Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Ponořit se do hlubin

Ponořit se do hlubin

RECENZE: STRÝČEK BÚNMÍ (APICHATPONG WEERASETHAKUL, 2010) – MATĚJ NYTRA –

Letošní festival v Cannes stvrdil vedoucí úlohu asijské kinematografie na poli uměleckého filmu. Klíčoví režiséři se sešli jak v hlavní soutěži, tak v druhé sekci Un Certain Regard, kde již v roce 2002 získal své první ocenění thajský režisér Apichatpong Weerasethakul za film Blissfully Yours (Sud sanaeha). Kruh se uzavřel: po osmi letech již není novinka Strýček Búnmí považována za dílo „jiného pohledu“ a je jí udělena Zlatá palma, které se čtyřicetiletý filmař takřka dotýkal už v roce 2004. Tehdy jeho snímek Tropická nemoc (Sud pralad) získal Cenu poroty.

Úspěchy na festivalech dokládají, jaký trend se v současné autorské tvorbě cení: Weerasethakulovy filmy jsou v prvé řadě zážitkem, který pramení z takřka duchovního napojení diváka na diegezi filmů, adaptování se na rozvolněný temporytmus a také ochoty poddat se magické síle záběrů, v jejichž náplni může člověk spatřovat náboženské (budhistické) odkazy, či jen dotek jistého „chvění“, určitého metafyzického kouzla. Postavy těchto filmů se převtělují z místa na místo, z přítomna do vzpomínky, z reality do snu a hybná síla stojící nad nimi organizuje tento spirituální labyrint s jistotou i porozuměním.

První snímky filmaře, jenž si mezi přáteli nechává říkat jednoduše Joe, pracovaly ještě důsledně s realismem (Blissfully Yours a dokumentární projekty). O stupeň výš k imaginaci a originální poetice se režisérova tvorba posunula definitivně ve druhé části snímku Tropická nemoc, kde se najednou putování dvou homosexuálů po thajském venkově stává minulostí a my sledujeme bloudění osamoceného vojáka džunglí, přičemž se stáváme svědky setkání s tajemným tygřím šamanem, jenž jím manipuluje.

Zde jsem se narodil, v životě, na který si nemůžu vzpomenout

V podobném duchu se nese také nový snímek. O působivé zachycení démonické místní přírody (plné lesů, říčních zákoutí a jeskyní) tu není nouze; zároveň se děj co chvíli láme z realistických portrétů, sledovaných nejčastěji ve statickém rámu, kdy se divák jakoby stává přímým účastníkem scény (avšak je mu dovoleno pouze taktně přihlížet z povzdálí), do sféry smyslových atrakcí, kdy se spolu s pohyblivým obrazem pozorovatel celistvě noří do živlů: vodstva, tmy a ticha transcendentního času.

Struktura Strýčka Búnmího zhruba kopíruje architekturu předešlého Weerasethakulova snímku (jediného, který byl představen jinde než v Cannes) Světlo století (Sang sattawat, 2006). Film má ústřední téma, kolem něhož permanentně krouží linky jednotlivých dějových epizod, z nichž průběh filmu sestává, a postupně se mění v čím dál bizarnější, úsměvnější i mystičtější celek. Toto téma může na první pohled znít abstraktně – ve zmíněném filmu je to přeměna a týká se nemovitého objektu nemocniční budovy i psychického lidského procesu. Obdobným středobodem Strýčka Búnmího může být heslo paměť.

Ústřední postava, těžce nemocný strýček, se setkává s žijícími i ztracenými členy rodiny (duchem zesnulé manželky a „zdivočelým“ synem v opičí podobě) a provází společníky po místech svých minulých životů, na něž si pamatuje. Búnmí se dostává do budoucnosti, či na sebe bere podobu sumce a stává se hrdinou takřka pohádkové historky.

Meditativní návštěva pralesa

Snímek se však nesnaží opatřit pro diváka jasné vodítko a spíše než k rozluštění pestré směsice scén vede celý průběh k vytvoření poklidného prostoru připomínajícího sen, v němž je všechno povoleno. Náznakové vyprávění navíc vybízí k vlastním interpretacím, a fantaskní momenty proto mohou působit děsivě i kouzelně zároveň.

Napětí vzniká z nečekaných kontrastů: denního světla a noci, momentů záhady a prosté každodenní reality, prostředí divočiny a města. Či široké palety barev a jednolité temné zeleně pralesa, z něhož se ozývá permanentní bzukot, zavčas podpořený hřmotnými záchvěvy blížící se atmosféry smrti. Vizuální styl filmu poutá citem pro objevování dynamických spojení: působivé jsou zvláště chvíle, kdy postavy navštíví jeskyni a baterkou ohledávají terén. Ostré tvary různorodě člení kompozici záběru a krystalky na stěnách se třpytí jako hvězdná obloha. Protipólem povznesených nálad jsou všední znaky dneška: tenisky v rukou převlékajícího se mnicha, televizní seriál a řekněme banálně milý thajský pop, který tu zazní pouze na jediném místě (ovšem obyčejně mu Weerasethakul svěřuje překvapivě ještě výraznější roli).

Režisér přiznává, že námět snímku, natočeného na 16mm materiál, je inspirován skutečnou postavou mnicha z jeho rodného městečka, jenž v roce 1983 vydal o svých vzpomínkách knihu. Weerasethakul film napojil na souběžně vznikající projekt Primitive (jehož část Fantomy vesnice Nabua momentálně hostuje v pražském centru Tranzitdisplay), jenž formou videoinstalací a krátkých filmů mapuje třicet let staré období násilných represí v severovýchodní oblasti státu. Předešlé Weerasethakulovy snímky měly v domovině problémy s cenzurními zásahy a celoplošné uvedení Strýčka Búnmího se tu díky finanční nevýhodnosti zdá být takřka nemožné. Iniciativu českého distributora získat snímek do zdejších kin tak můžeme brát rovněž jako gesto úcty a přátelství na dálku. „Joeův“ film si proto nenechme ujít.

Matěj Nytra

Strýček Búnmí

Lung Boonmee raluek chat

Scénář a režie: Apichatpong Weerasethakul

Kamera: Yukontorn Mingmongkon a Sayombhu Mukdeeprom

Střih: Lee Chatametikool

Hrají: Thanapat Saisaymar (Búnmí), Jenjira Pongpas (Jen), Sakda Kaewbuadee (Tong), Natthakarn Aphaiwonk (Huay) ad.

Thajsko, Velká Británie, Německo, Španělsko, Nizozemsko, 2010, 114 minut.

V kinech od 30. 9.  (Artcam)

Zdroj fotografií: www.kickthemachine.com.


Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 34

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru