Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Národ kontrastů

Národ kontrastů

40. číslo – TÉMA – LETNÍ FILMOVÁ ŠKOLA

Jeho rané krátké snímky, jež natočil už ve svých třinácti letech, obdržely několik cen, není tedy divu, že se rozhodl pro studium filmové režie na britské National Film and Television School, kde roku 1994 úspěšně absolvoval. V té době už měl za sebou slušnou kariéru jako filmový žurnalista, grafik a pracovník reklamní agentury na volné noze. Mezi lety 1983 a 1999 natočil, napsal nebo produkoval více než 70 reklam a videoklipů. Od roku 1997 se systematicky věnuje vyučování na filmové škole The Icelandic Film School. Kromě toho se účastní různých seminářů o kinematografii a filmových festivalů.

Jako filmový kritik a komentátor působil nejen ve specializovaných periodicích, ale také v televizi, rozhlase a islandském denním tisku. Po roce 2000 se pravidelně věnoval televizní tvorbě. Je tvůrcem několika TV pořadů, seriálů a dokumentárních filmů. Jeho televizní drama Heimsókn (Návštěva) bylo nominováno na cenu pro nejlepší TV drama. Mimo to také píše scénáře a produkuje televizní pořady. V roce 2001 natočil spolu s dalšími čtyřmi režiséry a režisérkami povídkový film Dramarama. Byl jedním ze zakladatelů islandské filmové a televizní ceny EDDA. V letech 2001 až 2007 byl a znovu od roku 2009 je členem výboru The Icelandic Film and TV Academy.

O tom, jaké je to být kritikem v zemi, která má pouhých 320 tisíc obyvatel, se Sverrisson zmínil v jednom rozhovoru: „Jeden kritik mi řekl, že psát recenze o islandských filmech je jistá cesta ke konci přátelství! Uvědomte si, že jsem nikdy skutečně nerecenzoval islandské filmy. A to ze dvou důvodů, zaprvé pracuji jako filmař a také proto, že většina režisérů jsou moji dobří přátelé, někteří z nich mi jsou velmi blízcí. Takže jsem vlastně svým způsobem nekompetentní pro tuto práci, přestože jsem byl mnohokrát vážně v pokušení…“

Foto: Vladimír Lacena

Od roku 2009 jste editorem webových stránek o islandském filmu Icelandic Cinema Now. Jak je na tom v současné ekonomické situaci islandská kinematografie? Jak se vaše kinematografie prosazuje na mezinárodní úrovni?

Současná situace je komplikovaná, protože v oblasti veřejného financování kinematografie došlo po letech vzestupu k drastickým omezením. V minulém desetiletí se islandská filmová scéna vyvinula v malé průmyslové odvětví s několika produkčními společnostmi, které svou činnost zasvětily tvorbě filmů pro kina i televizi a výrazně investovaly do filmařů a technologie. Aby tyto společnosti přežily, musejí se přizpůsobit – v mnoha případech budou rozpočty filmů nižší. To není vždycky ke škodě věci, ale samozřejmě pro tvůrce se bude jednat o výzvu. Zároveň bude filmový průmysl pokračovat v úsilí o nápravu v oblasti financování. Již bylo poukázáno na to, že škrty nedávají vůbec žádný smysl – ani kulturně a umělecky, ani ekonomicky. Kinematografie vytváří spoustu dalších investic a pracovních pozic. Díky tomu stát dostává své investice zpět téměř okamžitě prostřednictvím daní. A to nebereme v úvahu efekt kinematografie na další průmyslová odvětví, zvláště turistický ruch. Co se kulturního významu týče, filmy zůstávají mimořádně důležitým prostředkem reflexe toho, čím jsme, čím je náš svět, odkud pocházíme a kam směřujeme.

Na mezinárodní scéně si obecně islandské filmy vedou dobře. Zcela jistě tvoří výrazný hlas v kontextu světové kinematografie. Pravidelně se objevují na velkých i menších festivalech po celém světě, některé z nich se v různých formách dostávají do regionálních distribučních sítí a získávají různá ocenění. Nicméně stále existuje prostor pro další zlepšení a vývoj.

Existuje nějaké společné téma nebo ústřední motivy, které by byly charakteristické pro současné islandské filmy?

Mnoho zahraničních pozorovatelů poukazuje na černý humor a excentrické postavy žijící na okraji společnosti. Něco pravdy na tom jistě bude, ale na druhou stranu tyto prvky najdeme v hojné míře v nezávislém filmu po celém světě. Když se zaměříte na islandský film posledního desetiletí, můžete si povšimnout jistého důrazu na lidi, kteří jsou nějakým způsobem ztraceni, ale tvrdohlavě jdou dál, aniž by uvažovali o změně či přizpůsobení se. Mnoho z těchto filmů rovněž reflektuje dva odlišné přístupy: jak islandská společnost zdůrazňuje a oslavuje individualitu nad solidaritou, zároveň ale zůstává pospolitá a kmenově organizovaná. Myslím, že to odráží naši nedávnou historii. Po staletí jsme byli téměř zapomenutým evropským národem, velmi chudým a sužovaným drsnými životními podmínkami. Na rozdíl od ostatních nám druhá světová válka přinesla prosperitu a velmi rychle jsme se stali bohatými. Na přelomu století jsme patřili k nejbohatším státům na světě. Jsme národem ostrých kontrastů: až donedávna jsme byli skupinkou farmářů a rybářů s vrozeným fatalistickým náhledem na svět; nyní od tohoto dědictví uháníme pryč, v podstatě se jej zříkáme a místo něj přijímáme všechny pasti moderního světa včetně jeho technologie a konzumerismu. To v naší kultuře vytvořilo fascinující propast, kterou filmaři reflektují celou řadou způsobů.

Mohl byste říci, jestli se v posledních letech objevila v islandské kinematografii nějaká opravdu výrazná osobnost?

Na přelomu tisíciletí u nás došlo ke generační obměně; mnoho z příslušníků první generace islandských filmařů narozených ve 40. a 50. letech uvolnilo cestu novým tvůrcům – Baltasaru Kormákurovi, Ragnaru Bragasonovi a Daguru Kárimu, kteří se narodili někdy v druhé polovině 60. a v první polovině 70. let. A další generace již začíná klepat na dveře. Zejména bych zmínil Rúnara Rúnarssona, který slavil mnoho úspěchů s jeho krátkometrážními snímky (včetně nominace na Oscara) a na podzim bude natáčet celovečerní debut. Také věřím, že se z mnoha mladých talentů vynoří nějaká výrazná režisérka. Ženský hlas byl dosud málo výrazný a byli jsme o něj ochuzeni.

Filmu se věnujete opravdu naplno, natáčíte, pracujete pro televizi, píšete scénáře, vyučujete na filmové škole, píšete o filmu. Která z těchto činností Vás naplňuje nejvíc?

Filmy tvořím a píšu/mluvím o nich již od raného věku. Vždy mě zajímalo obojí. Myslím, že pro filmařskou komunitu je důležité, aby byla obklopena různými infrastrukturami, které třeba nejsou přímo zapojeny do filmové tvorby, ale vyvolávají diskuse a studují film jako formu umění. To je rovněž zcela nezbytné pro veřejnost, protože v konečném důsledku to obohacuje a pozvedává její zážitek z filmu. Vzhledem k tomu, co bylo řečeno, jsem v první řadě filmařem, kterého nejvíce naplňuje psaní o filmu a režírování.

Foto: Vladimír Lacena

Natáčíte dokumentární filmy, seriály i hrané filmy různých žánrů. Co je Vaším největším inspiračním zdrojem?

To je strašně těžké určit. Věřím, že součástí práce filmaře je potenciálně se zajímat prakticky o všechno. To dělá práci na filmu tak zajímavou. Jsme schopní jít kamkoliv, prozkoumat různé oblasti: život, vesmír, prostě úplně všechno. Na druhou stranu to naše povolání i komplikuje, protože se potřebujete soustředit na určité věci a to, jak toho dosáhnete, je ovlivňováno zkušenostmi a mnoha dalšími omezeními. Kdybych to shrnul, skutečně věřím, že nejdůležitější rolí filmaře/filmařky je být svědkem všemu, co zažil/zažila, viděl/viděla a slyšel/slyšela a podat o tom zprávu publiku.

Pracujete právě teď na nějakém filmu nebo televizním projektu? Pokud ano, můžete prozradit téma, popřípadě říci, co chystáte do budoucna?

V současné době pracuji na celé řadě projektů – pro kina i pro televizi. Jeden z nich – můj celovečerní hraný debut – se snad brzy začne natáčet. Jedná se o komediální drama o konfliktu mezi vášní a zodpovědností. A je také o tom, jak vás film může spasit či zničit. V této chvíli víc neprozradím…

Současně jsem také zapojený v založení cinematéky v Reykjavíku. Ta byla snem mnoha z nás již dlouhou dobu a nyní se zdá, že existuje možnost, jak tento sen uskutečnit. Stojí za tím společné úsilí mnoha lidí zapojených v distribuci, produkci, propagaci a uvádění filmů.

Eva Chlumská

Print Friendly

Autor

Počet článků : 12

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru