práce. Pak jsem se ještě s doktorem Hermanem při semináři pohádal, protože on tvrdil, že jsem to dost odbyl. Měl pravdu…

Tím to tedy celé skončilo?

Jistě, pro mne ano, celé jsem to považoval za vyřízené a nezajímavé.

Proč jste se k té herečce vrátil?

Tady to začíná být zajímavé. Na Annu Sedláčkovou jsem nepomyslel celých 14 let! Až v lednu 2007 mi vypadla z knihovny…

Počkejte… Vypadla. Jak vypadla?

(Smích) Seminární práce mi nějak vypadla z knihovny. Říkám tomu: Andula se mi připomněla. A ti, kteří se zabývají numerologií, budou vědět proč.

Proč tedy?

Andula se narodila v roce 1887, nezabýval jsem se jí 2×7 (14 let) a z té knihovny mi vypadla 7. ledna 2007.

Takže znamení?

Jasně. Znamení. Vzal jsem tu seminárku, zasněně jsem ji prolistoval – to takhle věční studenti dělávají – a náhle mi to bylo jasné. Protože kromě toho, že se narodila v roce 1887, zemřela v roce 1967. Prostě těch sedmiček bylo najednou příliš!

Neříkejte mi, že věříte na duchy?

A proč ne? Proč ne? Pokud letmým zalistováním zjistíte, že o ní de facto nikdo nic nenapsal celých 80 let, že všichni znají jenom protektorátní… jak bych to řekl, no příslušnici svého stavu hereckého, který se tak často podobá prostituci, padne na vás úzkost.

Vzal jsem to jako znamení a snažil se zjistit, co mi chce tato dnes téměř zapomenutá herečka vlastně říct. To duchové dělávají, víme?

A máte pocit, že jste na to přišel?

Budete se divit, ale mám pocit, že ano. Není to v zásadě až tak složité, ale má to samozřejmě hned několik háčků. V tom časovém rozpětí totiž – přesahující celý jeden lidský život, dodejme – se totiž musíte nejprve přenést do několika zcela odlišných kontextů a pochopit lidi v té době. To vůbec není snadné, zvláště když někdy vidíte, že lidé nerozumí ani jeden druhému v současnosti. Je v tom ale ukryt velký spor dějinný: prostě Andula se neozvala jenom proto, aby se připomněla, ona mi řekla něco, na co jsem přišel až mnohem později.

Nenapínejte!

Ono to opravdu je velmi napínavé… Protože se tu ale nezabýváme abstraktními pojmy, ale jedním lidským a hereckým osudem, nutně se dostáváte k tomu, že vstupujete i do sféry intimní. Někdy velmi intimní. Například korespondence: na mne velmi sugestivně působilo například její písmo (psala velmi ráda zeleným inkoustem), způsoby oslovování svých nejbližších (například Hugo Haase nebo Zdeňka Štěpánka), ale i jiných, méně intimních: například Jaroslava Kvapila, Jaroslava Hilberta, Stanislava Loma, Jana Bora…

Najednou jsem pochopil, že ona mne pozvala k rozhovoru, i když to bylo prostřednictvím jiných lidí, který se neodmítá. Byl v tom silný imperativ. Ta naléhavost byla někdy až násilnická, protože její osud byl velmi tragický, zejména v 50. letech, kdy nemohla hrát a její dcera byla ve vězení.

Co je vlastně na Anně Sedláčkové tak fascinujícího?

Nebudu říkat, že všechno, ale především to, že fascinovala svou dobu: své vrstevníky, doslova tři generace po sobě jdoucích divadelních a částečně i filmových diváků.

Dočtete se na ni vyslovené ódy. To musíte číst: „Je tak krásná se svým božským vlnivým tělem v napěnění bílých a růžových toalet, tak krásná s labutím zpěvem svého hlasu, tak spanile smutná ve svých nemocných, unavených nebo vzrušených postojích, že zapomeneme na celé drama a vidíme jen ji.“

Tolik divadelní kritik Jindřich Vodák k prvnímu uvedení Dámy s kaméliemi (1916)…

To by asi dnes nikdo nenapsal. Vy jste napsal, že Andula byla vždy a všude doslova první…

Ano, takhle se mi to po letech zdá, i když je to pochopitelně nadsázka. Myslím, že vážně usilovala o to být první: svým stylem, ale i herectvím, i když její nesporná kvalita byl její silný eklektismus. Podíváte-li se na její fotografie z různých dob, vždy vypadala „jako někdo“: trochu jako Sarah Bernhardt, trochu jako Mary Pickford, trochu jako Greta Garbo…

Její věhlas byl velký, překryly ji ale její obdivovatelky, ať už mluvíme o Olze Scheinpflugové, která měla svou kariéru spojenou hlavně s Karlem Čapkem, ale v počátcích Andulu vyloženě kopírovala, až po ty protektorátní divy, které jsou stále kolem nás: Adina Mandlová, Lída Baarová, Nataša Gollová…. Ten protektorátní marasmus se navíc stal normou vidění toho „starého herectví“, s čímž se jen obtížně dá polemizovat.  Provází ho navíc záliba v takovém sebemrskačství, že seriózní noviny tisknou články o tom, co dělal Goebbels minutu po minutě a jaké herečky ho obklopovaly.

Jaké bylo to její herectví?

Myslím, že především nezachytitelné. Bylo samo o sobě složené z mnoha náznaků, pauz, z celé symfonie gest a pohybů těla, jemuž ale vládl její sametový hlas. Velká škoda, že právě hlas – s výjimkou jedné dobové nahrávky Československého rozhlasu – se nedochoval. To jistě nebylo málo. Na její Lízu Doolittlovou vzpomínal ještě v roce 1965 Jiří Voskovec ve svém Klobouku ve křoví. A to nebyl prosím žádný buržoazní měkkýš…

Současníci byli fascinovaní tímhle vším. Byla to velká svůdnice, dočtete se, že zosobňovala „erotický sen publika“ a že byla doslova „erotickou mučednictví“. Alespoň to napsala Joža Götzová.

Ve filmech ale byla průkopnice, že?

Jistě. Založila v roce 1912 s manželem Maxem Urbanem společnost ASUM, tvořenou jejich iniciálami, a rozjeli tohle nejisté, ale jistě velmi dobrodružné podnikání. Vyrobili celkem osmnáct filmů. Viděl jsem osobně v archivu dva její němé filmy: Konec milování (1913) a Lucernu (1925). Ten první byl autorský v produkci ASUM, ten druhý byl fenomenální velkofilm podle Aloise Jiráska v režii Karla Lamače.

Stále ale věřím, že někde leží další a že nebude platit to okřídlené, co opakují do omrzení filmoví historici: „filmy jsou považovány za ztracené“. Největší potíž spočívá v tom, že ačkoliv byla jedna z prvních odvážlivců, kteří se doslova vrhli do filmů, byly ty filmy němé, tedy – dnes vlastně nehrané. Nikoliv ovšem nehratelné, že? Je ale známo, že to, co nikdo nenapíše, se vlastně nikdy nestalo. A v jejím případě by se dalo říct: koho nevidíte a zejména neslyšíte ve filmu, ten nikdy hercem nebyl. I když paradoxně to byla právě ona, která točila první zvukový film: Tajemství lékařovo (1930) u Paramountu v Paříži. Byla to ale údajně katastrofa, byť na fotografiích vypadá Andula velmi dobře. Můžete posoudit…

Přiznám se nakonec, že tomu vztahu mezi zvukem a obrazem nerozumím. V zahraničí jsou instituce, které se doslova specializují na němý film, vycházejí o těch hercích knihy. Zde naopak máme tradici Filmů pro pamětníky, které hrají pořád dokola to samotné: žádná invence, žádný nápad, a přitom v Národním filmovém archivu leží zapadány prachem doslova skvosty, a nejen od Gustava Machatého. V poslední době se konečně objevily slavné české filmy i na stáncích, ale tato díla dosud chybí. Němé totiž neznamenají, že by nemluvily, naopak. Tyto seance ale patří v kinu Ponrepu k mým nejoblíbenějším. Zvláště, když je dobrý pianista.

Ve své knize zmiňujete mnoho různých, někdy i překvapivých detailů. Jaký byl pro vás nejvýznamnější?

Detailů je mnoho, ne každý stojí za to, to je jasné. Asi nejzajímavějším detailem je, že ve filmu společnosti ASUM se s detailem nepracovalo. Alespoň to tvrdí ve vzpomínkách filmový pedagog a kameraman Václav Wasserman. Důležitý pro mne byl také objev milostného listu od Zdeňka Štěpánka – pohled na rukopis tohoto národního umělce jako mladíčka, zamilovaného do slavné Anduly, to pro mne byl velmi jímavý detail. O tom, že její dcera Marcella byla nevlastní sestrou Nataši Gollové, již dříve napsal Aleš Cibulka.

V jejím životě bylo detailů dosti, dokonce si myslím, že ona si na detailech zakládala celý svůj styl. Podle svědectví, a v tomto ohledu se mi podařilo najít skutečně mimořádná svědectví, se i ve svém životě snažila o vystupování, které mělo velkou kulturu. Zní to asi nesmyslně, ale pohrdavá sdělení, vzešlá z avantgardy, která nelibě sleduje vše, co sama nazývá kýčem, naštěstí dnes už nikdo nebere moc vážně. Přesto část divadelních historiků, kteří psali dějiny, to divadlo nahlížela dlouho právě z těchto pozic.

Nikdo ale moc nevěděl, že to byl například všemi levicovými teatrology vzývaný avantgardista Jiří Frejka, který režíroval s Andulou Sedáčkovou výtečnou hru Domino (1932) od francouzského dramatika a scenáristy Marcela Acharda. Pro filmové milovníky je toto jméno důležité. Achard se osobně znal s Andulou a do konce života jí mimochodem i finančně podporoval. Když v jeho Idiotce v roce 1963 excelovala Jiřina Bohdalová v Městských divadlech pražských, nechal přepsat honoráře na Andulu.

Pro mne osobně ale bylo zároveň šokující, že dlouho přetrvával mezi divadelními vědci názor, že herečka zemřela v roce 1969. Vypadá to jako bezvýznamný detail, ale když vezmete v potaz, že zemřela ve skutečnosti o dva roky dříve – a to dosti bizarně (porazil ji motocyklista), je to minimálně neseriózní. A smrt sama banální není. I když je banalizovaná a vytěsňovaná. Svědčí to ale bohužel nejen o celkové ignoranci, ale i o aroganci: jednou se to objevilo ve slovníku a slovník přece nelže. Ale chyby se vloudí i do slovníků. V Divadelním ústavu jsem se musel ale hodně snažit, než tento chybný údaj změnili.

Přesto se teatrolog Jan Císař ještě v recenzi na moji knihu dopustil této stejné chyby – snad z nějaké setrvačnosti, aby mi udělil nějakou lekci nebo co. Podotýkám, že jsem profesora Císaře nikdy nepotkal. Asi jsem ho měl citovat v bibliografii, ale pokud vím, on sám o Anně Sedláčkové nikdy nic nenapsal. Napsal hlavně skripta.

Čím si vysvětlujete, že její jméno tak dlouho nikoho nezajímalo?

Zajímalo, nezajímalo, nevím. Její diváci odcházeli, tak jako odešla jednoho dne celá doba: zvítězili buřtaři, jak hezky řekl jednou režisér Otomar Krejča. Pojídači buřtů se přece nebudou nechat dojímat. Jejich city jsou třídní a ve jménu třídního boje zlikvidovali své tyrany. A zlikvidovali také Andulu. Zatočili s ní víc než nacisté, vůči nimž se ona sama chovala s podobným pohrdáním.

Ale obecně řečeno, v dějinách se prosadil marxistický pohled na věci a teorie přerůstání avantgardy v realismus je toho dokladem. Nové divadlo, jak o tom píše teatrolog Bořivoj Srba, prosazovalo nový realismus, nejprve socialistický, který zároveň ale rehabilitoval i původní realismus. A kdo se tomuto trendu vymykal, přestal existovat. I když i později existovaly v českém divadle osobnosti, které se tomuto šablonovitému myšlení a herectví vymykaly: Karel Höger například…

Takže trochu v karikatuře: Jindřich Mošna ano, Zdeněk Štěpánek ano, Marie Hübnerová ano… Andula, která se mimochodem herectví učila právě u Hübnerové, tak ta – ne. Největší radost jsem ale měl, že na křest knihy přišel nestor teatrologie František Černý, který mi vzápětí sdělil, že o Andule napsal také jednu studii. Bohužel jsem si ji u něho už nestihl půjčit. Nedávno k mé velké lítosti zemřel…

Ale těší mne, že se mi podařilo 80 let od první monografie Edmonda Konráda napsat ještě jednu knihu – i když brilantní Konrádův esej je mimořádný, dnes by patrně nevyšel. Esejistika se tu chápe velmi školometsky, stejně jako fejetony. K tomu bych rád dodal, že kniha není klasická monografie, ale spíše ten fejeton…

Takže rehabilitace?

Ne, rozhodně ne. Necítím se na to, abych někoho rehabilitoval. Myslím, že každý má právo si udělat vlastní názor. To neznamená, že ho nemám: nechci ale nikomu vnucovat, jak to často dělá teatrolog Vladimír Just, žádný apriorní soud. Jemu samému se moje kniha líbila, i když ji myslím pochopil svým úhlem pohledu – právě jako tu rehabilitaci, obhajobu.  Žijeme v zajetí metafor, zejména těch mocenských, ale málokdo se pokouší nabídnout pohled, řekněme vhled – do proměn doby a charakterů, s nimiž souvisí nejen moc a morálka, ale i estetika a citovost.

Co mne zajímalo na této herečce, byla mnohem více kombinace estetiky s onou vypjatou citovostí, s tím, čemu herci občas říkají „nervy na pochodu“. Obdiv, kterého se jí dostalo, si vysvětluji jako klasický freudismus, přes nějž nám ale doba vane přímo do tváře. A to je přece mnohem zajímavější než kádrování, nebo se pletu?

Za rozhovor děkuje Markéta Nedvědová

Pozn.: Všechny fotografie doprovázející rozhovor byly publikovány v knize Josefa Brože Aféry Anduly Sedláčkové.

O herečce Andule Sedláčkové si můžete z pera Josefa Brože přečíst zde

nebo v knize Aféry Anduly Sedláčkové. Petrklíč, Praha 2008 :