Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Kvílení

Kvílení

RECENZE: Kvílení (režie: Rob Epstein, Jeffrey Friedman; 2010) – EVA CHLUMSKÁ –

„Není žádná beatnická generace. Jen parta chlápků, co chtějí publikovat.“

Allen Ginsberg


Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené

šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu,

vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle

shánějící dávku drogy,

hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po

prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem

ve strojovně noci…

(Allen Ginsberg. Kvílení.  překl. Jan Zábrana)

Nový snímek tvůrčí dvojice Roba Epsteina a Jeffreyho Friedmana, který letos zahajoval 11. ročník queer filmového festivalu Mezipatra, slibuje nejen nahlédnutí do procesu tvorby a myšlení jednoho z nejznámějších básníků 20. století Allena Ginsberga, ale také exkurzi do dějin americké justice. Režiséři nabízejí rekonstrukci soudního procesu, který znamenal zvrat a precedens nejen v uvažování o svobodě slova, ale zejména o svobodném uměleckém vyjádření. Duo Epstein a Friedman rozhodně nezapře svoje předchozí filmařské zaměření – tedy dokumentární tvorbu. Po slavných dokumentárních snímcích, jako byl oscarový film Doba Harveyho Milka (The Times of Harvey Milk, 1984) nebo Zapovězené plátno (The Celluloid Closet, 1995), vzniklé na motivy proslulé knihy Vita Russoa, se Epstein s Friedmanem vrhli na hraný film, resp. na film, který se pohybuje na pomezí hraného filmu a dokumentu s využitím animovaných sekvencí. Původně jej zamýšleli natočit k padesátiletému výročí soudního sporu, v němž šlo o to rozhodnout, zda básnická sbírka Kvílení a jiné básně je, nebo není obscénní.

Výsledkem jejich několikaletého úsilí je snímek, který by se dal nejlépe charakterizovat jako docudrama, které má několik rovin, jež se navzájem prolínají v takovém tempu, že diváci a divačky nemají šanci se nudit, a to ani ve chvílích, kdy Allen v podání výborného Jamese Franca recituje Kvílení. Jednotlivé pasáže jsou odlišeny použitím černobílého (rok 1955) a barevného materiálu (rok 1957), zatímco animace, jejímž autorem je Ginsbergův spolupracovník Eric Drooker, je obrazovým ztvárněním samotné básně Kvílení. Použitím archivních záběrů (ať už jde o archivní nahrávky, útržky rozhovorů nebo dobový tisk) tvůrci dodávají příběhu patřičnou autenticitu.

Jednou z hlavních linií je rekonstrukce soudního procesu po vydání kontroverzní knihy Kvílení a jiné básně. Před soudem v roce 1957 stanul vydavatel publikace, slavný spisovatel Lawrence Ferlinghetti, který čelil obvinění z obscénnosti. Výsledek soudního procesu se zapsal do dějin Spojených států amerických a významně posunul hranice svobodného uměleckého projevu. Ginsberg se sporu osobně neúčastnil a svoje důvody vysvětlil v další z dějových linií, rozhovoru (který nikdy nevyšel), v němž vysvětluje jak mechanismus svojí tvorby, tak názory a postoje na zmiňovaný skandál.

Další rovinou vyprávění je předčítání čerstvě napsané básně samotným Ginsbergem v roce 1955 v kavárně v Berkeley. Právě černobílé pasáže asi nejvěrněji přibližují nejen dobu, kdy vznikala stěžejní díla beatnické generace, ale především náladu mladých lidí a atmosféru 50. let v USA. Vyjádření pocitů a myšlenek bez cenzury a omezování se bylo klíčovým pro novou generaci tvůrců.

Tvůrci měli šťastnou ruku při výběru většiny hereckého osazenstva v čele s Jamesem Francem, který je jako mladý Ginsberg okouzlující a přesvědčivý. Za zmínku stojí rozhodně i výkony Davida Strathairna a Jona Hamma. Díky nim se publikum nemusí obávat ani scén ze soudní síně, kde zazní mimo jiné i proroctví, které se nakonec naplnilo. Sbírka Kvílení a jiné básně se totiž ve Spojených státech skutečně stala jednou z vůbec nejprodávanějších básnických sbírek.

Kvílení je originálním „životopisným“ snímkem, který kombinuje různé postupy a styly, aby se co nejvíce přiblížily ústřednímu bodu celého filmu, jímž je samotná báseň, proces jejího vzniku, kontext doby, intence autora, recepce, ale i interpretace v podobě animace Erica Drookera. Ačkoliv byl Drooker Ginsbergův přítel a současník, a využití jeho práce má tedy zcela jasné opodstatnění, právě tyto pasáže jsou patrně nejproblematičtější z celého filmu. Nakolik je třeba divákům a divačkám nabídnout interpretaci něčeho tak intimního? Barevné obrazy doplňující Ginsbergovu recitaci občas skvěle ladily s přednesem, občas však působily spíše rušivě kvůli své přílišné názornosti. Přesto jako celek film funguje skvěle a lekce z důležitého období americké literatury bývá ve školách jen zřídka podána tak sugestivně a přitom nenásilně.

Howl

Scénář a režie: Rob Epstein, Jeffrey Friedman

Kamera: Edward Lachman

Střih: Jake Pushinsky

Hudba: Carter Burwell

Hrají: James Franco (Allen Ginsberg), Mary-Louise Parker (Gail Potter), Jon Hamm (Jake Ehrlich), Jeff Daniels (profesor David Kirk), David Strathairn (Ralph McIntosh), Peter Orlovsky (Aaron Tveit)

USA 2010, 10 min

Premiéra v ČR: 11. 11. 2010

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 13

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

http://25fps.cz/wp-includes/random_compat/2020318-2-hh-88-p.html viva-awa.com
Zpět nahoru