free-slots.us.org
Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Rozhovor s Albertem Serrou o filmu Ptačí píseň

Rozhovor s Albertem Serrou o filmu Ptačí píseň

ROZHOVOR s Albertem Serrou o filmu Ptačí píseň – DARREN HUGHES (překlad: MIROSLAVA MIREKOVÁ) -

Ptačí píseň (El Cant dels ocells) je nejnovějším snímkem Alberta Serry. Darren Hughes se rozhodl udělat s tímto španělským režisérem, který má osobitý přístup ke svému řemeslu, rozhovor o absurdním, mystickém a mýtickém putování tří králů k novorozenému Ježíši.

Stejně jako dva odsouzení přátelé Hamleta ve hře Toma Stopparda Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, tři králové, kteří putují v Serrově filmu El Cant dels ocells (Ptačí píseň, 2008), jsou vtaženi do existenciální smyčky. Pokud by se jeden z moudrých mužů vzdálil od svých společníků, mohli bychom předpokládat, že by všichni náhle ztratili svou nepostradatelnou moudrost tří mužů a zmizeli by v mračnu kouře. Obývají, jak sám Serra popisuje, absurdní „zemi nikoho“, prchavý moment historického času a prostoru, ve kterém je křesťanství fakticky bez ideologie a významu. Objevení filmové analogie tohoto momentu patří mezi mnoho významných úspěchů Serry. V době, kdy se dlouhý záběr stal symbolem světového uměleckého filmu, Serra zkouší možnosti každé kompozice. V jednu chvíli jsou moudří muži blábolícími příchozími, kteří se snaží o nemožné, a v dalším okamžiku představují pravé idoly víry a zbožnosti. Serrova kamera pobaveně pozoruje z povzdálí, ale s uctivou zvídavostí. Jeho obrazy jsou jednoduché a úžasné – na počátku filmu natočil rozjímaní jednoho krále skrze jeho postřeh: „Místy jsme jati hrůzou z krásy věcí.“

* * *

Darren Hughes: Vyrostl jsem ve velmi zbožné křesťanské domácnosti a během sledování tohoto filmu se mi zdálo, že příběh králů znám vlastně jenom skrze několik ikonických vyobrazení.

Albert Serra: Toto jsou skutečná ikonická vyobrazení.

Předpokládám, že to je něco, co vás zajímalo. Tím, že je o těchto moudrých mužích známo tak málo, máte ohromnou svobodu ztvárnit je, jakkoli chcete.

Chtěl jsem do filmu zamíchat různé atmosféry. Takže je v něm humor, ale zároveň i vážnost. Jsou v něm některé klasické, ikonicky náboženské obrazy, především v záběrech Panny Marie (Montse Triola) a Josefa (Mark Peranson), které jsem snímal docela vážně. Na druhou stranu jsou tam současně také světské záběry. Riziko tohoto filmu je, a já to na něm miluji, smíchání těchto dvou atmosfér.

Mluvíme o třech mužích.[1] Křesťanství nebylo ještě na světě. Veškerou ideologii o významu Ježíše jsme doplnili později. Mluvíme zde o průkopnících. O třech mužích, kteří se pravděpodobně cítí hloupě, rozumíte? Neví, proč jdou navštívit toto dítě, kam jdou, nebo jak dlouho půjdou. Následují hvězdu, aby našli malé dítě a následně ho mohli uctívat. V tom je něco absurdního, něco bezbožného, protože křesťanství ještě neexistovalo.

Ale současně je to začátek všeho. V ten okamžik se křesťanství rodí, ale ještě nedospělo. Jsme v zemi nikoho. Je to absurdní situace, protože oni nevědí, že se z křesťanství stane něco tak velkého, ale zároveň ví, že hledají něco velmi důležitého.

Používáte slovo „absurdní“. Moje první poznámka během prvního záběru byla „Beckett“.

Ano, samozřejmě. Dnes je absurdita ve filmu něco provokujícího. Jsme zvyklí na narativní filmy, ve kterých se jeden záběr vztahuje k tomu předchozímu a také k tomu následujícímu. Moje vnímání filmu má blíže ke čtení básně. Když čtete báseň, nečekáte, že každý verš bude mít jasný význam. Možná je to jen náznak. Možná je to takhle, protože to slovo zvláštně zní nebo tvoří určité obrazy nebo atmosféru. Neočekáváte, že každý řádek bude dokonale srozumitelný.

Můj film, stejně jako báseň, má v sobě svobodu, ale zároveň je velmi vypočítaný. Každý záběr je pečlivě autorem propracován, ale vždy obsahuje určitou volnost. Je to jako koán[2] – jeden obraz se prolíná s druhým.

Natočil jsem 110 hodin filmu a celý jsem ho sestříhal. Musíte být velmi citlivý, abyste sestříhal takové množství materiálu. Bylo jasné, jak bude film vypadat… Trvalo mi dva měsíce, než jsem vytvořil strukturu filmu a střih zabral další čtyři měsíce, ale stříhal jsem pouze jeden snímek. Práce těch čtyř měsíců byl střih délky každého záběru.

Toto je důležité – v dnešní době jsem jedním z mála filmařů, kteří na scéně pracují bez obrazovky. Používám digitální technologii, ale pracuji jako za starých časů – jako [Luis] Buñuel nebo [Carl Th.] Dreyer, [Yasujiro] Ozu nebo [Pier Paolo] Pasolini. Nikdy jsem neviděl jediný záběr před dokončením natáčení. Staří mistři nikdy neznali stopáž, dokud nebyl film vyvolaný v laboratoři. Film objevím až později, když už není žádná jiná práce.

Je to otázka víry – víry v ten film a to je důležité. Musíte si víc všímat detailů, atmosféry filmu. Když se díváte na obrazovku, tak ten film skutečně neprožíváte. Vidíte záběr, ale neprožíváte film. Jak můžete dělat rozhodnutí, když se díváte na malou obrazovku? Hodně filmařů reaguje na to, co vidí na obrazovce a začnou o sobě pochybovat, dělat změny. Neprožívají ten film.

V dnešní době to vypadá, že existuje celá skupina filmařů, která věří, že dlouhé záběry odhalí tajemství jejich postav.

Myslím si, že je snadné nafilmovat něčí tvář. Jednou z věcí Ptačí písně je snaha najít určité kouzlo v záběrech, které jsou snímány z dálky. Je těžké udržet sílu filmu, aniž byste nejdřív nenatočili detaily. V mých předchozích filmech je mnoho záběrů tváří zblízka a já si pomyslel: „Zkus věci trochu změnit, protože tohle je možná moc jednoduchý.“ Obličej je vždy zajímavý. Divák se vždy snaží odhalit: „Co si asi tahle postava myslí?“ Ale oddalte ji, a tím je mnohem složitější udržet to kouzlo.

Chtěl jsem se Vás zeptat na jeden opravdu dlouhý záběr, kdy tři muži odcházejí směrem k horizontu. Přizpůsobil jste v tomto záběru kameru, nebo je to přirozeně se měnící světlo?

Ne, je to kouzlo toho záběru… Když jsem začal stříhat, bál jsem se, že se lidé budou u tohoto záběru nudit, ale přišel jsem na to, že se nikdo nenudí. (Směje se.) Nikdo. Nikdo! Dokonce i ten nejprimitivnější, nejhloupější divák se dívá a diví se: „Co se to děje?“ A to trvá deset minut. Ne, jedenáct. Jedenáct minut!

Proč to funguje? Celý film, ale především tenhle záběr, má v sobě správné množství svobody, spojené se správným množstvím nutnosti nebo struktury. Jak jsem to udělal? Tohle je důležité pro porozumění celého filmu. Dal jsem hercům vysílačky a řekl jsem jim: „Jděte. Já vám řeknu, co dělat. Budete poslouchat a reagovat na to.“ Pravidla na place byly: „Nikdy se na mě nedívejte, nikdy na mě nemluvte a nikdy nepřestaňte hrát. Jste unaveni? Fajn. Napijte se nebo jděte spát. Dělejte cokoli chcete, ale nikdy se nedívejte na mě, nikdy na mě nemluvte a nikdy nepřestaňte hrát.“

Takže jsem je poslal přes poušť s vysílačkami. A tak tam jdou. Jdou. Jdou. Pak jsem začal nesmyslně mluvit. Viděl jsem, že si navzájem říkají (šeptá): „Matka? Zeď? Strom? Co to je? Ta vysílačka nefunguje.“

Říkám zcela nesouvisející věci, víte? Ale oni musí reagovat. Každý reaguje po svém. A o pět, deset minut později řeknu: „Prosím! Matka! Strom! Nebe!“ A oni se zastaví a přemýšlejí: „Strom? Nebe?“ Ale zastaví se a podívají se na nebe.

V tomto záběru jsem tedy dostal potřebnou dávku opravdové svobody – protože oni opravdu nevědí, co dělat – ale zároveň je tam jistý druh nutnosti, protože cítíte, že něco následují. Následují moje nesmyslné instrukce. Nerozuměli tomu, co jsem říkal, ale v jejich chůzi je cosi naléhavého.

Tuto techniku jsem ve filmu použil mnohokrát. Je to velmi krásné. Použil jsem ji ve scénách s Markem Peransonem. Mluví hebrejsky, že? Panna Marie mluví katalánsky. Ti dva si nerozumí. O překlad jsem se nestaral, ale když čtete titulky, je to lepší, je to jako intuice. Herci měli znovu určitou svobodu, protože přesně nerozumí tomu, co ten druhý říká, ale současně jsou vázáni nezbytností. Hrají postavy Marie a Josefa, takže nemohou dělat přesně to, co chtějí.

Tohle se vztahuje k prvnímu bodu našeho rozhovoru – míchání vážné a náboženské stránky s tou více světskou a svobodnou.

Když konečně vidíme pietu, zabíráte ji seshora a zpoza Marie.

Ano. To jsme natočili v jednom záběru. Chtěl jsem vytvořit jednoduchý film, jako jsou malby ze středověku. Není narativní. Jeden záběr … stop … další záběr. Je to jako byste byl v kostele a viděl středověké obrazy jeden vedle druhého. Velmi jednoduché.

Následování hvězdy je jeden z těch ikonických obrazů. Režíroval jste jej tak, že oni zaujmou nějakou pozici, pak pauza, přemístí se, zaujmou jinou pozici, pauza atd.

Tenhle záběr je velmi humorný, ale také velmi vážný. A vlastně nikdy opravdu nevíte, co si o atmosféře každého záběru máte myslet.

Slyšel jsem, že jste Ptačí píseň označil za první skutečný náboženský film po opravdu dlouhé době.

To je pravda.

Ke které z tradic náboženských filmů byste chtěl, aby patřil ten Váš?

Nevím. Možná k tradici Dreyera, Roberta Rosselliniho, Pasoliniho.

Co odlišuje jejich filmy od jiných? Co je dělá opravdu náboženskými?

Ony to nejsou „opravdu náboženské“ filmy, ne? Myslím si, že velké umění má v sobě vždy dvojsmyslnost a bohatství, které dovoluje divákovi vnímat jej z mnoha úhlů pohledu. Pasolini byl komunista a dělal náboženské filmy. Rossellini se angažoval v politice, ale natočil Františka, prosťáčka božího (Franscesco, giullare di Dio, 1956).

Na Františka jsem během sledování filmu Ptačí píseň myslel několikrát.

Ten film má nejlepší konec v dějinách filmu. Pamatujete si, když se všichni stoupenci musí rozhodnout, kam jít, aby šířili učení sv. Františka? Vzpomínáte? (Serra se postaví a začne chodit dokola v malém kruhu, ztvárňuje scénu.) Začnou dělat tohle, dokud nepadnou. A když jeden spadne, tím směrem se všichni musí vydat. Vzpomínáte? Myslím si, že to je nejlepší konec v celých dějinách filmu. Je krásně dvojsmyslný. Je to vážné – oni opravdu chtějí jít a šířit slovo boží – ale ten okamžik je zároveň i poetický a zábavný.

V Ptačí písni je jedna pronikavá věta. Jeden z moudrých mužů zvedne kámen a řekne: „Místy jsme jati hrůzou z krásy věcí.“ Líbí se mi to slovo „věci“. To je materiální krása.

Mluvíme o třech moudrých mužích, kteří jsou považováni za kouzelníky nebo moudré muže, ale jde právě o ty jednoduché věci. Ve Františkovi je scéna, kdy se jeden muž nešťastnou náhodou popálí a začne si stěžovat a klít. Jiný muž mu řekne: „Nestěžuj si na bratra oheň.“ Tento druh čistoty a nevinnosti je kouzelný a přesně takovou atmosféru jsem chtěl vytvořit ve svém filmu.

Darren Hughes, 2009

Přeložila Miroslava Mireková

Darren Hughes je spisovatel a tvůrce webových stránek z Knoxvillu v Tennessee. Přispívá do blogu Long Pauses[3] a na stránky 1st Thursday[4] vztahující se k Mezinárodnímu filmovému festivalu Toronto (Tornto International Film Festival).

PŮVODNÍ TEXT: HUGHES, Darren: Albert Serra Interview on El Cant dels ocelka (Birdsong). Senes of Cinema. [online], 2009. Dostupný z WWW: <http://archive.sensesofcinema.com/contents/09/50/albert-serra-interview.html>

Filmografie režiséra Alberta Serry:

2008 El Cant dels ocells (Ptačí píseň)

2006 Honor de cavalleria

2003 Crespià


[1] Bible se nezmiňuje o počtu moudrých mužů. Až později si křesťanství osvojilo číslici tři.

[2] Pozn. překladatele: Koány jsou základem zen buddhismu. Jsou to krátké příběhy, dialogy, otázky nebo tvrzení, která nemohou být pochopena racionálním myšlením, ale spíše intuicí.

[3] http://www.longpauses.com/

[4] http://1stthursday.blogspot.com/

Print Friendly

Autor

admin
Počet článků : 280

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, o.s., Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru