Nedůvěřuji slovům
Mladý argentinský režisér Lisandro Alonso (1975) v Hradišti představil svou kompletní filmografii sestávající ze snímků Svoboda (La Libertad, 2001), Mrtví (Los Muertos, 2004), Fantasma (2006) a Liverpool (2008).
Na vašich hrdinech je nejpatrnější osamělost a odloučenost od okolí, které patrně souvisí se vztahem k přírodě. Zakládají se tyto pocity na vašich osobních zkušenostech, nebo odrážejí váš náhled na místo člověka ve světě?
Řekl bych, že to má spojitost s mým vlastním smyslem pro vnímání osob v kontextu území, která obývají, výchovy a možností, které se jim nabízí v místech na samém okraji světa. Není sporu o tom, že tito lidé mají užší vztah k přírodě, se kterou jsou v plném kontaktu. To však neznamená, že by jí dominovali. Můžou žít pouze ze zdrojů, které jim nabízí půda či řeka, ve které mohou rybařit a po které se mohou pohybovat. Jedná se o život, který v urbanizovaných územích není možný.
Hrdinové vašich filmů jsou málomluvní a dialogy nejsou zásadním prostředkem komunikace mezi vámi a divákem. „Slovo“ přenecháváte proměnám filmové formy, které je nutno bedlivě sledovat. Jakého dopadu na diváka tím chcete dosáhnout?
Nedůvěřuji slovům a už vůbec ne kinematografickým termínům. Myslím, že v nejlepším případě mnou film může velmi pohnout prostřednictvím obrazů a zvuků, to však nemusí být striktně spojeno se slovy, dialogy a dějem v tradičním smyslu slova. Proto pohlížím na film jako na estetické dílo, kterému není třeba stoprocentně rozumět. Jsou chvíle, kdy mi několikaminutový pohled na strom vnukne pocit, který předčí všechna slova všech jazyků.
Co vás přitahuje na příbězích chudých, osamělých hrdinů? Z jakého důvodu se jim věnujete více než kupříkladu zaopatřeným obyvatelům velkoměst?
V tom nemám tak úplně jasno. Myslím, že mě nějakým způsobem zajímá trávit nějakýčas s osobami, se kterými film společně realizujeme. Je pro mě zajímavé vyrazit z města, pozorovat a poslouchat podněty, které se mi nenabízejí každý den v tak velkém městě, jako je Buenos Aires. Také si myslím, že v některých životních momentech všichni jsme nebo se cítíme být osamělými. Metaforickou formou chci vyjádřit, jak se asi cítí ti, kteří žijí vzdálení od společnosti s menšími možnostmi výběru životní cesty.
Argentino Vargas z Mrtvých a Fantasmatu je neherec. Jakým způsobem probíhala vaše spolupráce (ve smyslu režijního vedení jeho hereckého projevu)? Pracuje se vám s neherci lépe?
Argentino je velká osobnost. Myslím, že naše spolupráce byla založená na tiché důvěře, přátelství a zvědavosti, jak budeme schopni koexistovat jeden vedle druhého s tak velkými rozdíly mezi našimi životy. Mnohokrát to byl on, kdo rozuměl esenci scény a navrhoval, kde by mohla stát kamera, nebo navrhoval způsoby, jak jednoduše vyjádřit to samé a vyhnout se filmařsky velmi náročné scéně. Argentino nečetl „průvodce k filmu“, ale to nebylo důležité. Jak plynuly dny, rozuměl všemu lépe, stejně jako já a zbytek týmu.
Jakým způsobem si vybíráte představitele hrdinů vašich snímků? Jaké rysy či kvality musí mít, aby vás zaujali a přesvědčili, že jsou pro roli vhodní?
Než začnu přemýšlet o natáčení nějakého snímku, přijedu na dané místo, kde chci natáčet, a seznamuji se s lidmi, kteří tu žijí. Trávím zde týdny, ale i měsíce. Když mě někdo zaujme pro postavu, kterou jsem napsal, snažím se s ním navázat kontakt a vztah založený na důvěře. Samozřejmě hned na začátku se ho zeptám, zda by se mu líbilo, kdyby pro mě pracoval.
Jak si vybíráte lokace, vzhledem k tomu, že cestování a prostředí hraje ve vašich filmech klíčovou roli?
To je různé. Můžu se dívat na televizi, můžu si přečíst o nějakých místech v časopisech nebo novinách, literatuře, ale většinou se soustředím na prostředí, která se nacházejí mimo města – kde lidé žijí mimo civilizaci jakýmsi okrajovějším způsobem, než na jaký jsem zvyklý z Buenos Aires.
Pracujete s malým štábem – jde vám o vytvoření specifické atmosféry?
Všechny čtyři filmy, které jsem natočil, jsem realizoval s jedním týmem. Je to výhodnější nejen pro mě, ale i pro herce, protože jsou to obvykle lidé, kteří třeba ani nemají televizi – to znamená, že kdyby byli obklopeni obrovským filmovým štábem, mohli by se cítit v nepohodlí a zmateni.
Do jaké míry je vaše práce intuitivní a do jaké míry je plánovaná?
Nerad píšu scénáře. Scénář jako takový pro mě neexistuje, mám jen jakéhosi „průvodce“, který má zhruba pět stránek a který samozřejmě musí být vypracován ještě předtím, než natáčení začne, abych se při něm neztratil. Tohoto průvodce ale napíšu až poté, když znám herce a především místo, kde se bude natáčet.
Při natáčení štáb žije pohromadě s herci, kteří bydlí v daném městě nebo vesnici, což se velmi odráží ve výsledném filmu. Někdy mi herci i sami říkají věci, které se hodí k tomu, aby byl příběh ucelený.
Vaše filmy jsou interpretačně velice otevřené, vstřícné k divákovi a jeho vlastnímu výkladu. Myslíte si, že je pravda, že co divák, to jiný, velice osobitý a relativní dojem z téhož filmu? Snažíte se to nějak podporovat?
Vždy se snažím klást otázky nejen sám sobě, ale i publiku. Jsem přesvědčený o tom, že čím více interpretací film má, tím je bohatší. Nelíbilo by se mi, kdybych měl prezentovat svůj vlastní názor na věc. Jde mi o to, aby se realita ve filmu nejen ukazovala, ale aby se dala i číst.
Věnujete pozornost recepci vašich filmů? Nemáte obavu z toho, že se při své otevřenosti setkají u početné skupiny diváků s nepochopením?
Samozřejmě, že mě zajímá názor publika a kritiků, ale není to úplně to nejdůležitější. Nejdůležitější je pro mě zkušenost, příležitost, kterou mi film dává – poznat nová místa a nové lidi. Mimochodem první, kteří mi říkají, že se jim moje filmy nelíbí, jsou moji sourozenci. Ale zároveň jsou to oni, kteří mi pomáhají filmy realizovat.
Vaše filmy jsou na LFŠ uvedeny v sekci Nový latinskoamerický film. Cítíte se být součástí nějakého takového hnutí?
Zhruba před deseti lety jsem cítil, že do této kategorie zapadám. Dnes už ne. Celá řada tvůrců, kteří do této kategorie zapadali, už dnes patří ke staré vlně argentinského filmu.
Usnadňuje vám práci při shánění financí na další projekty fakt, že jsou vaše filmy oceňovány na mezinárodních festivalech? Je totiž známo, že například na poslední film jste peníze sháněl těžko.
Někdy je to výhodou, ale zároveň i nevýhodou, protože už mě zná celá řada producentů, kteří vědí, že návratnost investovaných peněz je v mém případě spíše nejistá. Pro festivaly, nadace, producenty je vždy daleko lepší, když mohou přijít s nějakým novým objevem, než když spolupracují s autorem, který již ukázal, co umí.
Je v současné celosvětové ekonomické situaci těžší shánět peníze na film než například před šesti lety?
Teď to může být komplikovanější, ale vzhledem k tomu, že v současnosti nepřipravuji žádný projekt, nevím, jaká je momentální situace.
Nacházíme se v době celosvětové filmové krize, kdy je méně producentů. A aby člověk obstál, musí spolupracovat s mnoha producenty. Problém je, že když se kolem jednoho filmu pohybuje příliš mnoho lidí, ztrácí na autenticitě.
O shánění financí se staráte sám?
V Argentině působím rovněž jako producent, podařilo se mi získat nějakou podporu od státu, ale měl jsem holandského koproducenta. Na všech svých filmech jsem spolupracoval s koproducenty z Evropy.
Chystáte se na LFŠ na nějaké konkrétní filmy? Zaujaly vás nějaké retrospektivy, které zde uvádíme, například Béla Tarr?
Je to neuvěřitelné, jaké množství snímků se tu sešlo a kolik z nich bych chtěl vidět. Škoda, že většina z nich nemá anglické titulky. Největší čas se ale určitě budu snažit věnovat právě filmům Bély Tarra.
Adam Kotaška, Milan Hain a Jana Bébarová; přeložila Jana Kaiglová