Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Kroksunkrok a zase zpět Nikity M.

Kroksunkrok a zase zpět Nikity M.

ANALÝZA: Unaveni sluncem 2 (režie: Nikita Michalkov, 2010) – JAKUB GANTNER –

Kritiku nového filmu Nikity Michalkova Unaveni sluncem 2 pojímám jako více analyzující text, neboť první hodnotící recenze již na stránkách filmových periodik zazněly. A nutno podotknout, že kladných slov se vyvarovaly. Přesto se domnívám, že kategorické odsouzení bez podrobnějšího rozboru je unáhlené, i když leccos odsouzeníhodného film skutečně skýtá. Pro důkladnější analýzu bude nezbytné snímek včlenit do kontextu režisérovy tvorby a zhodnotit žánrovou stylizaci, jakožto i autorskou invenci.

Stěžejním tématem Michalkovových opusů, ať už se odehrávají v současnosti či mapují historické události, je Rusko jako prostor, v němž se vedle sebe nachází mnoho protikladů. Tato entita rozličných fenoménů, které na sebe berou podobu autoritativních režimů, způsobů bytí či náboženství, ustanovuje podstatu souřadnic, v nichž režisér tvoří. Proto ani o jednom filmu nelze tvrdit, že by neodrážel svůj původ a je teď úplně jedno, dosahuje-li toho vizualizací  ruského venkova nebo zachycením dějinného vývoje (politického převratu) v zemi (Otrokyně lásky). Unaveni sluncem 2 pak svým námětem jenom potvrzují autorovu snahu zachycovat historicky významné a umělecky nosné momenty ruské historie (za další příklad může posloužit televizní seriál Nikita Mikhalkov. Sentimentalnoye puteshestviye na rodinu. Muzyka russkoj zhivopisi.)

V návaznosti na zachycení rodného Ruska lze v tvorbě vypozorovat neustálou tematizaci rodiny jako osudového ukotvení života každého člověka. Ve všech filmech se tak prolíná silný vztah k vlasti a rodinným příslušníkům; tedy dva konstrukční principy charakterů postav (příkladem může být Oblomov; jejich disproporci potom zobrazuje  Příbuzenstvo).

Z laického, ale i odborného přijetí jednotlivých děl lze vypozorovat, že na diváckou recepci nejvíce působí jakási atmosféra filmových obrazů, většinou okrášlena přívlastky lyrická, bezčasá, poetická, někdy též psychologická atd. Divácký pohled se kochá vizuální senzibilitou, kterou režisér dociluje zejména kompozicí mizanscény, když kamera snímá prostor v dlouhých, mnohdy až statických záběrech. A nejde tu pouze o zaranžování předkamerové reality dojemně líbivými a nostalgickými předměty, nýbrž i o promyšlený pohyb herce či práci se světlem (například v Oblomovovi). Kontinuální a ničím nenarušený scénosled (mimo používání flashbacku) potom vede ke kritickému označení zfilmovaného divadelního představení (podpořeného čechovovskými adaptacemi ve filmech Nedokončená píseň pro mechanické piano a Černé oči), které spíše nežli by se prokazovalo jazykem filmovým, profiluje se hereckou akcí. K podpoření podobných tvrzení jistě napomáhá i účast Michalkova coby herce. Tyto formulace nejsou ale zcela pravdivé, neboť délka jednoho záběru či jednota místa, času a děje ještě nutně neznamenají, že film nevytváří osobitou filmovou řeč. Přesto jsou pro autorský rukopis charakteristické a předznamenávají nepsané pravidlo diváckého očekávání.

Změna žánru a její problémy

Velká většina negativních recenzí, které se na Unaveni sluncem 2 snesly, vyčítají režisérovi vyhrocenou dramatičnost (teatrálnost) a primární záměr vyprávět příběh (epika na úkor lyrizujících záběrů). Z čehož plyne mělkost estetické působivosti jednotlivých složek filmu (objevovala se tvrzení o fádní hudbě, nudném střihu atd.) a nepřehlednost syžetu poslepovaného z fragmentarizovaných retrospektiv mizejících a nesmyslně se objevujících v přítomném času děje. Nic by na těchto výtkách nebylo zvláštního, kdyby se však až obsedantně nevztahovaly ke komparaci k Unaveni sluncem (1). A právě tady nastává obtíž, neboť pokračování vychvalovaného předchůdce nelze kvalitativně porovnávat optikou jedné kritické kategorie nazvané filmový žánr. Zatímco Unaveni sluncem lze klasifikovat především jako rodinné drama odehrávají se na pozadí vyhrocené historické doby, jejíž výboj postavy zasahuje, Unaveni sluncem 2 tuto žánrovou hru popírá. Odlišným stylovým projevem se totiž jednoznačně identifikuje s žánrem válečného filmu. Pokud tedy budeme dvojce vyčítat, že v sobě neobsahuje obrazy snových a poetických obrazů či nevyzařuje stejnou atmosférou jako jednička, říkáme tím, že rodinné drama je obecně hodnotnější něž válečný film.

Proto je zapotřebí dvojku hodnotit podle zcela odlišných kritérií a hlavně ho zrcadlově nepřirovnávat ke svému předchůdci. Pokračováním ságy rodiny generála Kotova Michalkov nechce vytvořit film, jenž nadchne svým intelektuálním přesahem, ale film typu amerického blockbusteru, který v sobě syntetizuje potenciál uspokojit širší divácké spektrum (včetně alespoň částečné intelektuální úlitby). Ostatně nejedná se o nic nového, kupříkladu již klasikové sovětského filmu Kulešov a Pudovkin se pokoušeli sestavit obecný obraz – strukturu amerického komerčního filmu, který by transformovali do sovětské kinematografie. A jejich následovník postupuje podobně. Snahou není pokračovat ve shodném stylovém modu s filmem předešlým, ale vytvořit ruskou alternativu amerického velkolepého historického snímku (to, čemu se někdy říká historická freska) postaveném na vyprávěcím postupu kinematografických atrakcí (naturalistické válečné boje) a neustálém udržování diváckého napětí (setká se Kotov s dcerou Naďou, nebo zahynou v mumraji válečného chaosu). Domnívám se, že tyto dva postupy tvoří paradigma válečného filmu, a proto bude důležité se nad nimi pozastavit.

Z dostupných informací vychází najevo, že Michalkov natočil vůbec nejdražší film ruské kinematografie (okolo 45 miliónu dolarů, i když se uváděná čísla mírně rozcházejí). Mimo vyhazování mostu se tu setkáme i se vzdušnými bojovými scénami či angažováním „tisícihlavého“ komparsu. Podle historiků je předvedená podívaná plná ahistorických momentů druhé světové války, které se reálně nemohly stát. Nemyslím si však, že by tento prohřešek byl sám osobě odsouzeníhodný, pakliže by nasnímaná ahistorie konvenovala s dramatickým obloukem příběhu a vytvářela jednotící charakter filmu. Vždyť se jedná o hraný nebo také fikční film a nikoli o dokument. Existuje několik vynikajících filmů, které se vzpírají historické logice (například Ostrov režiséra Pavla Lungina), a přesto díky své výpovědi mohou sdělit více nežli puntíčkářsky rekonstruované bitvy.

Problém Unaveni sluncem 2 lze hledat jinde, a totiž v příliš kašírovaných velkolepých scénách, které nestrhávají k diváckému úžasu, ale vždy nezáměrně dokáží, že sledované je nepovedeným výtvorem autorů. Mezitímco zvládnutá kinematografická atrakce vybízí diváka k dvojí možnosti percepce (1. naprostého vizuálního pohlcení 2. podivení se dokonalému filmovému řemeslu), Michalkov obrazově dramatické scény utápí ve filmových postupech nevyrovnávajících se americké kinematografii. Davy komparsistů působí v mizanscéně naprogramovanými příkazy, což podtrhuje i postavení kamery, která prostor snímá v „opotřebovaných a nepřekvapujících“ úhlech (totální nadhled velkého celku; přední pohledy do kokpitu letadla na emocionálně stylizovanou tvář letce atd.).

Autor se zbytečně nechal unést myšlenkou natočení velkofilmu namísto žánrově odlišného typu filmu, který mu sedí více. Pakliže působí tvorba ruského režiséra v něčem mistrně, je to ve vykreslení tématu mezilidského soužití, v hledání podstaty člověka, jeho místa ve společnosti a ne v akčních scénách moderního střihu. Příčinu nezdaru lze hledat už ve scénáři, jehož autorem je ázerbajdžánský scénárista Rustam Imbragimbekov, jenž s Michalkovem spolupracuje dlouhodobě. V Imbragimbekově tvorbě je totiž dosti patrné, že ze scénářů napsaných pro historicky komornější dramata (Východ-Západ, režie Régis Wargnier) vyplývají hodnotnější filmy, nežli ze scénářů velkofilmů (Nomád, režie Ivan Passer). Scénář Unaveni sluncem 2 se snaží propracovat syžet filmu v montáži časových rovin jednotlivých sekvencí. Lineární vyprávění je odsunuto na úkor kusovitých výseků klíčových situací dvou hlavních postav Kotova (Michalkov) a jeho dcery (Michalkovová). Významnou roli v dějovém uskupení sehrává Arsentěv (Menšikov), jenž v druhé polovině filmu přejímá roli hledače informací, a tím pádem se skrze jeho pátrání rozvíjí retrospektiva osudu postav. Tato vyprávěcí nápaditost není nezajímavá a může nabízet výpovědní přesah o válce jako době ztracených osudů, ovšem mnohdy je vyprávěcí postup do syžetu transplantován uměle. Role vypravěče už tu není záměrně nepřehledná, ale ztracená v nepřesném ustanovení vypravěčovy pozice.

Přes tyto jednoznačné chyby ovšem nelze o filmu hovořit jako o naprosto nezdařilém. Tvůrci  chtějí zatížit dějovou strukturu podtónem zásadních otázek lidského utrpení, hledání naděje v bezvýchodnosti. A nutno podotknout, že tento podtext má své kvality, neboť autoři pro tato témata nachází adekvátní filmový způsob ztvárnění. Jestliže totiž něco zásadně vybočuje z šedavého stylu filmu, je to temporytmus, který nabývá podoby nositele dramatického konfliktu, napětí a intelektuální přitažlivosti. Ať už je temporytmu použito jako vtahu mezi dvěma sekvencemi filmu (příkladným způsobem v úvodu filmu, když se vedle sebe střetávají sekvence ze sovětského gulagu s mírně  surrealistickou sekvencí Stalinovy oslavy) či mezi kauzálním chováním postavy během jedné sekvence, dešifruje a interpretuje situaci subjektivním pohledem autora pokoušejícího se přinést osobní výpověď. Škoda, že mixáž časových rovin již nevychází. Přesto nalézám v použití temporytmu jednoznačnou kvalitu oproti konvencionalizované technice amerických blockbusterů, kde je pozice autora nivelizována pod všeobecnou snahu dosažení maximální vizuální slasti válečných scén.

Jak se hradí velký rozpočet (a co to znamená)

Již padla zmínka o horentním rozpočtu filmu, který byl z části financován ze státních peněz. Není tajemstvím, že Michalkov se těší velké oblibě Kremlu, což se dost negativně promítlo již ve filmu 12, jehož happyend zcela podvrátil politicko-sociální sondu současné ruské společnosti. Stejně tak se ví, že režisér opěvuje dobu carského Ruska, z čehož čerpal Lazebník sibiřský. I když by se při analýze filmu mohlo zdát irelevantní uvažovat o autorovi z hlediska jeho osobního smýšlení, Michalkovovy filmy k tomu přímo determinují.

Proto je podstatné si uvědomit, že i nejnovější snímek je v určitých aspektech filmem politickým a tendenčním. Postava generála Kotova tu nabývá až supermanovské aureoly chránící ho před válečnou vřavou. Kotov se (spolu s Naďou) stává symbolem spásy, které je dána scenáristická síla porazit celý Sovětský svaz i fašistické Německo. Jedná se o typizovaný ideový záměr; nad společenský systém, který „je vymknutý z kloubů“, staví postavu superhrdiny, jenž je uvědomělejší než všichni ostatní a v samém důsledku je nositelem „lepší budoucnosti“. Pragmatická rafinovanost tohoto modelu spočívá ve zdánlivě kritické reprezentaci všech společenských tříd (vesnický lid nepomůže znásilňované dívce, straničtí pohlaváři žijí v přepychu a nezajímají se o nic jiného nežli o vlastní prospěch, pionýři jsou udávajícími lháři atd.), na jejímž půdorysu se buduje postava jednoho dokonalého lidského charakteru. Problematické se jeví vydělení této postavy ze společenského řádu a  její schopnosti jednat čestně a spravedlivě (obdobně je tomu ve filmu 12 a postavě porotce, jehož hraje Michalkov). Samozřejmě je tu ještě epizodní postava duchovního, jenomže tu tvůrci spíše transponují do příběhu pod záminkou hledání metafyzična (jak to formuloval sám režisér).

Abychom však nehanili neobjektivně, je zapotřebí si uvědomit, že ideologicky a vyobrazením postav v rámci děje film nikterak nevybočuje ze zajetých kolejí ryze komerčního válečného žánru; zvláště toho amerického. To, co nám připadá v americkém filmu zcela ideologicky přijatelné, považujeme v mimoamerickém snímku za příznakové a chybné. Jenomže tady se dostáváme ke kritice proudu válečného filmu postaveného na superhrdinech sloužících vyšším cílům či vidoucích pravdu lepšího režimu. Unaveni sluncem 2 nelze jednoduše napadat z pochlebování někomu, kdo film financuje, chyba je v produkčním systému tohoto typu snímku.

Nahlédnuto z celkové perspektivy je snímek Unaveni sluncem 2 pro Michalkovovu tvorbu logickým pokračováním, jakož i slepou uličkou. Tematicky se tu příliš nevzdálil od předešlých snímků (téma rodiny a dějin Ruska), ovšem odklání se od svého typického rukopisu let minulých, který jenom někdy zasvitne. Děj je pod diktátem válečného žánru, který se režisér pokouší rozbíjet ironickými a filozofujícími scénami, ovšem namísto účinku intelektuálního přesahu včleněného a fungujícího v rámci dějové akce se rozpadá jeho kompaktnost.

Hodnoceno jednou větou, film nabízí ruskou alternativu amerického válečného a nacionálně zabarveného velkofilmu.

Unaveni sluncem 2: Exodus

Utomlyonnye solntsem 2

Režie: Nikita Machalkov

Scénář: Rustam Ibragimbekov,  Nikita Michalkov

Kamera: Vladislav Opelyants

Střih: Svetolik Zajc

Hudba: Eduard Artěmjev

Hrají: Nikita Michalkov, Oleg Menšikov, Naděžda Michalkova, Andrej Panin, Valentin Gaft, Alexej Buldakov, Andrej Merzlikin, Alexej Petrenko aj.

Rusko/Německo/Francie, 2010, 132 min.

Podle údajů HCE je distribuční premiéra 21.10. 2010

Přesto v rámci filmových klubů promítáno již dříve.

Zdroj obrazové přílohy: http://www.manifesto2010.cz/Filmy/Unaveni-sluncem-2-Exodus

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 15

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru