Zde se nacházíte: 25fps » Český film » Rozhovor s Pavlem Dražanem

Rozhovor s Pavlem Dražanem

ROZHOVOR: REŽISÉR PAVEL DRAŽAN – MILOŠ KAMENÍK –

Rozhovor s režisérem Pavlem Dražanem, jehož snímek Jarmareční bouda právě vstupuje do kinodistribuce.

Josefem Valušiakem býváš řazen k tzv. „uničovské generaci“ spojené s festivalem Mladá kamera, tedy ke generaci amatérských (či nezávislých) tvůrců, kteří se na konci 70. let a v 80. letech vyjadřovali „biblickou“ formou alegorií, metafor, podobenství a symbolů. Jak vzpomínáš na své filmařské začátky?

Mělo to samozřejmě své neopakovatelné kouzlo. Shánět ochotné kamarády, aby si šli zahrát nebo jinak pomáhat. Člověk si sám vymýšlel a vyráběl kostýmy, dělal si kameru, střih. Dobrý to bylo.

Který z tvůrců „uničovské generace“ Ti byl nejbližší? Spolupracoval jsi s některým z nich?

Takových lidí tam bylo dost. Třeba Marek Jícha, Martin Čihák, Pavel Bárta, Pavel Ries a další. Bylo tam hodně zajímavých lidi, ale nespolupracoval jsem v té době s nikým z nich. O hodně později jsem dělal nějaké klipy s kameramanem Markem Jíchou.

Nakolik byla tato generace seznámena s díly „československé nové vlny“?

Tak to nevím, ale předpokládám, že většina z nich věděla, o co jde, protože je zajímal film a všechno okolo toho.

Měl jsi nějaké filmařské vzory? Kteří umělci obecně jsou ti blízcí?

Tím, jak jsem chodil hodně do kina a filmového klubu, jsem si v té spoustě filmů našel své oblíbence. Takže stručně: A. Kurosawa, M. Kobajaši, K. Šindó, F. Vláčil, S. Peckinpah, P. P. Pasolini, F. Fellini, Ch. Chaplin, I. Bergman a hlavně a nejvíc Andrej Tarkovskij. Z jiných uměleckých oborů je to také hodně jmen. Taková všehochuť: Leonid Andrejev, A. P. Čechov, Jaroslav Hašek, Karel Čapek, Jack London, Sergej Prokofjev, Vangelis, Mike Oldfield, Salvador Dalí a tak různě.

Jak byla Jarmareční bouda interpretována ve své době, tedy začátkem 80. let?

Tak to nevím přesně. Snad to bylo braný jako nějaký protest nebo tak něco.

Proč došlo k zákazu Jarmareční boudy? Jak takováto věc probíhá v oblasti amatérské kinematografie?

Nevím přesně, proč k zákazu došlo. Ale bylo to po festivalu v Uničově, kde Jarmareční bouda získala hlavní cenu. To bylo v roce 1982. Film měl ovšem, stejně jako dnes, kromě dobrého ohlasu také spoustu negativních reakcí, celý působil tak nějak divně a podezřele a bylo proto z „vyšších míst“ doporučeno, aby nebyl nikde jinde přijat a nemohl se tak oficiálně promítat. Film jsem nebral nějak zvlášť politicky, ale oni tam viděli podivné postavy, které se nechají ovládat jako ovce, což působilo nedůstojně, věděli, že tam jsou nějaké symboly a podobenství, kterým moc nerozuměli, navíc jakési náboženské prvky, a tak se rozhodlo, jak se rozhodlo. To je všechno. Žádná hrdinská protistátní činnost v tom nebyla.

Jak došlo ke spolupráci s Milošem Zábranským, k jehož filmům jsi skládal hudbu?

Nepamatuju si přesně, jak k tomu došlo. Každopádně tím prvním filmem byl v roce 1987 Dům pro dva, což je podle mě opravdu dobrý a zajímavý film. S Milošem Zábranským byla příjemná spolupráce a pro nás skvělá zkušenost. Hudbu jsem dělal s Honzou Paukertem, se kterým jsme dříve hrávali v jedné kapele. Takže vlastně nejsem autor hudby, ale jen spoluautor. Té filmové hudby jsme potom dělali víc, mě to vždycky bavilo a zajímalo.

Jakou roli v tvých filmech vůbec hraje hudba? Jak s ní nakládáš?

Hudba je pro mě opravdu moc důležitá. Vyvolává sama o sobě nějaké pocity a představu. A ve spojení s obrazem to zase dostává další rozměr. Pro mě je hudba stejně důležitá složka jako obraz. Když mám vymyšlenou nějakou scénu, pustím si potom různý skladby a vybírám, protože každá z těch možností posunuje tu scénu jinam. Navíc při poslouchání se mi vybavuje, jak scénu pozměnit naopak podle té hudby. A tak poslouchám a přemýšlím si, a baví mě to.

V roce 1990 získala Jarmareční bouda Zlatou medaili na Brněnské šestnáctce a nyní se k ní po dvou desítkách let vracíš. Co jsi dělal mezitím?

Tak různě. S Milošem Zábranským jsme dělali seriál k Olympijským hrám v Barceloně v roce 1992. Sport mě baví a tohle bylo moc zajímavý. Potom jsem dělal nějakou tu hudbu nebo hudební režii a různé pořady pro různé televize. Nejvíc ze všeho jsem potom spolupracoval s TV Nova a tam hlavně se Stanislavem Motlem. Standa je mimořádný novinář a reportér. Velká osobnost. Natočili jsme spolu spoustu zajímavých věcí, ať už to byly reportáže nebo dokumenty. Některé byly celovečerní.

Z původní Jarmareční boudy jsem viděl jen úryvky, ale co jsem viděl, tak věrně odpovídá nové verzi, která je však oproti předloze téměř dvakrát tak dlouhá. Co je v Jarmareční boudě z roku 2010 nového?

Zůstalo to v podstatě stejné. Některé scény byly více rozehrány, některé jsou úplně nové. Všechno ale zůstalo ve stejném duchu. Chtěli jsme sice, aby film působil co nejvíc jako původní předloha, podobná kamera, střih, hudba, ale přesto jsme dělali nový film. Navíc to, že se mnou spolupracovali takové osobnosti jako kameraman Diviš Marek, střihač Jiří Brožek nebo mistr zvuku Radim Hladík, je zárukou, že každý z nich přidal do filmu něco svého a tím je nová Bouda určitě zajímavější. A samozřejmě i to, že kromě neherců se tady objevují známé tváře jako Jaroslav Dušek, Dan Bárta, Karel Zima, Pavel Liška nebo Hana Baroňová, dává filmu nový rozměr. Vůbec celé natáčení bylo velmi příjemnou záležitostí.  Produkce dala dohromady skvělý tým lidí ve štábu a bylo to znát. Všem za to moc děkuju.

Celý film se odehrává v exteriérech. Bylo to z praktických důvodů, nebo je v tom významotvorný záměr?

Tak samozřejmě záměr. Celý film je postaven mimo nějaký konkrétní čas a prostor. Tady bylo potřeba, aby to působilo tak nějak nostalgicky a taky pochmurně a opuštěně. A já mám rád takové ty staré zarostlé lomy, nebo pusté pláně, jenom jakési zbytky nějakých lidských staveb, antických sloupů, napůl zahrabaný zvon a tak podobně. Má to pěknou atmosféru, a to se nám do filmu přesně hodilo. A taky to pro nás zároveň bylo praktické z hlediska natáčení.

Jarmareční bouda záměrnou umělostí, kašírovaností (krvavé scény), odkazům k principům hry a celkovou stylizací (dospělí hrají dětské postavy apod.) popírá iluzivní povahu filmu. Jak by měla Bouda podle tebe na diváka působit?

Jako podivně groteskní představení, sled tragikomických obrazů, které možná mají nějaký další význam.

Z filmu mi vyplývá ústřední tematická otázka: Nakolik je člověk obětí násilné manipulace a nakolik vlastní nadutosti? Došlo v této otázce od doby premiéry původní Jarmareční boudy k nějakému posunu? Pokud ano, k jakému?

Ne, nemyslím si, že by došlo k nějakému posunu.

Jak je pro tebe ve filmu důležitý humor? V Jarmareční boudě nalezneme prvky ironie i absurdního humoru, jejichž míra není pokaždé jednoznačně identifikovatelná. Jaký typ humoru jsi do Jarmareční boudy vložil?

Mám rád humor nejen ve filmu. Hašek, Leacock, Ilf a Petrov, Jerome, Čapek a spoustu dalších. Mám rád třeba Horníčkův humor. Co se týká filmu, tak samozřejmě Chaplin, Laurel a Hardy a vůbec ta doba zlatého věku grotesky. To jsou úžasné věci. A co se týká českých filmů, tak staré české filmy, Burian, Marvan a tak, a taky třeba starší filmy Václava Vorlíčka nebo filmy Oldřicha Lipského v čele s geniálním Limonádovým Joe. Baví mě různý druhy humoru, ale jaký typ humoru je v Boudě, to nevím, asi tak různě.

Snímek se po premiéře dočkal velkého množství negativních recenzí. V čem se podle tebe recenzenti míjí s Jarmareční boudou?
Teď by bylo pěkné říct, že mě kritiky nezajímají. Vypadalo by to efektně, ale nebyla by to pravda. Samozřejmě, že vás dobrá kritika potěší a špatná zamrzí. Reakce jsou ale v podstatě stejné jako tenkrát. Jarmareční bouda je trochu jiný film, je to nadsázka, alegorie, záměrný patos, který zdůrazňuje tu lidskou komedii na tomto světě. Někomu ten styl prostě sedne a nějak ho osloví, někoho neosloví vůbec a přijde mu úplně mimo. A každý kritik má nepochybně právo psát si, co chce. Určitě mi nevadí kritika, kdy je zřejmé, že autor recenze film opravdu viděl a nějak pochopil. Když třeba ocení, nebo naopak vytkne některé věci, rozebere je a potom napíše, proč se mu film z těch a těch důvodů líbil nebo nelíbil. Bohužel ale málokdo používá taková slova jako: „Podle mého názoru….“, či „ Já si myslím že….“. Spíše to vypadá tak, že to, co si dotyčný myslí a napsal, je neměnná pravda, platná na věky a pro všechny. Co mi ovšem opravdu vadí, je to, když se někde napíše, že Bouda je jakousi intelektuální hrou na umění. Tady by mi musel autor článku vysvětlit, co je vlastně „Umění“ a hlavně, jak se na „Umění“ hraje. Tohle naopak já považuji za typicky intelektuální hru na kritiku. Nejsou ale jen záporné recenze, najdou se i kladné ohlasy. Pro mě osobně je především cenné to, že mám dobré ohlasy od lidí od filmu – od tvůrců, od filmařů.

Já pro jistotu připomenu, co se ve filmu odehrává:

Film tvoří čtyři na sobě nezávislé příběhy.

V prvním z nich sledujeme postavu člověka v podání Jaroslava Duška. Je to typ vůdce, pyšného, bezcitného tyrana, který všechno ví a všechno zná. Zanechává po sobě jen zmar, zkázu a spoustu obětí, aniž by si kdy připustil jakoukoliv svou zodpovědnost. Prostě Člověk!

Pak je tady jakási podivná rodina, symbol lidské společnosti, toho věčně poslušného stáda, které si v každé nové a nové generaci o sobě myslí, že právě oni jsou těmi nejlepšími a nejchytřejšími tvory, kteří se kdy objevili na scéně světa. Ale i oni si jen odehrají své role a už přicházejí další a tak to jde stále dokola.

Také v dalším příběhu sledujeme prostřednictvím hrající si dvojice starou a velmi oblíbenou lidskou hru na ovládání a terorizování někoho slabšího a bezbranného. Tady vytvořil, myslím velmi zajímavě, svou postavu známý zpěvák Dan Bárta.

A jako protipól těchto většinou krutých dějů sledujeme příběh zamilované dvojice. Příběh chlapce, který si vysní svou dívku. Je to příběh přehnaně romantický, plný patetických veršů a naivní zamilovanosti. Je ale ona vysněná dívka skutečná nebo jen přelud?

Myslím, že Jarmareční bouda může zaujmout každého diváka, který bude ochoten přistoupit na poněkud odlišný způsob vyprávění a kterého osloví specifická atmosféra filmu. A možná v něm vyvolá i nějaké zamyšlení. Není to akční, moderní film, a ani se o to nesnaží. A ani se nesnaží být nějakým intelektuálním uměním. Je to v podstatě velmi prostý film. Je to jen Jarmareční bouda.

Připravuješ nějaký další projekt?

Už před časem jsme natočili jednu povídku podle Jaroslava HaškaOldou Navrátilem, Annou Polívkovou a Otou Jirákem v hlavních rolích. Je to vlastně pilotní díl k celovečernímu filmu, který se teď připravuje. A mám ještě jeden projekt. Takový dramatický příběh z Ameriky roku 1892. Možná tomu můžeme říkat western. Mám rád Divokou bandu a vůbec ten žánr dává zajímavé možnosti. Už jsme natočili i nějaké zkoušky s kameramanem Vladimírem Smutným. Dokonce jsme před časem o jedné z rolí jednali s Maxem von Sydowem, to byl pro mě zvláštní zážitek. Přece jen je to jeden z mých oblíbených herců z Bergmanových filmů. Velmi příjemný člověk. Bohužel jsme mu nemohli říci jistý termín natáčení, protože nebyly pohromadě všechny potřebné finance. S tím je ale vždycky problém. Takže takové jsou plány…

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 65

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru