Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Napříč íránským hudebním undergroundem

Napříč íránským hudebním undergroundem

RECENZE Kasi az gorbehaye irani khabar nadareh (režie: Bahman Ghobadi, Írán, 2009) – JANA BÉBAROVÁ – 

Bahman Ghobadi

Bahman Ghobadi (1969) patří k mladší generaci íránských filmařů. Pochází z oblasti íránského Kurdistánu a filmu se začal věnovat v druhé polovině 90. let, kdy natočil řadu krátkometrážních filmů, jimiž na sebe upoutal pozornost a za něž byl oceňován na zahraničních filmových festivalech. V roce 1999 dělal hlavního asistenta režie u snímku Bad ma ra khahad bord (The Wind Will Carry Us) Abbase Kiarostamiho, kde se rovněž objevil v jedné z rolí. Jako herec se rok poté podílel na snímku Samiry Makhmalbafové Takhté siah (Blackboards). Ghobadiho celovečerní filmový debut, Zamani barayé masti asbha (A Time for Drunken Horses, 2000), který se stal prvním hraným filmem v kurdštině vůbec, potvrdil jeho pověst talentovaného režiséra a vydobyl mu všeobecné uznání ve světě. Snímek, jenž navázal na tradici dětských hrdinů íránské kinematografie, získal ceny na festivalech v Cannes, Chicagu, Sao Paulu a řadě dalších. Ve stejném roce Ghobadi založil vlastní produkční společnost Mij Film s úmyslem podporovat kurdskou národní kinematografii. Jak uvádí oficiální webové stránky společnosti, „Mij Film ročně produkuje dva až tři celovečerní filmy a několik krátkometrážních snímků s etnickými tématy v naději, že těmto hlasům bude dán prostor, aby byly vyslyšeny a pochopeny.“1 Z dalších tří snímků, jež natočil vždy v rozmezí dvou let, na sebe Ghobadi nejvíce upozornil filmem z roku 2004 Želvy mohou létat (Lakposhtha parvaz mikonand), který byl jako zatím jediný jeho snímek uveden i v české distribuci. Zaměřením na kurdskou oblast (všechny jeho předchozí filmy, z nichž tři natočil v kurdštině, se odehrávají v Kurdistánu) si Ghobadi znepřátelil řadu vládních úředníků. „Obvinili mě, že jsem separatista, že chci, aby se Kurdistán oddělil od Íránu. Místo povzbuzení do další tvorby filmů pro můj lid mi řekli, že bych měl přestat.“2

Jeho nejnovější snímek Kasi az gorbehaye irani khabar nadareh (No One Knows About Persian Cats, 2009) měl premiéru na loňském festivalu v Cannes, kde byl oceněn Zvláštní cenou poroty v rámci sekce Un Certain Regard. Film, který Ghobadi za pomoci malého štábu natočil ilegálně a za pouhých 17 dní, je pravděpodobně posledním, jenž natočil v rodné zemi.3 Stejně jako jeho předchozí snímek Niwemang (Half Moon, 2006), i tento nebyl (a za stávajícího režimu nikdy nebude) oficiálně uveden: oba totiž tematizují hudbu, jež je v íránské společnosti opředena mnohými zákazy. Režisér v nich otevřeně zobrazuje v Íránu tabuizovaný ženský zpěv, i přes zákaz prezentuje hudební nástroje, západní hudební žánry a vypovídá o nelehkém osudu místních hudebníků.

Kasi az gorbehaye irani khabar nadareh, Ghobadiho sonda do teheránského hudebního undergroundu, se od režisérových ostatních filmových projektů liší v obratu od vesnického života a kurdských otázek k životu ve velkoměstě. Nezvykle pro íránskou kinematografii se zaměřuje na osudy dospívající mládeže a jejich sny a touhy: na dvojici teheránských přátel (dívky a chlapce), jež spojuje touha založit indie-rockovou skupinu a odjet na Západ, kde by se mohli plně realizovat. Dokumentární charakter filmu, který je uvozen již úvodním sloganem „based on real events, locations and people“, vyplývá i z účinkování skutečných íránských hudebníků, s nimiž se Ghobadi setkal během práce na vlastní hudební nahrávce a jejichž osudy a životní peripetie ho zaujaly. Ústřední dvojici ztvárnili Negar Shaghaghiová a Ashkan Koshanejad, frontmani Take it Easy Hospital, skupiny založené v Teheránu, nyní působící v Londýně, jež v Ghobadiho filmu vystupují pod pravými jmény a v podstatě hrají sami sebe (rodnou zemi opustili pár hodin po dokončení posledního záběru). Sebereflexivita snímku je ostatně patrná i z prologu odehrávajícího se v nahrávacím studiu, kde na pozadí hudebního vystoupení samotného režiséra sledujeme dialog muže a ženy o vzniku filmu, který právě sledujeme.

Negar Shaghaghiová a Ashkan Koshanejad (v popředí), členové skupiny Take it Easy Hospital.

S režisérem Bahmanem Ghobadim na premiéře filmu na festivalu v Cannes.

Kasi az gorbehaye irani khabar nadareh je (stejně jako všechny ostatní Ghobadiho snímky) jakousi road movie íránským hlavním městem, při níž Negar a Ashkan shání do své skupiny další, obdobně naladěné hudebníky, kteří by je doprovázeli; vše za pomoci Nadera (Hamed Behdad), jenž na černém trhu obchoduje s pirátskými kopiemi filmových a hudebních nosičů a vyzná se ve zdejším undergroundu. Nader mladým muzikantům pomáhá shánět zkušebnu, místo, kde by mohli odehrát svůj první a poslední koncert v Íránu a současně i povolení k němu, a pasy a víza, aby mohli odjet do Londýna. Ve svém filmovém průzkumu teheránského hudebního undergroundu Ghobadi představuje všechny v zemi zakázané žánry ve vší pestrosti: od jazzu, blues, přes indie-rock, taneční hudbu až po metal či hip hop. Vystupuje zde například populární íránsky raper Hichkas, jehož videoklipy v režii Freda Khoshtinata jsou do filmu zakomponovány. S epizodickým vyprávěním tak koresponduje klipovitost stylu, založeného na rychlém sledu záběrů bezprostředně zachycujících život v hlavním městě (nejvíce zaujmou výjevy z místních squatů). Pozornější divák si všimne i nenápadně vložených odkazů na konkrétní vzory mladých teheránských hudebníků, jež na nás shlížejí z jejich oblečení a interiérových doplňků – plakáty Beatles, trička s nápisy The Strokes a CBGB.

Ghobadiho film je otevřeným protestem proti tamější perzekuci hudebníků a masivní cenzuře v oblasti hudby: v Íránu jsou zakázané veškeré západní hudební žánry, tabuizovaný je i ženský zpěv na veřejnosti (pokud není součástí pěveckého sboru) a v místní státní televizi nesmí být ukázán hudební nástroj. „Pokud se chcete věnovat hudbě, musíte mít povolení. (…) Íránská undergroundová hudební scéna je jiná než v ostatních zemích. V Íránu se vláda snaží všechno zlikvidovat. Jinde mají lidé neuvěřitelnou svobodu,“4 uvedl v jednom z rozhovorů Ghobadi, velký milovník hudby (jak sám několikrát prohlásil, kdyby nebyl filmařem, stal by se hudebníkem). Na otřesnou situaci a podmínky, v nichž íránští hudebníci žijí, odkazuje samotný název filmu. „Když jsem chodíval a poslouchal hudbu undergroundu, často jsem v těchto zapadlých místech vídával kočky a psy. Napadlo mě, že ani kočky nejsou svobodné, aby se volně potulovaly ulicemi, a že undergroundoví muzikanti jsou jako ony. A přesto jsou perské kočky ve světě vysoce ceněné, stejně jako my, íránští režiséři.“5

I přes vážnost témat a událostí, o nichž snímek vypovídá, se prostoru dostává i komičnosti, byť s tragickým podtónem (heavy-metalová skupina hrající v kravíně či Naderův rozhovor se soudcem o jeho nelegálních aktivitách). Každopádně se však jedná o velice pozoruhodný snímek, který by už kvůli svému aktuálnímu přesahu neměl být přehlížen.

Kasi az gorbehaye irani khabar nadareh / No One Knows About Persian Cats
Režie: Bahman Ghobadi
Scénář: Bahman Ghobadi, Hossein M. Abkenar, Roxana Saberi
Kamera: Turaj Aslani
Střih: Hayedeh Safiyari
Hrají: Negar Shaghaghi, Ashkan Koshanejad, Hamed Behdad
Írán, 2009, 106 min.

Print Friendly, PDF & Email
  1. Viz http://mijfilms.com/mijfilm/ []
  2. Viz THIREAU, Florence. „No One Knows About Persian Cats: The Tehran Underground“ Dostupné z www: http://bahman-ghobadi.mondomix.com/en/itw5562.htm []
  3. Na scénáři režisér spolupracoval se svou přítelkyní Roxanou Saberiovou (1977), americkou novinářkou s íránsko-japonskými předky, která byla na začátku loňského roku v Íránu uvězněna na základě vykonstruovaného obvinění ze špionáže a propuštěna byla krátce před premiérou snímku v Cannes. []
  4. Viz THIREAU, Florence. „No One Knows About Persian Cats: The Tehran Underground“ Dostupné z www: http://bahman-ghobadi.mondomix.com/en/itw5562.htm []
  5. Tamtéž. []

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 218

Komentáře (1)

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru