PAF – Jiná vize animovaného filmu

Ve dnech 9.–12. prosince 2010 v Olomouci proběhl již devátý ročník Přehlídky animovaného filmu, známější pod zkratkou PAF. Za dekádu, která uběhla od jejího prvního ročníku v Jihlavě, prošla programová PAF koncepce jistým vývojem; z festivalu, který svým způsobem „soupeřil“ s konkurenčními akcemi, se stal pojem sám pro sebe, jehož věhlas se zvyšuje s každým ročníkem. PAF se vyvinul v přehlídku se zcela unikátním konceptem – ostatně na základě aktualit, prostřednictvím kterých jsme vás v průběhu PAFu o festivalovém dění pravidelně informovali, a několika krátkých videí na našem YouTube kanálu jste si mohli udělat představu, že animace na PAFu, to nejsou jen kreslené pohádky. Naopak. PAF upozorňuje na různé formy animace, současnou uměleckou audiovizuální tvorbu, PAF, to jsou experimentální filmy, výstavy, koncerty.

A konečně, PAF není jen o filmech, ale také o jejich reprezentaci.

S jeho ředitelem Alexandrem Jančíkem jsme si proto poslední den festivalu povídali nejen o letošním PAFu, ale hlavně o programové sekci Jiné vize a o problematice reprezentace experimentálních filmů.

Otázky kladla a se zaujetím naslouchala Marie Meixnerová

Foto: Jiří Volejník

Začněme nejprve zlehka: Z čeho jsi měl letos na PAFu největší radost?

No já jsem šťastný za to, že to celé dopadlo podle našich představ, že nic neselhalo, nic se vyloženě nepokazilo. Samozřejmě největší radost jsem měl z  největších highlightů festivalu, což byla přednáška Petera Greenawaye, zahájení s ním v kině Metropol a performance Carstena Nicolaie známého pod uměleckým jménem Alva Noto. Carstena jsem na PAFu viděl potřetí; poprvé v Lisabonu, podruhé na festivalu Ars Electronica v Linci a potřetí předevčírem a jeho vystoupení tady bylo bez zbytečného přehánění nejlepší, což potvrdil i sám Carsten. Pro nás jakožto organziátory je to samozřejmě velká čest. Nicolai byl nadšený akustikou sálu, hrál zde poprvé v Evropě nové tracky, takže to byl pro mě osobně vrchol festivalu. A ještě navíc jeho nečekaný DJský set, který následoval v pátek v noci, to byla pro mě asi největší lahůdka.

A dostavilo se naopak nějaké zklamání?

Asi mě vyloženě nic nezklamalo: diváků přišlo, kolik jsem si představoval, když jsem sestavoval program. Myslím, že se nám v tomhle ohledu podařilo vytvořit novou programovou koncepci v tom, jak se časy projekcí navzájem prolínají, že nebylo všechno v jeden čas, takže z mého pohledu to bylo úplně optimální…  já sám zklamaný nejsem, naopak jsem spíš nadšený!

PAF působí poměrně dobře zorganizovaně; kolik lidí se na něm podílí, kolik lidí máte ve štábu?

Něco přes sto.

Ve své řeči při slavnostním zahájení jsi zmiňoval, že jste letos vydali několik publikací. Mohl bys našim čtenářům přiblížit, čeho se týkají a zda budou dostupné i po skončení PAFu?

Zmiňované publikace vyšly z hlavních témat letošního PAFu a jsou celkem čtyři. Jedna je samozřejmě každoroční, to je katalog, který se sám o sobě dá považovat za plnohodnotnou publikaci, protože jde o celkem nestandardní formát, který se nám už čtvrtým rokem daří vydávat.

Kromě toho jsme vydali tři sborníky – jeden vychází ze sekce Ostrovy animace, druhý z tématu Z animace do ilustrace, třetí je o barevné hudbě.

Jde o celoroční práci, všichni jsme na nich velmi dlouho pracovali… a na to jsem vlastně hrozně hrdý, protože není tak úplně běžné, aby festival našeho rozsahu vydával tolik publikací.  V tomhle nás velkým způsobem podpořila Filozofická fakulta Univerzity Palackého, kde jsme vyhráli grantovou soutěž, díky které jsme mohli vydat jednu z publikací.

Největší práce určitě byla se sborníkem Barevná hudba, na kterém pracoval Martin Mazanec, opravdu minimálně rok, se spoustou odborníků. V podstatě se mu podařilo získat dosud nepublikované texty, překlady, manifesty, které se týkají fenoménu barevné hudby, a podařilo se mu vydat statě teoretiků, filmových umělců, filmových režisérů typu Hans Richter, Walter Ruttmann, Iannis Xenakis a podobně, které jsou v tomto sborníku zahrnuté vůbec poprvé.

Je to podle mě dokonalá odborná publikace, u kterých není úplně běžné, aby u příležitosti pořádání festivalu. Osobně tuto publikaci, celým názvem Manifesty pohyblivého obrazu: Barevná hudba, považuji za největší úspěch.

Animace ilustrace je zase zajímavá tím, že se v ní projevili studenti, kteří napsali texty o známých ilustrátorech a animátorech ze starší generace. Zároveň do ní přispěli svými ilustracemi i současní umělci jako Tomáš Vaněk, Marek Meduna nebo Jan Nálevka a tohle spojení se docela vydařilo.

Každý z těch sborníků se nějak liší, poslední z nich, Ostrovy animace, je vytvořen na základě tématu, které je poměrně složité (Ostrovy animace) a všichni s ním tady trošku bojují. Já si myslím, že je docela konzistentní a ve spojení se sborníkem dává možná větší smysl. Ty „ostrovy“ jsou určitá metafora a tomu pak odpovídají i texty zahrnuté ve sborníku; je tam pět statí od současných filmových teoretiků, mediálních teoretiků, ředitelů festivalů a dalších lidí z celého světa. Jsou to také poprvé u nás publikované texty, které byly napsány vyloženě na přání, na PAF.

A budou sborníky ještě k dostání i po skončení festivalu, třeba přes stránky PAFu? (www.pifpaf.cz)

Sborníky budou k dostání přes stránky PAFu a budou určitě i v distribuci v knihkupectvích.

Určitě hodláte ve své publikační činnosti pokračovat – na co se můžeme těšit příští rok?

Chtěli bychom vydat sborník, který by se věnoval Jiným vizím, tedy filmům ze soutěže, protože bude její páté výročí. Rádi bychom jej vydali ideálně s nějakým DVD, na kterém by byly zmiňované filmy alespoň částečně obsaženy. To je taková naše ambice na příští rok.

Rýsují se nějaká jména, která byste na PAF rádi pozvali příště?

Rýsují, obvykle se všemi vyjednáváme dlouho dopředu. Když se ještě vrátím ke Carstenovi, jeho účast byla také záležitost dvouletého vyjednávání. Letos jsme tady chtěli mít Williama Kentridge a už teď víme, že ho tady nebudeme mít ani příští rok, protože má program nabitý až do roku 2013.

Ale určitě chceme a už druhý rok se sem snažíme pozvat Dona Hertzfelda, amerického animátora, který se věnuje technice stick figure.

Na PAF si zvete obrovskou spoustu tvůrců. Hlásí se vám třeba i sami, že by chtěli přijet?

Ano, to se děje, protože my se dost zabýváme současným uměním a progresivními tendencemi, což už se díky šířící se pověsti PAFu docela profláklo, takže se k nám tvůrci nějakým způsobem hlásí a mají potřebu nebo chuť tady prezentovat svá díla.

A stalo se vám někdy, že byste přišli za nějakým současným českým tvůrcem s nabídkou účasti na PAFu a on by vás odmítl?

Asi ne. My jsme tak vyprofilovaní, že oslovujeme ty, kteří by tu rádi byli. Takže to vychází.

Odmítají spíš klasičtí animátoři, ale to z jiných důvodů – např. Zdeněk Smetana už je opravdu starší pán, a to je důvod, proč nepřijede. Ale zase nám napíše hezký dopis vlastní rukou. Stejně tak třeba Adolf Born.

Profilace PAFu se samozřejmě od prvních šesti ročníků, které byly zaměřené na klasický animovaný film, trochu změnila. Pak už “soupeření” s Anifestem v tomhle ohledu ztratilo smysl a vlastně díky Martinu Mazancovi se animovaný film v kontextu, který prezentujeme teď, hodně rozšířil. Před čtyřmi lety chodil na ty řekněme experimentální animované projekty, které jsme tady měli, sporadický počet lidí. Teď je to naopak. Experimentální animace tady má úplně stejné slovo jako ta klasická, možná už i větší.

Máš třeba pocit nebo nějakou zpětnou vazbu, že byste tím, jak zviditelňujete experimentální film, což je unikátní záležitost, inspirovali nějaké další festivaly… že PAF šíří kouzlo experimentálního filmu dál?

Píšou mi lidi z jiných festivalů, organizátoři a chválí náš program – i před festivalem – protože vidí tu koncepci a jsou z ní nadšení. Naše pověst v tomhle odhledu už pronikla dost hluboko a sám myslím, že ten koncept je opravdu unikátní. Dřív jsem měl spíš strach, že sem budou jezdit organizátoři z konkurenčních festivalů a budou kopírovat, což už je mi dnes vlastně úplně jedno. Protože víme, co chceme dělat. Jsem vlastně zvědavý, co z toho, co tady děláme my, se nějakým způsobem projeví na festivalech, které budou. Ale cítím, že se to bude projevovat a vlastně se to projevuje už delší dobu a já jsem na to pyšný.

Co vnímáš jako svůj hlavní projekt na PAFu? Tak nějak předpokládám, že to bude programová sekce Jiné vize…

Tak určitě, Jiné vize jsou velmi významné a hodně se snažím je nějakým způsobem propagovat a distribuovat u nás i ve světě.

Co mě ale zajímá, je způsob, jakým jsou Jiné vize prezentovány. To, co dostáváme do ruky, jsou pohyblivé obrazy, které málokdy můžeme nazvat filmem. Stojí na pomezí nejen určitých uměleckých forem, ale i způsobu, jakým jsou instalovány, projektovány, a to je vlastně pro mě strašně důležité, aby se projekční prostor, který jim tady věnujeme, nějak rozšiřoval. Aby tyhle filmy, které mají onen zvláštní, nestandardní, neohraničený a nějak úplně uchopitelný formát, byly uzpůsobeny různým prostředím.

Proto je promítáme ve filmovém sále, v divadelním sále, zároveň je instalujeme v podkroví a letos jsme se pokusili je instalovat ještě i ve virtuálním prostředí, což jsme však letos nedotáhli úplně do konce.

Dostali jsme k dispozici virtuální prostředí, které vytvořil Aaron Meyers, je to YouCube, jakási obdoba YouTube. V podstatě banalita, ale vizuálně velmi atraktivní. Je to taková trojrozměrná kostka, která má 6 stran a se kterou můžeš pohybovat, nahráváš tam filmy a pak s tou kostkou manipuluješ a ve chvíli, kdy se dostaneš na tu stranu, kde je film, tak se spustí a vidíš projekci.

Je to vlastně velice zvláštní způsob prezentace, nicméně se nám to nepodařilo dotáhnout, protože ne úplně všichni s tím souhlasili. K prezentovaným filmům to není úplně fér. Mě ale právě zajímá takové rozšiřování hranic, proto jsem chtěl i ten virtuální prostor nějak více prostoupit.

Ještě se tě v rámci Jiných vizí zeptám na Martina Kohouta, který soutěžní sekci vyhrál před dvěma lety. Teď se o něm hodně píše, protože svůj snímek Moonwalk vystavuje v Guggenheimově muzeu v New Yorku…

Samozřejmě jsme všichni hrdí, jsme rádi kvůli Martinovi, i když doteď vlastně nevím, jak je to v Guggenheimově muzeu vůbec vystavované. To pozlátko je takové, že my tady víme, že jeden z Čechů se dostal do výběru pětadvaceti nejlepších vizuálních umělců, ale nikdo už neví, v čem to vlastně spočívá. To je dnes problém hraničních filmů, těch Jiných vizí a experimentálních filmů odjakživa, co s nimi. Nedají se prodat, nedá se s nimi nic dělat. Buďto uděláš nějakou skulpturu nebo instalaci v galerii a pak to možná můžeš nějak zpeněžit, anebo nato můžeš být nějakým způsobem pyšný a neřešit to.

My jsme každopádně rádi, že jsme tady Moonwalk měli, že nás to možná nějakým způsobem zviditelňuje. Moonwalk je dílo, které mu nejvíce sluší škatulka Net art a toto vymezení se zajímavě projevilo někdy letos v dubnu, kdy se změnilo rozhraní YouTube, na kterém je vizuální podoba Moonwalk založena. Rozšířením ze 4 : 3 na 16 : 9 a novou lištou se ten původní záměr vytratil, ztratilo to tak trochu ten efekt, který to mělo…(smích)

A otázka závěrem: Co tvoje další projekty? Na čem ještě kromě PAFu participuješ?

Až skončí PAF, tak budu pokračovat v práci na projektu mediabaze.cz, kde se věnujeme podobným formátům, které obsahuje soutěž Jiné vize, tedy současné české vizuální tvorbě.

Mediabaze je projekt, který se zabývá archivací, distribucí, produkcí a výstavní činností pohyblivého obrazu českých umělců, naše hranice je nějak od roku 1989 a zatím se ji držíme. Já funguju jako editor a jako autor textů o současných vizuálních umělcích a přirozeně preferuju ty, jejichž dílo znám třeba právě prostřednictvím soutěže Jiné vize.

Děkujeme za rozhovor a přejeme hodně

zdaru nejen PAFu a mediabazi,

ale také všem mladým vizuálním umělcům.