Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Půl miliónu emocí

Půl miliónu emocí

40. číslo – TÉMA – LETNÍ FILMOVÁ ŠKOLA

Rozhovor s Rogerem Fritzem (1936), filmařem, hercem a především fotografem, který na LFŠ představil výstavu 16 fotografií pořízených během spolupráce s režisérem R.W. Fassbinderem.

Zdroj: LFŠ

Během svého života jste vystřídal mnoho profesí, ale v současnosti se nejvíce věnujete fotografování. Je to proto, že Vás tahle práce nejvíc naplňuje?

Šel jsem do učení ve stavebním velkoobchodě a strýc, který měl firmu se stavebninami v Norimberku, mi daroval fotoaparát. Já jsem začal fotit a hrozně mě to bavilo. Každopádně, fotografování jsem úplně propadl, takže jsem pak vlastně do té firmy nikdy nenastoupil. V osmnácti letech jsem v Kolíně získal svou první fotografickou cenu, která se jmenovala Photokina. A v osmnácti letech jsem také založil svůj první časopis. Měl jsem řadu výstav a pracoval jsem pro řadu ilustrovaných časopisů, jako je Stern nebo Quick, což jsou velké německé časopisy. Pak se mi ale přestalo líbit, že jsou ty obrázky nehybné, a tak jsem se rozhodl nastoupit do školy UFA pro režijní a herecký dorost. Po škole jsem pracoval jako asistent režie u několika režisérů a začal jsem točit vlastní filmy s pohyblivými obrázky, ale celou tu dobu jsem se věnoval jak fotografování, tak herectví.

Často jste spolupracoval s režisérem R. W. Fassbinderem, o němž se vyprávějí celé legendy. Nebylo obtížné přizpůsobit se jeho extrémnímu pracovnímu nasazení a životnímu stylu?

Já jsem to neměl ani tak těžké s tím přizpůsobením, protože jsem na něm nebyl závislý. Sice jsem hrál v některých jeho filmech, ale dělal jsem to spíš pro zábavu nebo z přátelství  k němu, zároveň jsem ale točil i své vlastní filmy.

A máte z vaší vzájemné spolupráce nějaký zážitek, který je opravdu nezapomenutelný?

Těch momentů je víc, ale nejsem si jistý, jestli je můžu vyprávět. Fassbinder byl pověstný tím, že byl dost střelený, a stalo se nám třeba, že jsme se o půlnoci v Berlíně loučili, šli jsme z nějakého baru a Fassbinder se mě ptá, co dělám zítra ráno. A já mu povídám: „Co bych dělal? Nic nedělám.“ A on na to: „Tak zítra za mě budeš dvě hodiny dopoledne točit, protože já nemůžu, musíš za mě vzít režii.“ Ale ještě mám hezkou vzpomínku, kterou vám řeknu, ta je ještě lepší. Je to z doby, kdy Fassbinder točil svůj poslední film Querelle. On se nikdy moc neorientoval v těchto věcech a nevěděl, kdo je produkuje, nezajímal se o producenty. Peníze totiž vždycky přicházely z různých stran. No a v tomto filmu hrál jeden herec Burkhard Driest, který se mu moc nelíbil, a on za mnou přišel a říká: „Poslouchej, znáš ho? Mně se jako herec moc nelíbí, já bych ho chtěl vyhodit.“ A já mu na to odpověděl: „ To ale nemůžeš, vždyť to je tvůj producent.“ Bylo úžasné, že se Burkhard Driest za celou dobu natáčení nezmínil, že právě on je producent toho filmu.

Jaký je váš oblíbený Fassbinderův film?

Berlín, Alexandrovo náměstí, všech třináct dílů. A Strach jíst duše.

Kromě Fassbindera jste spolupracoval ještě s jinými velkými režiséry, jako byli Luchino Visconti nebo Sam Peckinpah, jak se vám s nimi pracovalo?

S Viscontim to bylo poměrně obtížné. On byl strašlivě bohatý, byla kolem něho spousta lidí, spousta asistentů a všichni měli nějaké úkoly.  Visconti byl hrozně panovačný, ale já jsem s ním nikdy neměl žádný problém. S Peckinpahem to bylo úplně něco jiného, ten přišel za mnou, protože viděl nějaký můj film. Požádal mě tenkrát, jestli bych neudělal německou verzi nějakého jeho filmu, takže k té spolupráci mě vlastně vyzval on. A s ním jsem vycházel velmi dobře.

Je tady na výstavě nějaká fotografie, kterou máte obzvláště rád nebo k níž se váže nějaká osobní vzpomínka?

Já mám asi pět set tisíc fotek, takže nemám nějaký hlubší citový vztah k jednotlivým fotkám. Emocionální vztah mám ke třem tlustým knihám s fotografiemi mojí ženy.

Eva Chlumská

Print Friendly

Autor

Počet článků : 12

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru