Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Normálním lidem se vyhýbám

Normálním lidem se vyhýbám

40. číslo – TÉMA – LETNÍ FILMOVÁ ŠKOLA

Věhlasný islandský režisér Fridrik Thór Fridriksson (1953) s námi pohovořil o svých filmařských začátcích, vztahu k hudbě i o připravovaném vikinském projektu.

Foto: Vladimír Lacena

Filmovou režii ani žádný jiný příbuzný obor jste nikdy nestudoval. Co vás k ní přivedlo?

Během studií na vysoké škole jsem se angažoval v jednom filmovém klubu v Reykjavíku, zároveň jsem pracoval i jako promítač, takže jsem vyrůstal obklopený filmy. Byla to jediná možnost, jak vidět kvalitní umělecké snímky. Poté jsem založil reykjavícký filmový festival a řekl jsem si, že se stanu dokumentaristou. Začínal jsem tedy jako tvůrce dokumentárních filmů.

Jak dojde k tomu, že se člověk pracující jako promítač a vedoucí filmového klubu najednou stane režisérem? To jistě není jen tak.

To není. V té době navíc neexistoval žádný filmový fond, takže financování bylo velmi složité. Ale i to bylo součástí festivalu, který jsem zakládal – v den jeho zahájení ministr kultury ohlásil, že založí fond na podporu kinematografie. Domnívám se, že když máte nějaký sen, musíte na jeho realizaci tvrdě pracovat. A to jsem taky udělal. Většinu filmů jsem natočil bez vládní podpory.

V polovině 80. let jste se začal věnovat i hraným snímkům. Zdá se, že oscarová nominace Dětí přírody (1991) sehrála významnou roli ve vašem vývoji. Myslíte, že by se vaše kariéra ubírala jiným směrem, kdyby snímek nezaznamenal takový mezinárodní úspěch?

Byl to teprve můj druhý film, takže jsem měl velké štěstí. A jeho úspěch mi přinesl spoustu peněz, dostal jsem k dispozici technologické vybavení jako vozíky, osvětlení, kamery apod. Pak jsem si pořídil první digitální zvukové studio v Evropě. Na Islandu jsme vždycky byli hodně technicky zaměření. Abych se vrátil k otázce, kterou jste mi položila, určitě mi to hodně pomohlo, následující snímek Filmové dny byl díky tomu realizován bez velkých obtíží. Každý se mnou chtěl spolupracovat.

Očividně si libujete v odkazování na díla jiných režisérů. Setkal jste se s opačným případem – že by někdo citoval vaše filmy?

Ano, mnohokrát. Je to takový náš způsob, jak si navzájem říkáme „ahoj“. Například Aki Kaurismäki, můj dobrý přítel, mě takto pozdravil už několikrát. Já to dělám u tvůrců jako Kieslowski nebo Wenders, je to projev vděku, protože bez nich bych se filmařem nikdy nestal. Stále jsem milovníkem filmu. Z některých filmařů se vytratí vášeň pro kinematografii, berou ji čistě jako práci. Já se ale stále s potěšením dívám na díla jiných tvůrců.

Takže sledujete hodně filmů, jezdíte na festivaly…

Ano, zrovna jsem se vrátil z filmového festivalu v Arménii, kde jsem předsedal porotě, takže jsem byl donucen dívat se na spousty filmů (smích). Ale vážně, filmy miluju, zvláště teď, když jsem si dal od natáčení hraných filmů několik let pauzu.

Vaše filmy jsou plné bizarních, excentrických postaviček a lidí na okraji společnosti. Co vás na nich přitahuje?

Obdivuji, co všechno musí outsideři udělat, aby je společnost uznala. Někteří se pokoušejí o sebevraždu, jiní se na veřejnosti svlékají do naha. To mě na outsiderech zajímá. Normálním lidem se vyhýbám – i v běžném životě. Většina mých přátel jsou šílenci (smích). Normalita je podle mě svým způsobem abnormální.

A myslíte, že tento zájem o outsidery je pro Skandinávce nebo Islanďany typický?

Ne, to si nemyslím. S ostatními severskými filmaři nemám nic společného. Možná s Kaurismäkim, který se zajímá o podobné postavy a problémy.

A co Dagur Kári?

To je můj výborný přítel, máme k sobě velmi blízko, skoro jako otec a syn.

Většina vašich filmů se dá označit za roadmovie, dokonce i nedávný dokument Matčina odvaha (2009). Je vaše inklinace k tomuto žánru intuitivní nebo naopak vědomá a plánovaná?

Prostě se to stane, takže nejspíš intuitivní. Jedním z prvních hostů mého festivalu v Reykjavíku byl v roce 1978 Wim Wenders, který je podobnými snímky přímo posedlý – natočil například V běhu času, později Paříž, Texas a další. Mimochodem, Wenders ja takový kmotr islandské kinematografie, protože psal různým politikům a přimlouval se za finanční podporu filmu.

V každém případě si myslím, že jsem vynalezl nový typ filmů, říkám mu pohřební film, který je podlě mě ještě působivější než klasické roadmovie.

Můžeme říci, že Děti přírody, Zimnice (1995) a Andělé všehomíra (2000) jsou vašimi nejpopulárnějšími snímky jak na Islandu, tak v zahraničí. Čím to je, že tyto smutné filmy přitahují takové množství diváků?

Smutné filmy? Tak v tom s vámi nesouhlasím. To přece nejsou smutné filmy, naopak jsou plné radosti (smích). Jistě, s Kaurismäkim jsme napojeni na určitý druh smutku, ale zároveň je v mých filmech přítomna i radost.

A proč tedy myslíte, že tyto filmy oslovují diváky po celém světě? Je v nich něco univerzálního?

Myslím, že jsou v nich tři nebo čtyři sebevraždy (smích). Víte, například v Německu se u mých filmů nesměji, zatímco doma na Islandu se diváci mohou smíchy potrhat. Pamatuju si premiéru tady u vás v Karlových Varech, kde se lidé taky smáli, takže to vypadá, že máme podobný smysl pro humor.

Filmové dny (1994) a Mamma Gogo (2010) jsou do značné míry autobiografické. Používáte motivy a události z vašeho osobního života jako materiál, od kterého si dokážete udržet odstup, nebo je pro vás natáčení jakousi psychoterapií?

Psychoterapií ne (smích). Ale moje filmy jsou hodně pravdivé, konkrétně Filmové dny ukazují, jak vnímám události ze svého života, není v nich žádná lež. Ale samozřejmě dochází k přetváření, transformování – například události z pěti let jsou vtlačeny do roku jediného apod. Myslím, že naší povinností jako filmařů je vyjmout události z našich životů a podělit se o ně s ostatními.

To je zajímavé, protože například Dagur Kári nám před několika dny řekl, že jeho filmy jsou čistou fikcí, produktem jeho fantazie.

Čistá fikce neexistuje. Dagur je velice citlivý člověk, takže není možné, aby něco takového tvrdil. Fantazie je něco, co jste sami neprožili, k čemu nemáte žádný vztah a to se vám nikdy do filmu nepodaří dostat.

V osmdesátých letech jste natočil dva vynikající hudební dokumenty. Neláká vás se k tomuto žánru vrátit? Necítíte potřebu vyjádřit se k dnešní islandské hudební scéně?

Mnohokrát jsem o tom uvažoval. Taky jsem přemýšlel, že se vrátím k lidem, kteří se objevili v Rocku v Reykjavíku z roku 1982. V roce 2012 od jeho natočení uběhne třicet let. Zajímá mě, co se s těmi lidmi stalo. Vím, že z jedné zpěvačky je striptérka, Björk je známá po celém světě, dva nebo tři lidé spáchali sebevraždu. Nabízejí se velmi zajímavé lidské příběhy.

Foto: Vladimír Lacena

Takže plánujete něco jako Rock v Reykjavíku po třiceti letech?

Možná po čtyřiceti letech v roce 2022. Někteří z interpretů zemřeli, většina je ale stále aktivní, jen třeba v hraje jiných skupinách.

Co si myslíte o současné islandské hudbě? A jak je možné, že tak malá země produkuje tolik úspěšných muzikantů?

Jsme málo početná společnost. Kdybych si založil hudební skupinu a uspořádal koncert, lidé by na něj přišli. Třeba jen ze zvědavosti. A to je na malých společnostech pozitivní, každý zná každého. Pokud tedy děláte něco zajímavého, lidé to podpoří. Vezměte si Sigur Ros. Dlouho nebyli příliš populární, ale lidé u nás o nich věděli, že to jsou géniové. Dnes jsou známí po celém světě. To je problém mnoha začínajících skupin – nejsou dostatečně trpělivé. Pokud ale vyčkáte, svět vás nakonec ocení.

Zmiňoval jste se i o Björk. Scénář k Sokolům (2002) byl původně napsán pro ni. Proč nakonec ze spolupráce sešlo?

Scénář byl dokončen v době, kdy ještě nebyla slavná. Když se proslavila, obsadil jsem do hlavní role jednu z jejích nejlepších přítelkyň, která v sobě má mnoho z Björk. Skutečné Björk jsem už nikdy roli nenabídl, protože i když jsme dobří přátelé, vím, že by odmítla. Zvlášť po Tanci v temnotách.

To je krásný oslí můstek k mojí další otázce. Ztvárnil jste jednu z rolí v jiném von Trierově filmu Kdo je tady ředitel? (2006). Jak k tomu došlo?

Navzájem si produkuje filmy. On byl koproducentem některých mých filmů a já zase jeho. Jednoho dne se mě prostě zeptal a určitě očekával zamítavou odpověď. Ale já jsem měl natolik velký smysl pro humor, že jsem to udělal. Byla to příjemná zkušenost. Musel jsem strávit několik hodin na psychiatrii (smích). Spolupráce s Trierem byla příjemná, ale herecky náročná, protože kameru ovládal počítač, takže to bylo docela nepředvídatelné.

Triera mám velice rád. V Reykjavíku jsme společně pořádali výstavu Revisited Frames, o které nikdo z filmařského světa nevěděl. Vystavovali jsme na ní obrovská třímetrová plátna. Pracujeme spolu na spoustě podobných pitomostí.

Zmiňoval jste se, že jste stále zapáleným filmovým fanouškem. Co si myslíte o současné islandské kinematografii? Například váš kolega Hrafn Gunnlaugsson ji označil za jeden velkých rockový videoklip.

Pochybuju, že nějaký současný islandský film vůbec viděl (smích). Máme několik mladých talentovaných režisérů, například právě Dagura Káriho, takže mám pocit, že si vedou dobře. Je škoda, že Dagur zrovna žádný film nepřipravuje, protože je nejtalentovanějším režisérem své generace. Nicméně nedávno došlo v podpoře islandského filmu ke škrtům, což se už stihlo projevit. Natáčejí se extrémně nízkorozpočtové filmy a já doufám, že se peníze do islandského filmu brzy vrátí, protože nízké rozpočty vás omezují.

Máte nějaký projekt, který jste zatím nebyl schopný realizovat a litujete toho?

Ano, mám rozpracovaný vikinský projekt. Je podobný Kmotrovi, ale odehrává se ve 13. století. Už jsme s producentem začali shánět finance. I navzdory nepříznivé ekonomické situaci jsem jistý, že se mi snímek podaří v nejbližších letech natočit.

Jana Bébarová

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Jana Bébarová
editor-in-chief

Počet článků : 225

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru