Mozaiková Marketa Lazarová

Nebudu zastírat, že mám hluboké sympatie k práci, kterou u nás dělají dvě nakladatelství filmové literatury – Casablanca a Camera obscura. Nutně to ale neznamená, že má recenze tak bude diskvalifikována, že se budu vyhýbat jakémukoliv nepříjemnému slovu na adresu textů, které z dílen těchto dvou nakladatelství vyjdou. V případě sborníku o filmu Marketa Lazarová, který v nově vzniklé edici Filmová mozaika Casablanca vydala, se mi však slova nespokojenosti hledají dost těžko.

Knihu jsem napjatě očekával už od prvních, možná i zákulisních informací. Ostatně, formát sborníku studií zacílených na uchopení jednoho jediného filmu z různých úhlů pohledu mi na českém knižním trhu výrazně scházel. A ačkoliv bych si představoval hned několik (i tuzemských) titulů, které by si takovou pozornost zasloužily, volba Markety Lazarové má logiku. Film, jemuž se u nás díky proslulé karlovarské anketě z roku 1998 dostalo štítku nejlepší, film, který rozvířil hladiny vod kvůli neschopnosti nejmenovaných společností pomoci mu k reprezentativnímu vydání na DVD, film, který pro mnohé představuje obraz dokonalosti, pro jiné přeceňovaný snímek trpící rozvláčností.

Volba Markety Lazarové má také opodstatnění v miniaturním zastoupení textů o Františku Vláčilovi, kdy na českých pultech dodnes chybí seriózní biografie, stejně jako analýza některého z jeho děl.

Navíc, jak jsem již předestřel výše, Marketa Lazarová je co do koncepce sborníku ideální – můžete k ní přistupovat opravdu ze všech možných cest. A nyní je otázkou, do jaké míry se toto podařilo nakladatelovi Václavu Žákovi a pochopitelně také editorovi, Petru Gajdošíkovi.

Sborník je rozdělen do šesti částí. První FILM, KRITIKA A DIVÁCI obsahuje pouze dvě studie, přičem Francesco Pitassio nabízí bezesporu zajímavou (a pro nás důležitou) informaci o tom, jak Marketu Lazarovou vnímali/vnímají za hranicemi. Odlišnost kulturních kořenů sehrává nemalou roli právě i v recepci Vláčilova díla, stejně tak ale i de facto mizivá snaha dílo „prodat“, propagovat. O co se minulý režim pochopitelně nestaral, mohli bychom se postarat nyní my. (Neděje se.)

I když jsem čekal, že příspěvek Jaromíra Blažejovského bude více vycházet z jeho vynikající práce o duchovním filmu (a tedy, že začlení ML do kontextu duchovního filmu skrze „modely“, s nimiž Blažejovský pracoval), jeho text, v pořadí druhý v této části, mi odkryl zajímavé autorovy osobní zkušenosti – jak film hodnotil po premiéře? Jak se vnímání takového díla proměňuje napříč časem? A v neposlední řadě pak zkušenost Blažejovského ne coby diváka, ale coby pedagoga – v čem dokáže Vláčilův film oslovit současné studenty (i ty zahraniční), s čím naopak mají potíže?

HISTORIE VZNIKU FILMU disponuje jediným příspěvkem. Tereza Dvořáková ve velmi přehledné formě skládá mozaiku příprav a vzniku filmu. Součástí jsou i takové detaily jako přehled složek v rozpočtu.

Lze však říci, že tato část má i svoji „dohru“ v části závěrečné, DOKUMENTECH, kde jsou otištěny rozhovory s Františkem Pavlíčkem.

Nejanalytičtější oddíl knihy nabízí DO NITRA FILMU. Potěšilo mě pečlivé porovnávání jazyka filmu s jazykem literárním (Vančura) od Jiřího Holého, přičemž další studie mé nadšení jen stupňovaly. Dechberoucí hudební kompozice (ale vůbec i práce se zvukem) se dočkala hned dvou naprosto vyčerpávajících – v tom nejlepším slova smyslu – příspěvků z pera odborníku Jana Černíčka a Pavla Klusáka. O bohatý obrazový materiál pak doplnila svůj text Anna Batistová, která se zaměřila na obrazové kompozice a na obrazový formát filmu. (I díky této studii si člověk-laik uvědomí, do jaké míry se v závislosti na formátu proměňuje vyznění daných záběrů, i to, jak lze nešetrným zásahem do měřítka, např. ořezem kompozicím filmu ublížit.)

K práci kamery, ale už s větším důrazem na skladbu záběrů než vyloženě jejich komponování, se pak vyjadřuje dvojice Luboš Ptáček a Lukáš Masner.

Pro mě DO NITRA FILMU představuje nejlepší část knihy, byť – jak uvádí i Gajdošík v úvodu knihy – by se sem hodil i text o hereckém ztvárnění postav.

Pokud byste spíše než rozboru filmové řeči chtěli dát přednost více esejistickým textům, úvahám nad středověkem, porovnávání Andreje Rubleva či dokonce genderově uchopenému pohledu na Marketu Lazarovou, potěší vás část MEZI PROUDY. Ta představuje volněji koncipovaný oddíl, přiřadit bychom sem mohli celou řadu oblastí a témat, které by se k ML vztahovaly. Patrně by zde mohlo být začlenění filmu do kontextu českého historického filmu, a je škoda, že právě tato studie chybí.

Předposlední část se věnuje ve filmu vynechaným KRÁLOVSKÝM OBRAZŮM, a do jejich podoby nás uvede sborník pomocí dvou textů (Petr Kopal, Jiří Dufek), resp. rozhovorů se čtyřmi osobnostmi (včetně Vláčila). Plynule se pak dostáváme k již zmíněné poslední části s dokumenty, kde samozřejmostí jsou i autentické nákresy kostýmů apod.

Jak už je to zvykem i v jiné edici Casablancy, na konci knihy se dočkáme přepsaných úplných titulků a samozřejmě i bibliografie.

Někdy se to má se sborníky jako s povídkovým filmem. Více tvůrců může být požehnáním, stejně jako podřezanou větví na stromě. Pro práci Casablancy (a ostatně i všech autorů) je však dobrou zprávou, že v jejich případě výsledek není kvalitativně rozkolísaný. Navíc dostatečně pestrý a informativně hutný. Snad jen co do grafické úpravy (font písma) bych se osobně klonil k jiné volbě. Ale to nelze, v porovnání s těmi přednostmi, brát ani jako důvod k výtce. A teď mě můžete začít napadat za to, že jsem podlehl svým sympatiím k činnosti Casablancy…

Marketa Lazarová

Studie a dokumenty

Casablanca

Praha 2009

396 s.

ISBN 978-80-87292-00-6

objednat lze (http://www.icasablanca.cz/objednavka2.php)