Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Jsme jedna velká rodina

Jsme jedna velká rodina

40. číslo – TÉMA – LETNÍ FILMOVÁ ŠKOLA

Na letošní LFŠ byla uvedena kompletní retrospektiva tvorby mladého islandského režiséra Dagura Káriho (1973), s nímž jsme si povídali o současném stavu islandské kinematografie, (ne)spřízněnosti s Akim Kaurismäkim, skandinávském humoru a vztahu k hudbě.

Zdroj: Vladimír Lacena

Jaké to je být synem slavného, úspěšného otce? Mělo to na vaši osobnost a životní postoje nějaký zásadní vliv?

Vliv rodičů je na každého z nás pochopitelně obrovský, ať už jsou slavní, nebo ne. Je docela těžké mluvit o takových vlivech v několika málo poznámkách, ale dá se říci, že oba moji rodiče podporovali a snažili se rozvíjet mou kreativitu. Když jsem vyrůstal, byl jsem obklopen příběhy, což mě jistě nějakým způsobem formovalo. Vzpomínám si, že když jsem byl malý, lidé se mě neustále ptali, jestli se stanu spisovatelem jako můj otec. Myslím, že již v docela raném věku jsem se rozhodl, že nepůjdu v otcových šlépějích, zčásti možná i proto, že to všichni považovali za samozřejmé.

Co vás vedlo ke studiu filmové režie?

Když jsem byl teenager, byl jsem velmi tvořivý a věnoval se mnoha různým věcem. Byl jsem v rockové kapele, hodně jsem fotil, psal a maloval. Nebyl jsem schopný se soustředit jen na jednu věc. Pak jsem si uvědomil, že filmařina svým způsobem dokáže pojmout všechny činnosti, o které jsem se zajímal, a tím, že se stanu filmovým režisérem, si nebudu muset volit mezi věcmi, které mám rád.

Mezi vaším úspěšným absolventským snímkem The Lost Weekend (1999) a celovečerním debutem Albín jménem Noi jste v roce 2001 natočil epizodu v povídkovém filmu Villijós, na němž spolupracovali další čtyři mladí islandští filmoví tvůrci a na jehož hudební složce se podíleli Sigur Rós. Mohl byste nám tento snímek přiblížit?

Můj dobrý přítel Huldar Breidfjörd napsal scénář. V té době zrovna publikoval svůj první román, který se mi hodně líbil, a proto jsem byl nadšený, že s ním mohu spolupracovat. Ale zároveň se při tvorbě tohoto filmu ukázalo, čeho jsem se obával: je pro mě téměř nemožné režírovat materiál, který napsal někdo jiný. Z nějakého důvodu musím být součástí tvůrčího procesu již od samého začátku. Jinak se cítím zvláštním způsobem oddělený od celého díla a to není dobrý pocit. Ale byl to taky první film, který jsem dělal se svými producenty, jež později produkovali filmy Albín jménem Noi, Dobré srdce a koprodukovali Outsidera.

Pojetí hrdinů, tragikomický nádech a osobitý smysl pro humor ve vašich filmech nápadně připomínají filmy finského režiséra Aki Kaurismäkiho. Dá se v tomto případě mluvit o nějakém vlivu, nebo se jedná o čistě náhodnou podobnost vyplývající z mentality severských národů?

Filmy Akiho Kaurismäkiho mám opravdu rád a lidi mě k němu neustále přirovnávají. Ale podle mě se jako filmaři zásadně lišíme. Je větší stylista a jeho přístup k natáčení je odměřenější. Myslím, že humor je pro nás oba odrazový můstek a nejde nám tragédie, ale tón jeho filmů je hodně odlišný. Vždy mám problém mluvit o „skandinávském humoru“. Podle mě je humor hodně individuální a do značné míry definuje vaši osobnost. Ale samozřejmě určitá spojitost tu je. Skandinávci údajně inklinují spíše k temnému, sarkastickému smyslu pro humor…

Do jaké míry jsou vaše postavy projekcí vaší osobnosti? Sdílíte jejich touhy uniknout z prostředí, ve kterém žijí, do exotických krajin (přesně jako hrdinové Kaurismäkiho)?

Má tvorba je do značné míry produktem mojí představivosti. Rád si vytvářím fikční světy, v nichž se mé filmy odehrávají. Z mé vlastní zkušenosti toho příliš nepochází. Ale skutečně mám rád tropické krajiny! Nicméně snažím se nebýt příliš sebeanalytický. Snažím se být spontánní a v tvorbě intuitivní a považuji za trochu nebezpečné analyzovat věci až příliš do hloubky.

V jednom rozhovoru jste se zmínil, že váš zatím poslední snímek Dobré srdce (2009), jenž se odehrává v New Yorku, je osobním vyznáním tomuto městu, které je jedno z vašich nejoblíbenějších. Má to nějakou souvislost s tím, že v Albín jménem Noi jedna z postav nosí tričko s nápisem „New York Fucking City“?

Pozornost, kterou věnujete detailům, na mě dělá dojem! Ale mezi dvěma věcmi, které zmiňujete, není žádná úmyslná souvislost. Prostě jsem to tričko viděl a líbilo se mi, podle mě bylo zábavné mít starého bručouna v malém severoislandském městečku, který má na sobě něco tak kosmopolitního.

Jak hodnotíte současný stav islandského filmu? Jak je na tom finanční podpora místní kinematografie státem a jak ji ovlivnila zdejší ekonomická krize?

V islandském filmovém průmyslu panuje velká nejistota. Kvůli finanční krizi se vláda rozhodla omezit finanční podporu islandskému filmu o 35%, což je šílené. Samozřejmě, islandští filmaři se chtějí podílet na vypořádávání se s krizí, ale 35% je blízko k odrovnání celého průmyslu. Pro srovnání, podpora ostatních umění byla snížena o 3-6%. Zdá se mi to celé naprosto hloupé, protože filmový průmysl vytváří stovky pracovních míst a za každý dolar, který vláda vloží do výroby islandských filmů, dostane 5 dolarů zpátky…

O čem bude váš připravovaný snímek Indelible Ink? Plánujete ho opět natočit v angličtině?

Indelible Ink vlastně není úplně film, nebo aspoň zatím ne. Byl jsem osloven časopisem Cent, abych se podílel na jejich posledním čísle scénářem, tak jsem speciálně pro ně napsal tento krátký film. Ale možná některé prvky použiju v nějakém budoucím projektu. V současné době ale nepřemýšlím o dalším filmu natáčeném v angličtině. Dva projekty, na kterých zrovna pracuji, se odehrávají na Islandu.

Jste aktivním filmařem a zároveň hudebníkem. Věnujete se oběma profesím zároveň, nebo Dagur Kári-hudebník pracuje, pouze když má Dagur Kári-režisér volno?

V posledních letech byla tvorba filmů mým zaměstnáním a hudba byla jako vzít si dovolenou. Hudba je pravděpodobně to, co si v životě nejvíc užívám, a v podstatě neustále flirtuji s myšlenkou udělat si v ní kariéru. Je zvláštní, že když natáčím, skoro vůbec se na filmy nedívám, a když dělám muziku, zase neposlouchám skoro žádné jiné interprety. Ale když točím filmy, poslouchám hodně hudby, a když dělám hudbu, dívám se hodně na filmy.

Zdroj: Vladimír Lacena

S Orri Jonssonem hrajete ve Slowblow již patnáct let. Od čeho je název vaší kapely odvozen?

No, existují dva druhy pojistek: rychlé pojistky a pomalé pojistky. V roce 1994, když jsme dělali naše první album, jsme zoufale potřebovali název a vzadu na našem zesilovači bylo napsáno „pomalá pojistka“ (slowblow fuse). A napadlo nás, že slowblow je pro nás dobrý název: pomalá exploze. Protože pracujeme velmi pomalu.

Hudbu si sám skládáte i k vašim filmům. Kde hledáte inspiraci?

Když skládám hudbu pro film, většinou hledám inspiraci ve filmu samotném. Nechám jeho náladu a texturu, aby mě vedla. Je to fascinující práce a jedna z věcí, kterou mám na filmování nejraději. A odehrává se až na konci celého procesu, takže je to skoro jako dát si v restauraci dezert.

Chystáte po úspěchu vašeho posledního alba, které bylo mezinárodně distribuováno, nějakou další desku?

Novou desku plánujeme pořád, ale jak už jsem se zmínil, pracujeme velmi pomalu. Naše poslední album vyšlo v roce 2004, to už je šest let! Takže musíme dát něco dohromady co nejdřív. Ale jedním z důvodů, proč jsme zatím za celé ty roky nevydali další desku, je, že jsme se vyvíjeli… Vzdalovali jsme se od popových songů k instrumentální hudbě.

V čem podle vás spočívá svébytnost islandské hudby?

Množství dobré hudby, která pochází z Islandu, je neuvěřitelné. A když se takové věci dějí, je to vždycky trochu záhada, neexistuje jednoduché vysvětlení. Ale myslím, že to má co do činění s faktem, že islandští hudebníci jsou jako jedna velká rodina. Existuje mezi nimi smysl pro pospolitost a spolupráci. Všichni jsme přátelé, hrajeme si navzájem v kapelách a neustále si pomáháme.

Často koncertujete a spolupracujete se skupinou Múm, zpěvačka Kristín Anna Valtýsdóttir navíc nazpívala několik písní na vašem posledním albu. Mezi jinými jste společně s Múm vytvořili skupinu The Sigrídur Níelsdóttir Experience, která hraje covery proslulé islandské muzikantky Sigrídur Níelsdóttir, jež sama živě nevystupuje. Co vás k tomu vedlo?

Byla to pocta Sigrídur Níelsdóttir. Je to osmdesátiletá paní, která své první album vydala v roce 2000 a do roku 2007 jich stihla dalších 58! Je to skutečně unikátní umělkyně a mladší generace muzikantů ji obdivují. Všechnu svou hudbu nahrává na starý kazeťák a jediný hudební nástroj, který používá, jsou klávesy Casio. A protože nikdy nehraje naživo, řekli jsme si, že by bylo pěkné zahrát živě její skladby s velkou kapelou.

Jana Bébarová

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 283

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/2020/corded-handheld-vacuum-cleaner-eraclean-stick-handheld-vacuum/
/25fps.cz
Zpět nahoru