Zde se nacházíte: 25fps » Téma » Reflexe japonské kinematografie 50. a 60. let v českých filmových periodicích

Reflexe japonské kinematografie 50. a 60. let v českých filmových periodicích

TÉMA: Klasický japonský film – LUKÁŠ GREGOR –

Tento text si neklade za úkol nic jiného, nežli v přehledné a stručné formě nastínit podobu a stav reflexe japonské kinematografie 50. a 60. let v českých filmových periodicích.

Periodika

Podíváme-li se na nabídku filmových periodik od poloviny dvacátého století, která se na svých stránkách věnovala japonské kinematografii 50. a 60. let, zúží se nám výběr na sedm časopisů (Cinema, Film a doba, Filmový přehled, Iluminace, Kino, Kino Revue, Premiere). Z nich se japonskému filmu soustavněji věnovala pouze Film a doba a Kino, když nepočítáme Filmový přehled, který „povinně“ přinášel informace o titulech, které se dostaly do československé kino distribuce. Jak Film a doba, tak i Kino vznikly před začátkem 50. let, proto díky nim lze japonskou kinematografii 50. a 60. let sledovat od samého zrodu těchto dvou dekád. Ačkoliv se obě zmiňovaná periodika od sebe kvalitativně lišila, představují jedinečný pramen reflexe českou odbornou veřejností a utvářejí obraz nejen o daných snímcích a tvůrcích, ale zvláště o úrovni samotné české filmové kritiky.

Z již neexistujících periodik nalezneme pouze jedinou zmínku o japonské kinematografii v časopise Kino Revue, Film a doba a Filmový přehled vycházejí dodnes. Reflexe a informace o 50. a 60. letech japonského filmu se pochopitelně na stránkách Filmového přehledu nevyskytují, ve Film a době ano, byť v menší míře než v předešlých desetiletích.

Ze současných časopisů se co do kvantity, ale i kvality věnuje námi probíranému období dějin japonského filmu nejvíce časopis Cinepur. Populární magazín Cinema se těmto dvěma dekádám japonské kinematografie takřka nevěnuje, Premiere se omezila pouze na zmínku o vydaných DVD titulech. Odborný čtvrtletník Iluminace přinesl zatím jedinou studii.

Dnes ona hluchá místa zaplňuje internet, především stránky Nostalghia.cz, které přinášejí nejen původní texty, ale také překlady či převzaté práce z jiných serverů, periodik a publikací. Na poli internetových časopisů pak reflektoval japonskou kinematografii 50. a 60. let Fantom, v menší míře měsíčník 25fps.

Periodicita

O úrovni textů, vznikajících v období komunistického totalitního režimu, bude ještě řeč, nicméně co do počtu textů lze na tato léta pohlížet jako na „zlatá“. Již počáteční, padesátá léta přinesla každým rokem v průměru pět článků. V podobném duchu se pokračovalo i v následujícím desetiletí, ale  s rokem 1968 přichází zlom. Zatímco ten nabídl čtenářům pětici textů, hned v dalším roce nebyl ve filmových periodicích otištěn žádný článek, zabývající se japonskou kinematografií. V roce 1970 pouze Filmový přehled informoval o distribučním titulu Rašomon, v roce 1971 se objevila ve Film a době krátká glosa. Podobně tomu bylo v roce 1972, kvantitativně sice nejštědřejšímu (v kontextu tohoto desetiletí), co do kvality a prostoru však výrazně skromnějšímu. Třetí rok sedmdesátých let „zachránily“ dva rozsáhlé texty otisknuté ve Film a době, pak nastává největší krize v reflexi japonské kinematografie 50. a 60. let. Ve druhé polovině sedmdesátých let vychází totiž pouze jedna glosa (rok 1975) a jeden text (rok 1979). Jako by se následující desetiletí snažilo vše napravit. Film a doba přináší celkem deset, vesměs rozsáhlých, analýz a portrétů. Další pokles znamenala léta devadesátá. I přes zrod nových periodik (zvláště pak odborných: Cinepur, Iluminace) nabídla textů pouze sedm, z toho pět až ve svém samotném závěru. Nové tisíciletí reflexím japonské kinematografie 50. a 60. let také příliš nepřeje a ačkoliv se z Film a doby zcela nevytratila, útočiště nalezla ve čtvrtletníku Cinepur.

Internetové časopisy a servery (Nostalghia.cz, Fantom) se tomuto období japonského filmu věnovaly (sice hojně, ale) jen do poloviny prvního desetiletí, ve druhé polovině to byl pouze časopis 25fps.

Prostor

Padesátá léta začala hned několika stránkovými příspěvky, přičemž však šlo o texty převzaté. Většího rozsahu nabývaly spíše portréty a obecněji zaměřené „exkurze“ do čtenářům ne tolik známého světa japonské kinematografie. V první polovině padesátých let to byly texty hledající „pokrokovost“, případně konfrontace filmařů/filmů pokrokových a těch, co stojí na opačné straně. Ve většině však japonské kinematografii nebylo věnováno více jak jedna strana, mnohdy pouze krátké sloupečky (tzv. informace odevšad, glosy aj.). Počátek let šedesátých byl poměrně velkorysý, vícestránkové příspěvky byly však zaměřeny tematicky (filmové školství, návštěvnost, portréty…). Jednotlivým snímkům byl věnován prostor mnohem skromnější, často nabíral podob spíše minirecenze, jen výjimečně se dalo hovořit o hlubší analýze.

Obrat nastal devadesátými léty, kdy se naopak psalo přednostně o konkrétních tvůrcích a konkrétních filmech – a to na větší ploše. Internetové servery a periodika tento trend jen potvrzují.

Témata

Přednost v padesátých letech měly texty zaměřené na obecnější témata. O mnohém vypovídají samotné názvy (Pokrokoví filmoví pracovníci Japonska v boji za národní kulturu, Pokrokové proudy v současné japonské filmové tvorbě, Pokrokové japonské filmy, USA propaganda v nových japonských filmech…). Termín „pokrokovost“ se vyskytoval častokrát a i tam, kde explicitně nebyl obsažen v názvu. Politické nahlížení na kinematografii sehrálo ústřední roli. Obecně lze tedy říci, že v počátcích nešlo o odborně filmovou reflexi. Filmová teorie, terminologie – a vůbec jakákoliv hlubší snaha o postihnutí filmové podstaty japonské kinematografie absentovala. Film byl brán čistě jako nástroj ideologie. Svým způsobem pozitivní roli sehrály jednoduché informace, které přinášely zprávy o dění v Japonsku, pozitivní proto, neboť se omezily jen na několik jednoduchých faktů, politicky nepodbarvených. Lze také vysledovat tendenci v případě Film a doby se tomuto „ideologickému trendu“ vyhýbat, resp. jej omezit do snesitelných mezí. Pravděpodobně proto se právě na stránkách tohoto periodika setkáváme se zmiňovanými krátkými zprávami.

Ve druhé polovině padesátých let se objevují první recenze, nezbavené však ideologického pohledu na film. „Nepostižené“ texty k dílčím snímkům tak přináší de facto především Filmový přehled, v němž je popisován děj.

Ke konci padesátých let, kdy jen stěží lze opomíjet mezinárodní úspěchy japonské kinematografie, nastává tendence čtenáře s touto zemí a její filmovou kulturou seznamovat. Již z názvů můžeme vycítit jakési tápání a současně potvrzení faktu, že je potřeba stanovisko k japonskému filmu přehodnotit (Japonská kinematografie, velká neznámá, Japonský film, velká neznámá, Velká neznámá pevnina – Jasudžiró Ozu).

Od článků, tematicky zaměřených na politiku či technický a ekonomický ráz kinematografie (O filmování v Japonsku, Japonsko: Širokoúhlé filmy, některé i v barvách, Návštěvou ve filmových ateliérech v Japonsku, Chodí se na asijské filmy?), se postupně filmová periodika dostávají k recenzím (nutno podotknout, že výběr neodrážel díla nejzásadnější, ale spíše politicky vhodná). Značného prostoru se dočkávají i dílčí osobnosti. Právě portréty převažují v periodicích od osmdesátých let až do současnosti.

Internetové časopisy a server Nostalghia.cz nabízejí portréty a analýzy co do počtu zhruba v poměru 1:1.

Osobnosti

Samostatný text věnovaný osobnosti japonské kinematografie se poprvé objevil až v roce 1960. Tehdy Lubomír Oliva v časopise Kino představil čtenářům na dvou stranách režiséra Akira Kurosawu. O tři roky později, ve stejném periodiku, vychází portrét dvorního Kurosawova herce, Toširo Mifuneho. Ani v následujících deseti letech se česká filmová publicistika neoprostí od „vazeb“ na jméno Kurosawa, případně Mifune. V roce 1973 Film a doba vypracuje přehled generace šedesátých let, což je v podstatě jedinečný moment, kdy se mohou čtenáři seznámit s dalšími, důležitými (ne tolik známými) osobnostmi a snad i trochu pochopit veškeré vztahy uvnitř této generace filmařů. V tomtéž čísle se ale opět objeví portrét Mifuneho. Až za sedm let dostane svůj oprávněný prostor další filmař, Kendži Mizoguči, aby se však hned v následujícím čísle opět objevil „na scéně“ Akira Kurosawa.

První polovina osmdesátých let ve stejném periodiku, tedy Film a době, představuje režiséry Šóhei Imamuru a Jasudžiró Ozua, je jim ale věnován prostor o dvě třetiny menší než předtím (několikrát) Kurosawovi. S tímto režisérem se do konce osmdesátých let čtenáři setkali ještě dvakrát. Od devadesátých let dokonce šestkrát. Jakési rehabilitace se dočkal Ozu, o němž se psalo třikrát, profilu i rozboru svých filmů se navíc dočkal i na internetu.

Bez složitých statistik je zjevné, že česká filmová kritika se na poli portrétů a profilů filmových osobností Japonska 50. – 60. let věnovala výhradně Akiru Kurosawovi, v menší míře „jeho“ herci Mifunemu a ještě méně často Jasudžiró Ozuovi. Že existují i další režiséři, se tak čtenář dovídal pouze z dílčích recenzí.

Filmy

Porovnáme-li zaměření na jednotlivé osobnosti a na konkrétní tituly, vzniká až paradoxní situace. Zatímco totiž veškerá pozornost v případě portrétů byla věnována „proslulému“ Kurosawovi, recenze si všímaly spíše snímků, o nichž lze stěží říci, že odolaly času tak, jako právě Kurosawa. Dokonce k jeho slavným dílům (Sedm samurajů, Rašomon) nebyly přikládány velké sympatie.

V padesátých letech, jak již byla řeč, se do výběru titulů promítlo ideologické hledisko, pokrokovost autorů a samotného tématu (Prostý film o prostých lidech, Japonská filmová velmoc z lepší stránky: Lovec krabů, Ve jménu spravedlnosti a humanity…! – Poslední soumrak).

V šedesátých letech vyšly recenze na filmy jako Sedm samurajů, Kwaidan, Rašomon, Písečná žena, Onibaba. Toto desetiletí na druhou stranu tolik „nepřálo“ samostatným analýzám.

Druhy textů

Jednotlivé druhy zde byly již ve spojitosti se vztahem na jinou problematiku zmíněny, přesto bude dobré si je ještě shrnout:

V první polovině padesátých let dominovaly studie, byť je potřeba zdůraznit, že v nich šlo více o politiku, nežli film samotný. Studie byly rozsáhlé, mnohdy převzaté ze zahraničí. Tento druh přetrvává dodnes. Když pomineme ony začátky, jsou to právě studie, které o japonské kinematografii dokázaly a dokážou sdělit nejen nejvíce informací, ale především v nich nalezneme analytičtější způsob myšlení autora.

Přesným opakem byly krátké zprávy, které ony studie začaly postupně „doplňovat“, resp. jim vytvářet jistou protiváhu a přinášet tak nové informace, ne tolik zkreslené dobovou ideologií. Tyto zprávy postupem času zanikají.

Recenze pocházejí z per českých autorů, v prvních desetiletích se omezují především na obsahovou stránku, nikoliv tedy na filmový styl. Recenze jsou krátké, až v posledních dvaceti letech nabíraly formy analýz. Ty naopak dominují v současnosti.

Vedle studií byly a jsou oblíbené profily a portréty, i když se vždy omezovaly na úzký okruh osobností.

Závěr

Reflexe japonské kinematografie 50. a 60. let v českých periodicích vykazuje dvě protichůdné tendence. Na jedné straně se v období komunistického režimu nedokázala vymanit z ideologického sevření, často nekompetentního výběru filmů, někdy dokonce zabředla až do alibistického schovávání se za „neznámost Japonska“. Na straně druhé, zvláště díky osobnosti Lubomíra Olivy, se i přes totalitní zřízení nevzdávala snahy japonské kinematografii porozumět a českým divákům ji představit.

Prvních čtyřicet let až na výjimky (autor Lubomír Oliva) nepředstavuje filmovou publicistiku tak, jak ji chápeme dnes. Chyběla, resp. se nepoužívala, odborná terminologie, náhled na film a jeho rozbor nestál na jasném metodologickém přístupu, scházelo teoretické zázemí. To vše se odrazilo na absenci hlubší analýzy filmového jazyka.

Veškeré zmiňované nedostatky byly v devadesátých letech potlačeny, ale co do počtu textů jsou současná periodika mnohem střídmější.

Dochované dobové články nemají potenciál nynějšího čtenáře poučit o japonské kinematografii, nýbrž jej seznámit s úrovní české filmové publicistiky, s jejími proměnami, s provázaností na politickou situaci.

Bibliografie textů ke stažení ve formátu .xls

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 88

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru