Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Občanský průkaz konečně podmínkou pochopení českého retro-filmu

Občanský průkaz konečně podmínkou pochopení českého retro-filmu

Občanský průkaz konečně podmínkou pochopení českého retro-filmu
RECENZE: OBČANSKÝ PRŮKAZ (režie: Ondřej Trojan, 2010) – IVO MICHALÍK –

Ondřej Trojan je filmovým režisérem již 20 let, přesto znamená Občanský průkaz teprve třetí bod jeho filmografie. Stejně jako v případě letní komedie Pějme píseň dohola a válečného dramatu Želary spolupracuje se scenáristou Petrem Jarchovským. Odpovídá délce jejich spolupráce vyspělost samotného díla?

Jeden z mála ikoncických záběrů. Zdroj: 2media

První informace o Trojanově novém filmu mohly vzbuzovat smíšené pocity. Případná počáteční nedůvěra vycházela patrně především ze dvojice faktorů. První z nich spočívá v bohaté zkušenosti s filmy na základě Jarchovského scénáře situovanými do minulosti (Pelíšky, Pupendo atd.). Společně s Janem Hřebejkem se stali novodobým symbolem tzv. hezkého českého filmu, který postupem času přestal přemýšlivější část domácí kritiky zajímat. Odtud vzešel i druhý důvod prvotního despektu vůči Občanskému průkazu, a sice celková vyčerpanost českých retro-filmů. Naplňujíce konvenční narativní formu dnes již jednoduše nemají příliš co nabídnout.[1] Nedávné vydařené snímky typu Protektora a Pout navíc porevoluční české kinematografii dokázaly, že to jde i jinak. Určitým příslibem mohlo být loňské vážně pojaté drama Kawasakiho růže podle původního Jarchovského scénáře. Občanský průkaz stojí na pomezí mezi ním a kupříkladu Pelíšky – stále se rámcově jedná o parazitování na vděčné divácké tematice, ale pronikají sem různé typy dokladů toho, že „minulý režim zase taková sranda nebyla“.

Ústředními postavami snímku jsou čtyři pubescenti se zálibou ve státem potlačované hardrockové hudbě a stylu života alternujícím ten svázaný nesmyslnými pravidly. Snaží se narušovat mantinely vytyčené dobou v podobě příkazů postupně ze strany základní školy, Státní bezpečnosti a povinné základní vojenské služby. Syžet snímku se rozprostírá několika lety a ztvárnění toku času je v mých očích hlavní devizou snímku.

Nabízí se srovnání s Herzovým Habermannovým mlýnem, který pracuje s mapováním přibližně stejné doby. Jeho cílem bylo na takto koncipované časové ploše doložit vývoj mnoha charakterů a vztahu mezi nimi, což se mu nepovedlo a pravidelné titulky oznamující příslušný rok byly směšně didaktivní. V Občanském průkaze podobná doslovnost naštěstí absentuje. O postupném plynutí času se dozvídáme díky promluvám diegetického vypravěče, ale i bez nich by nemělo činit problém se ve vývoji narativu orientovat. Dospívání hlavních hrdinů působí objektivně, jednotlivé epizodní postavy kolem nich mizí (většinou natrvalo, bez ohledu na oblíbenost herecké celebrity, která konkrétní typ ztvárňuje), aniž by byl narušen dojem přirozenosti a plynulosti.

Kamarádství nade vše. Zdroj: www.obcanskyprukaz.cz

Základní charakteristika Občanského průkazu spočívá v kombinaci tolik oblíbených scén s očekáva(tel)nou humornou pointou a deziluzivních sekvencí, ze kterých vyčnívají jednotlivá úskalí, která s sebou život v normalizační společnosti přinášel. Spojení obou poloh sice znamená potřebný posun, ale zvolená syntéza není ani zdaleka dokonalá. Odlehčená rovina snímku se vcelku vyvarovala nasládlé kýčovitosti, JarchovskýTrojanem se však nedokázali oprostit od křečovitých scén, které nenesou žádnou výpovědní hodnotu a zbytečně tříští děj za cenu stěžejního trademarku české komedie – hláškování. Vážná rovina sice většinou drží prvotní umělecký záměr (bezmoc perzekuované učitelky tváří v tvář tuposti), ale občas působí přeci jen příliš násilně (obdivovaný člen undergroundu pracovníkem StB, volnomyšlenkářský bratr poznamenaný vojenskou šikanou).

Nevyrovnanost poznamenává i hereckou složku filmu. Ústřední (ne)herecká čtveřice (Libor Kovář, Matouš Vrba, Jakub Šárka, Jan Vlček) díky znatelné bezradnosti působí autenticky, ta je naopak na škodu ve vážnějších situacích, kdy je jim ze strany režijního vedení přiřknut přeci jen nezvladatelný prostor, což připomene neúspěšný pokus o vzkříšení formanovské poetiky debutu Pějme píseň dohola.[2] Známější herecké osobnosti mají buď málo prostoru (Kristýna Lišková-Boková, Jaromír Dulava, Marek Taclík), nebo nezvládají nejasnou charakterizaci svých postav (Anna Geislerová jednou abnormálně klidná, podruhé protivně afektovaná, Martin Myšička v notně archaické roli „moudrého blázna“).

Ačkoli to z recenze možná není dostatečně patrné, nový Trojanův film mě velice mile překvapil. Na většinou drobné nedostatky upozorňuji kvůli pocitu, že potřebného množství relevantních argumentů se od deníkové kritiky patrně nedočkáme a byla by škoda, kdyby i díky tomu Občanský průkaz byl dalším českým filmem, který bude na jedné straně oslavován a na druhé více či méně odsuzován. Přestože o výrazné progresi nemůže být řeč, jedná se o dílo veskrze sympatické.

Občanský průkaz

Režie : Ondřej Trojan

Scénář : Petr Jarchovský

Kamera : Martin Štrba

Střih : Vladimír Barák

Hudba : Petr Ostrouchov

Hrají : Libor Kovář (Petr), Matouš Vrba (Venca), Jakub Šárka (Aleš), Jan Vlček (Míťa), Anna Geislerová (matka Petra), Martin Myšička (Petrův otec), Kristýna Lišková Boková (učitelka), Václav Kopta (rotný Pačes), Marek Taclík (Vencův otec), Jaromír Dulava (tělocvikář)

ČR, 2010, 137 min.

Premiéra v ČR : 21.10.2010 (Falcon)


[1] Vyčerpanost svébytného typu ztypizované „socialistické ikonografie“ pravidelně završuje v poslední době seriál Vyprávěj.

[2] Mimochodem filmu, který byl zaštítěn heslem „příběh o důsledcích výchovy v duchu socialistického realismu“, které nabývá na zajímavosti, vztáhneme-li jej na Občanský průkaz.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 31

Komentáře (3)

  • Profilový obrázek

    Ivo Michalík

    Souhlasím, že pojem „novodobý hezký český film“ zatím postrádá jasnou definici nebo teoreticky propracované vymezení. Dle mého je však dostatečně jasné, které atributy jsou s ním spojené a tudíž co lze od takového typu filmů v divácké rovině očekávat. Proto si myslím, že jako východisko recenze na Občanský průkaz, který právě s takovouto charakteristikou (nejen) retro-filmů pracuje a snaží se vůči ní vymezit, funguje.
    Co měla zmíněná scéna z cesty na „dovolenou“ znamenat je pochopitelné, ale myslím si, že Anna Geislerová situaci prostě herecky nezvládla, čímž v mých očích učinila charakterizaci celé postavy nespolehlivou.
    Srovnávní s Herzem jsem volil v prvé řadě z důvodu, že se taktéž pokouší zachytit tok času. Paralely s Pějme píseň dohola vidím spíše v povrchnější rovině (grafika, dětští herci).

  • Profilový obrázek

    Markéta Nedvědová

    Charakterizaci postavy Geislerové bych viděla jako naprosto přímočarou, jen se její vyznění mění podle závažnosti situace. Tím pak výborně ilustruje „proměnnou“ roli rodiče, který například až do poslední chvíle skrýval před svým synem pravý účel dovolené… Polemizovala bych i o neúspěchu Pějme píseň dohola, které bych viděla mnohem radši ve výraznějším srovnání s Občanským průkazem. Už jenom základní poetika plakátů obou filmů vybízí ke srovnání více nežli Habermannův mlýn, který může s OP spojovat jen období nasazení v kinech. Každopádně díky za další postřehy.

  • Profilový obrázek

    miloš kameník

    Kéž by nějaká recenze na nový film podle scénáře Petra Jarchovského nezačínala klišovitým tvrzením, že Hřebejkovy snímky jsou symbolem „novodobého hezkého českého filmu“! Jde o nepodloženou paušalizaci podobně jako teorie o českém „chcípáckém“ filmu. Tohle není znakem přemýšlivých kritiků, ale kritiků opisujících a pohodlných. Ale jinak ok. Nechci se tím vůbec nijak dotýkat autora recenze, jde mi o obecný dojem, který z české kritiky v posledních letech mám.

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru